ECLI:CZ:US:2015:2.US.1523.15.1
sp. zn. II. ÚS 1523/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ludvíka Vaňka, t. č. Vazební věznice Hradec Králové, zastoupeného JUDr. Kamilem Podroužkem, advokátem, se sídlem Fráni Šrámka 1139/2, 500 02 Hradec Králové, proti usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 16. 2. 2015 sp. zn. 0 Nt 1619/2015, a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 3. 2015 sp. zn. 11 To 84/2015, za účasti Okresního soudu v Hradci Králové a Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 5. 2015, stěžovatel napadl usnesení Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") ze dne 16. 2. 2015 sp. zn. 0 Nt 1619/2015 (dále jen "usnesení okresního soudu"), kterým byl podle §73b odst. 1 za použití §68 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, z důvodu uvedeného v §67 písm. a), b) trestního řádu vzat do vazby. Rovněž napadl usnesení Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 18. 3. 2015 sp. zn. 11 To 84/2015 (dále jen "usnesení krajského soudu"), jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení okresního soudu.
Stěžovatel za prvé není spokojen s tím, že usnesení okresního soudu mu bylo doručeno až dne 4. 3. 2015. V době, kdy stížnost podával, tak neměl k dispozici jeho písemné vyhotovení. Dále pak napadá existenci předpokladů pro vazbu a dostatečnost jejich odůvodnění. Jediným svědkem celé trestní věci má být hlavní pachatel loupeže Lukáš Tichý. Ten se přitom jeví ze svědeckých výpovědí, které byly v trestní věci provedeny, jako osoba těžce psychicky labilní a velmi nevěrohodná, když řada svědků uvedla, že Lukáš Tichý si vymýšlí a lže. Hrozba vysokého trestu není dostatečně konkretizována. Dostatečně zřejmé není ani nebezpečí koluzního jednání, když například ostatní spoluobvinění již vypovídali. Okresním soudem užité formulace navíc porušují presumpci neviny.
Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 90 a 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 8 odst. 1, 2 a 5 a čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
II.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává podle svého §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout ze své ustálené judikatury, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, a nikoliv běžné zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ve své ustálené rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně vyjadřuje princip sebeomezení, který v případě posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazebně stíhaných umožňuje zásah Ústavního soudu pouze tehdy, když jsou závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 161/04, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Ústavnímu soudu nepřísluší pozice další instance v systému obecného soudnictví. Sama skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Výklad konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu ve smyslu §67 trestního řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, zda má znaky trestného činu, zda jsou zřejmé důvody k podezření, že daný trestný čin spáchal obviněný, zda existuje důvodná obava, že se obviněný zachová způsobem uvedeným v §67 trestního řádu a zda účelu vazby není možno dosáhnout jinak. Rozhodování o vazbě přitom přirozeně nelze pojímat jako rozhodování o vině a trestu obviněného.
Stěžovatel považuje odůvodnění předpokladů pro uvalení vazby v napadených usneseních za nedostatečné, avšak Ústavní soud se k tomuto jeho hodnocení, byť určité výhrady k jejich zpracování nutno připustit, nepřipojuje. Lze do jisté míry přisvědčit stěžovateli v tom směru, že tato odůvodnění jsou formulována dosti stručně, Ústavní soud nicméně neshledává, že by byla natolik strohá, aby bylo možno hovořit o libovůli v rozhodování obecných soudů. Tento závěr přitom Ústavní soud učinil i s přihlédnutím k tomu, že ve věci byla shledána zároveň existence dvou vazebních důvodů, a že se jedná o prvotní rozhodnutí o vazbě. Zde nutno připomenout, že dle judikatury Ústavního soudu důvody vazby plynutím času oslabují a na rozhodnutí o jejím dalším prodlužování nutno v tomto směru postupně klást vyšší nároky. Po skončení vazby koluzní bude na obecných soudech, aby důvody vazby útěkové, pokud by v ní měl být stěžovatel ponechán, ve svých dalších usneseních přesvědčivěji vyjádřily. Pokud by tak neučinily, nelze vyloučit, že další rozhodnutí o stěžovatelově vazbě by v přezkumu před Ústavním soudem již nemusela obstát.
Co se týče stěžovatelovy námitky stran doručení usnesení okresního soudu dne 4. 3. 2015, nutno upozornit, že toto usnesení bylo stěžovateli i jeho právnímu zástupci oznámeno vyhlášením a nebylo je proto nutné podle §137 trestního řádu ani judikatury Ústavního soudu již dále doručovat, pročež je lhostejné, pokud nad rámec nezbytného doručováno bylo a kdy se tak stalo (srovnej usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3003/14 a další rozhodnutí, na která je v něm odkazováno). Nadto i při odhlédnutí od této skutečnosti, k jakémukoliv porušení stěžovatelových práv nemohlo dojít již proto, že mu nic nebránilo, aby svoji stížnost po tomto doručení ještě do rozhodnutí druhostupňového soudu případně argumentačně doplnil.
Pokud jde o kritiku některých formulací užitých okresním soudem z pohledu nezbytnosti dodržování principu presumpce neviny, Ústavní soud se k ní do určité míry připojuje. Má nicméně za to, že jde o politováníhodnou formulační neobratnost, nikoliv však vadu rozhodnutí dosahující ústavněprávní intenzity.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2015
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu