ECLI:CZ:US:2015:2.US.150.15.1
sp. zn. II. ÚS 150/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky HAVAX, a. s., se sídlem Ruprechtická 732/8, Liberec - Staré Město, zastoupené Mgr. Kateřinou Korpasovou, advokátkou se sídlem Mozartova 21, Liberec, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 29. 10. 2014, č. j. 35 Co 308/2013-137, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou elektronicky dne 16. 1. 2015, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec, neboť má za to, že jím došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z obsahu ústavní stížností napadeného rozsudku krajského soudu se podává, že jím krajský soud k odvolání žalovaného R. Špány zčásti změnil výrok I. rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 14. 11. 2012, č. j. 32 EC 107/2011-107, kterým okresní soud shledal důvodnou žalobu stěžovatelky ohledně doplatku ceny díla ze smlouvy o dílo a uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku 349.000,60 Kč s příslušenstvím, a to tak, že žalobu zčásti (na zaplacení částky 28.910 Kč) zamítl a žalovanému uložil povinnost zaplatit stěžovatelce částku ve výši 320.090 Kč s příslušenstvím. Dále pak krajský soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky tvoří procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou garantovány ústavním pořádkem. Z ustanovení §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, lze dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně toliko vlastních základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Přímo v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributu ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), kde ochrana základním právům jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. toliko tam, kde ostatní prostředky právní ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné, a kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že se stěžovatelka jejím podáním domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku krajského soudu, jímž bylo rozhodováno o odvolání žalovaného proti rozsudku okresního soudu, a navrácení věci k novému projednání, aniž by však proti němu nejprve podala dovolání k Nejvyššímu soudu, ačkoliv byla o této možnosti krajským soudem řádně poučena. Tuto skutečnost si Ústavní soud ověřil dotazem na Okresní soud v Liberci, kdy mu bylo sděleno, že okresní soud ani ke dni 27. 1. 2015 v rejstříku ke sp. zn. 32 EC 107/2011 žádné dovolání či jemu obdobné podání stěžovatelky neevidoval.
Za dané situace je tak Ústavní soud nucen konstatovat, že stěžovatelka nedostála požadavku subsidiarity ústavní stížnosti, tj. před jejím podáním nevyčerpala všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svého práva, za který je v nyní projednávané věci nutno považovat i dovolání podle ustanovení §236 a násl. o. s. ř., byť by se jednalo o "mimořádný opravný prostředek", který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení" (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že s účinností novely zákona o Ústavním soudu provedené zákonem č. 404/2012 Sb. (od 1. 1. 2013) již pro takové mimořádné opravné prostředky neplatí výjimka z povinnosti vyčerpat všechny dostupné procesní prostředky k ochraně práva, stanovená ustanovením §75 odst. 1 části věty za středníkem zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném do 31. 12. 2012.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud skrze soudce zpravodaje mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2015
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj