ECLI:CZ:US:2015:2.US.1564.15.1
sp. zn. II. ÚS 1564/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Jany Pátkové, zastoupené JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou se sídlem Bolzanova 1, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 2. 2015 č. j. 17 Co 320/2014-566, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť se domnívá, že postupem porušujícím čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky došlo k porušení jejích práv garantovaných čl. 7 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, stěžovatelka trpěla luxací pravého ramenního kloubu, a proto se dne 29. 8. 2003 podrobila operaci v Nemocnici Nové Město na Moravě (žalovaná). Pro přetrvávající problémy podstoupila dne 14. 5. 2004 u žalované druhou operaci. Stěžovatelka byla o zákroku řádně poučena, podepsala informovaný souhlas a operace byla provedena lege artis. V průběhu této operace však došlo patrně k přerušení celistvosti některých vláken axilárního nervu, a to působením operačních háků používaných při odtahování měkkých tkání v oblasti ramene za účelem vytvoření operačního přístupu k ramennímu kloubu. V důsledku uvedeného došlo k trvalému poškození nervu a k rozpadu chrupavek pravého ramenního kloubu stěžovatelky. Dne 21. 12. 2005 podala stěžovatelka žalobu, kterou se domáhala po žalované náhrady škody na zdraví a bolestného.
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou výrokem I. rozsudku č. j. 12 C 226/2005-438 ze dne 15. 2. 2012 uložil žalované povinnost zaplatit stěžovatelce na bolestném částku 32 400 Kč. Výrokem II. uložil žalované povinnost zaplatit stěžovatelce na ztížení společenského uplatnění částku ve výši 1 000 000 Kč. Podle prvostupňového soudu žalovaná odpovídá za škodu podle §421a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "starý občanský zákoník"), neboť k újmě na zdraví došlo v důsledku nepřiměřeného tlaku použitých operačních háků a právě schopnost háků působit na tkáň je povahou přístroje, pro kterou je při operacích používán. Za nebezpečí a riziko, které je dáno povahou přístroje, přitom odpovídá poskytovatel zdravotních služeb. Krajský soud v Brně rozsudkem č. j. 17 Co 246/2012-474 ze dne 15. 10. 2013 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Žalovaná podala dovolání, jemuž Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 25 Cdo 964/2014-499 ze dne 28. 5. 2014 z části vyhověl a rozhodnutí odvolacího a nalézacího soudu ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o platební povinnosti žalované ve výši 1 000 000 Kč, o soudním poplatku a o náhradě nákladů řízení zrušil. Dovolání v části mířící proti výroku, kterým bylo potvrzeno prvostupňové rozhodnutí o povinnosti žalované zaplatit 32 400 Kč na bolestném, Nejvyšší soud odmítl podle §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu.
Dovolací soud uvedl, že s ohledem na zjištění, že žalovaná neporušila žádnou ze svých právních povinností, je vyloučena odpovědnost podle §420 starého občanského zákoníku. Zároveň dle Nejvyššího soudu nepřipadá v úvahu ani odpovědnost podle §421a téhož zákona, neboť u této odpovědnosti se předpokládá, že vyvolávajícím činitelem poškození zdraví je vlastnost konkrétní věci, která při použití ke svému účelu je způsobilá vyvolat určitý škodlivý následek a také jej způsobila. Naopak tam, kde byla újma vyvolána způsobem použití věci či jinými okolnostmi, aniž by šlo o účinek plynoucí ze samotné povahy či vlastnosti věci, se odpovědnost podle §421a starého občanského zákoníku neuplatní. V dané věci podle dovolacího soudu nelze vycházet z toho, že škoda měla původ ve vlastnosti věci, konkrétně v tvrdosti a konstrukci operačního háku. Tyto vlastnosti totiž nebyly podle skutkových zjištění, které Nejvyšší soud nepřezkoumává, samy o sobě původcem nadměrného natažení nervu a jeho poškození.
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou ve věci znovu rozhodl rozsudkem č. j. 12 C 226/2005-527 ze dne 10. 10. 2014, v němž nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího soudu a o povinnosti žalované zaplatit 1 000 000 Kč za ztížení společenského uplatnění rozhodl v souladu se svým původním rozhodnutím ze dne 15. 2. 2012. Prvoinstanční soud konstatoval, že výklad Nejvyššího soudu je nepřípustný za situace, kdy v důsledku použití chirurgických háků nedošlo u stěžovatelky jen k obecně očekávanému poškození tkání na buněčné úrovni, ale došlo k takovému poškození axilárního nervu, kdy sice zůstala zachována jeho funkčnost, ale jeho poškozením došlo k nedostatečnému cévnímu zásobení pravého ramenního kloubu, v důsledku čehož stěžovatelka téměř neupaží a nevzpaží. Názor dovolacího soudu by údajně vedl k tomu, že by zdravotnické zařízení neneslo za takové poškození zdraví žádnou odpovědnost.
Okresní soud ve svém rozhodnutí poukázal i na §2 nového občanského zákoníku, podle něhož lze každé ustanovení soukromého práva vykládat jenom ve shodě s ústavním pořádkem, se zásadami, na nichž spočívá citovaný zákon, jakož i s trvalým zřetelem k hodnotám, které se jím chrání. Podle důvodové zprávy k novému občanskému zákoníku není právo samoúčelné, připíná se k určité hodnotové soustavě vyjádřené ve shodě s naším ústavním pořádkem a především zásadami přirozeného práva. Přirozeným právem stěžovatelky je podle soudu očekávat od žalované pomoc s jejím zdravotním problémem a nikoli trvalé poškození jejího zdravotního stavu.
Jak okresní soud dále podotýká, podle citované důvodové zprávy se předpokládá, že úmyslem zákonodárce je vždy spravedlnost. V projednávaném případě spravedlnost velí, že žalovaná za trvalé poškození zdraví stěžovatelky musí nést odpovědnost, byť postupovala lege artis. Podle soudu je spravedlivé, aby ten, kdo při poskytování svého závazku použil nástroj, jehož specifickou vlastností je jeho tvrdost, přičemž jeho použití může způsobit a také často způsobuje různá poranění, za škodu tímto nástrojem způsobenou odpovídal. Nelze totiž údajně pominout, že se jedná o službu poskytovanou zdravotnickým zařízením, které je povoláno člověku zdraví zachraňovat, a nikoli poškozovat. Pouze takový výklad §421a starého občanského zákoníku je proto podle okresního soudu v souladu s obyčejným lidským cítěním a pojetím spravedlnosti.
K opětovnému odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudek okresního soudu změnil a žalobu zamítl. Podle odvolacího soudu nelze nevidět, že žalovaná zvolila naprosto správný a adekvátní léčebný postup, jehož smyslem a účelem bylo stěžovatelce pomoci vyřešit její zdravotní problém a učinit vše pro její uzdravení. Pokud přesto došlo k poškození zdraví, stalo se tak bohužel v důsledku přípustného rizika, které vždy při operacích existuje. Pokud nejsou splněny zákonné podmínky odpovědnosti za škodu vyplývající z §421a starého občanského zákoníku, nelze tuto odpovědnost vyvodit pouze z důvodu, že u pacienta nenastal po operaci provedené lege artis očekávaný výsledek, ale došlo ke zhoršení jeho zdravotního stavu. Při takovém výkladu by zdravotnické zařízení odpovídalo vždy a za všech okolností i v těch případech, kdy by se i při zcela správné léčbě pacienta nepodařilo dosáhnout kýženého výsledku, což zejména v medicíně nelze vyloučit. Tento výklad je podle krajského soudu neudržitelný a vedl by k absurdním důsledkům, jelikož by se zdravotnické zařízení nikdy nemohlo své odpovědnosti zprostit, což jistě nebylo úmyslem zákonodárce. Kritérium spravedlnosti, jak uvedl odvolací soud, musí být zohledňováno i ve vztahu k žalované. Z důvodů hodných zvláštního zřetele (§150 občanského soudního řádu) krajský soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Stěžovatelka následně nepodala dovolání, ale přistoupila rovnou k podání ústavní stížnosti, což odůvodnila tím, že by dovolání bylo bezpředmětné a bylo by odmítnuto.
Podstatou ústavní stížnosti je odlišný právní názor na výklad §421a starého občanského zákoníku, neboť závažnost důsledků výkladu Nejvyššího soudu podle stěžovatelky zasahuje i do ústavněprávní roviny.
Právní názor Nejvyššího soudu podle stěžovatelky již delší dobu směřuje k zásadní restrikci aplikace objektivní odpovědnosti za použití přístroje či nástroje při zdravotní službě, což má mít souvislost se zněním nového občanského zákoníku, který tuto odpovědnost zrušil, resp. omezil. V daném případě je však podle stěžovatelky nutno postupovat v souladu s názorem prvostupňového soudu, neboť jakýkoli jiný výklad je v rozporu se zásadami spravedlnosti.
Stěžovatelka zdůrazňuje, že operací nejenže nedošlo ke zlepšení jejího zdravotního stavu, tento původní stav nebyl ani zachován, a došlo dokonce k jeho zhoršení s trvalými následky. To vše se stěžovatelce stalo ve věku 22 let.
Stěžovatelka uvádí, že charakteristickou vlastností chirurgických háků je jejich tvrdost. Jejich použití s sebou často přináší i poškození zdraví, a to i tehdy, pokud je zákrok prováděn lege artis. Právě na tyto případy musí podle stěžovatelky dopadat odpovědnost podle §421a starého občanského zákoníku. Pokud by platil výklad Nejvyššího soudu, bylo by vždy možno konstatovat, že jde o způsob vedení zákroku, jenž nelze zaměňovat s vlastnostmi majícími původ v povaze přístroje či nástroje. Podle stěžovatelky nelze přehlédnout, že medicína je v současnosti úzce provázána s použitím nejrůznějších technologických nástrojů a přístrojů, bez nichž se neobejde žádná operace. Obvykle jsou tyto přístroje (nástroje) vedeny rukou operatéra, a pokud nedojde k faktické vadě daného přístroje, nebude možno rozlišit, co je způsob vedení zákroku a co typická vlastnost přístroje.
Jak stěžovatelka argumentuje, přístroj či nástroj nikdy sám od sebe žádnou škodu nezpůsobí, tento musí být vždy použit. Termín použití nástroje nebo přístroje ostatně výslovně uvádí i §421a starého občanského zákoníku. Pokud je pak použit nástroj (přístroj), v důsledku jehož charakteristických vlastností je způsobena škoda, jde o naplnění objektivní odpovědnosti podle citovaného ustanovení.
Podle stěžovatelky musí být při poskytování zdravotních služeb dána odpovědnost v případě, že je jím způsobena škoda, neboť na druhé straně stojí pacient, jehož Listinou chráněné právo na zdraví bylo porušeno.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti také cituje judikaturu Nejvyššího soudu ve vztahu k ustanovení §421a starého občanského zákoníku a domnívá se, že i z této judikatury vyplývá nesprávnost v projednávané věci učiněných závěrů.
Ústavní soud nejdříve musel posoudit přípustnost ústavní stížnosti, a to zvláště vzhledem k tomu, že stěžovatelka nepodala dovolání, byť byla odvolacím soudem řádně o podmínkách jeho přípustnosti poučena.
Ústavní soud podotýká, že v souladu s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jsou stěžovatelé před podáním ústavní stížnosti zásadně povinni vyčerpat veškeré procesní prostředky, které jim zákon poskytuje k ochraně jejich práv. To platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodu závisejících na jeho uvážení, tedy pro dovolání. Povinnost vyčerpat dovolání je zásadně dána i za situace, kdy Nejvyšší soud ve stejné věci již rozhodoval. Občanský soudní řád totiž podání dovolání v takovém případě nevylučuje (dovolání není nepřípustné ze zákona) a odlišný režim pro tyto situace nerozeznává ani zákon o Ústavním soudu.
Nelze ostatně vyloučit, že se soudy po předchozím zrušujícím rozhodnutí dovolacího soudu dopustí porušení práva účastníků řízení bez ohledu na respektování či nerespektování závazného právního názoru Nejvyššího soudu. Může dojít také k situaci, kdy nižší soudy výklad Nejvyššího soudu pochopí nesprávně. Postup, jaký zvolila stěžovatelka, by pak Nejvyššímu soudu, jakožto vrcholné instanci obecného soudnictví, znemožnil na toto pochybení reagovat, čímž by v konečném důsledku mohl být i omezen ve svém hlavním úkolu, tedy ve sjednocování judikatury. Nelze konečně vyloučit, že od předchozího rozhodování dojde ke změně judikaturní praxe, přičemž postup stěžovatelky by reakci Nejvyššího soudu opět znemožnil.
Dřívější právní úprava přípustnosti ústavní stížnosti ve vztahu k povinnosti podat dovolání se pro stěžovatele jevila značně problematická, pročež zákonodárce od 1. 1. 2013 přistoupil k její změně tak, že stěžovatelé jsou nyní povinni před podáním ústavní stížnosti dovolání vyčerpat vždy krom situací, v nichž je ex lege nepřípustné. Tím je chráněna právní jistota účastníků, kteří si tak mohou být jisti správným procesním postupem věci, a zároveň je tím posílen princip subsidiarity ústavní stížnosti, jež má sloužit jako skutečně poslední možnost ochrany ústavně zaručených práv, pokud jiné prostředky selžou.
Postup zvolený stěžovatelkou smysl a cíl nové právní úpravy narušuje, neboť opět staví stěžovatele při rozhodování o dalším procesním postupu před otázku, nakolik je podání dovolání v daném konkrétním případě efektivní. Odlišný názor na tuto otázku oproti názoru Ústavního soudu přitom může vést k odmítnutí ústavní stížnosti pro nepřípustnost z důvodu nevyčerpání všech procesních prostředků ochrany.
Přes výše uvedené Ústavní soud posoudil nyní projednávanou ústavní stížnost jako přípustnou. Zohlednil přitom okolnosti projednávané věci a argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti, která skutečně brojí jen a pouze proti názoru Nejvyššího soudu, jenž vyjádřil ve svém zrušovacím rozhodnutí ze dne 28. 5. 2014 a kterým se krajský soud řídil v rozhodnutí napadeném touto ústavní stížností. Ústavní soud také zohlednil, že za obdobných okolností považoval za přípustnou ústavní stížnost, o níž rozhodl usnesením sp. zn. Pl. ÚS 45/13 ze dne 10. 12. 2013. V tomto usnesení mimo jiné uvedl: "Lpění na opětovném podání dovolání v dané věci před podáním ústavní stížnosti by bylo v nyní projednávané věci čistě formálním požadavkem, který by pouze vedl k prodloužení řízení a znamenal by zbytečné zvýšení nákladů jak pro stěžovatelku, tak pro samotný Nejvyšší soud, který by se s tímto podle občanského soudního řádu zjevně nepřípustným dovoláním musel vypořádat. Z těchto důvodů tedy Ústavní soud nepovažuje podanou ústavní stížnost, do té míry, kdy stěžovatelka porušení svých práv zakládá výlučně na předchozím rozhodnutí Nejvyššího soudu, za nepřípustnou pro nesplnění podmínek §75 zákona o Ústavním soudu (obdobně Ústavní soud neprohlásil za nepřípustnou ústavní stížnost za obdobné situace např. v usnesení sp. zn. I. ÚS 3684/10 ze dne 12. 2. 2013)."
Nutno připomenout, že se tento právní názor týkal právní úpravy účinné do 31. 12. 2012, přičemž však od 1. 1. 2013 došlo ke změně podmínek přípustnosti dovolání. Přehlédnout nelze ani to, že Nejvyšší soud v dané věci rozhodoval velkým senátem. Stěžovatelka však přesto mohla tento názor, vyjádřený v rozhodnutí pléna Ústavního soudu, považovat za směrodatný i z hlediska nové právní úpravy, neboť i v nyní projednávané věci stěžovatelka spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv výlučně na předchozím rozhodnutí Nejvyššího soudu.
S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud považoval ústavní stížnost za přípustnou.
Ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněná.
Jakkoli si je Ústavní soud vědom závažnosti zdravotních komplikací stěžovatelky, je nucen konstatovat, že její argumentace nedosahuje ústavněprávní roviny, neboť je ve své podstatě jen polemikou s Nejvyšším soudem stran výkladu ustanovení §421a starého občanského zákoníku. Právě Nejvyšší soud je přitom oprávněn podávat závazný výklad podústavního práva, přičemž Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší do této jeho činnosti zasahovat. Učinit tak může jen tehdy, pokud by výkladem a aplikací podústavního práva docházelo k porušení ústavně zaručených práv a svobod účastníků. Tak tomu ale v daném případě není.
Mezi účastníky je nesporné, že předmětná operace byla provedena lege artis. Obecné soudy dále došly k závěru, že stěžovatelka dala k operaci informovaný souhlas, což stěžovatelka relevantním způsobem nezpochybňuje. Pokud se stěžovatelka za těchto okolností domáhá práva na náhradu škody, nezbývá než uvést, že ústavní pořádek České republiky jí toto právo negarantuje. Jinými slovy, není ústavně zaručeným právem stěžovatelky, aby jí byla zdravotnickým zařízením nahrazena škoda na zdraví, ke které došlo během zdravotního zákroku provedeného lege artis, k němuž stěžovatelka dala informovaný souhlas.
Právo na náhradu škody sice může vyplývat i z podústavních předpisů, v projednávané věci nicméně dospěl Nejvyšší soud k závěru, že zákonem stanovené podmínky pro náhradu škody naplněny nebyly. Rozhodnutí Nejvyššího soudu je v tomto směru dostatečně odůvodněno a nejeví známky svévole, naopak jej lze považovat za logické a přesvědčivé. Stejný názor ostatně Nejvyšší soud zastával i v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 1475/2011 ze dne 30. 11. 2012, který se také týkal škody vzniklé při operaci, během níž byly použity chirurgické háky. Stěžovatelka pak sama v ústavní stížnosti připouští, že předmětný názor Nejvyššího soudu odpovídá jeho rozhodovací činnosti z poslední doby.
Na právě uvedeném nic nemění ani judikatura, na kterou stěžovatelka v ústavní stížnosti odkazuje s cílem prokázat, že v minulosti byla v obdobných případech odpovědnost zdravotnických zařízení podle §421a starého občanského zákoníku shledána. Jakkoli se totiž mohou jevit některé situace jako "hraniční", nic to nemění na tom, že odpovědnost podle citovaného ustanovení se odvíjí od působení vlastností věcí použitých při plnění závazku, nikoli od způsobu jejich užití. Neplatí tedy, že by odpovědnost zdravotnických zařízení byla dána vždy. Je na obecných soudech, aby každý případ pečlivě posoudily a rozhodly, zda škoda na zdraví, k níž došlo během operace provedené lege artis, byla způsobena povahou použité věci, či nikoli. Ústavní soud může korigovat pouze excesy, ke kterým však, jak již bylo řečeno, v dané věci nedošlo.
Stěžovatelka (stejně jako prvostupňový soud) poukazuje na hledisko spravedlnosti. Je pochopitelné, že stěžovatelka vnímá jako "nespravedlivé", pokud při operačním zákroku, jehož cílem bylo odstranit stěžovatelčiny zdravotní problémy, došlo naopak k jejich zhoršení s trvalými následky, zatímco v jiných případech dopadla obdobná operace úspěšně. Ačkoli je však spravedlnost jedním ze základních hledisek, k nimž Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti přihlíží, jedná se zejména o spravedlnost při aplikaci zákona, resp. o spravedlivost zákona samotného. Stěžovatelčiny zdravotní potíže, které nikdo nezavinil, z pohledu práva za nespravedlivé v pravém slova smyslu považovat nelze, stejně jako nelze za nespravedlivé považovat např. přírodní katastrofy. V projednávaném případě je tedy v tomto směru významné pouze to, zda je či není spravedlivé, aby žalovaná stěžovatelce zaplatila náhradu škody.
Jak již konstatoval i odvolací soud, cílem chirurgického zákroku bezpochyby bylo stěžovatelce v souladu s jejím přáním pomoci. Žalovaná učinila vše pro to, aby stěžovatelka mohla vést život bez zdravotních potíží. Za tím účelem byla nicméně nezbytná operace, přičemž není v lidských silách předejít všem možným komplikacím, ke kterým při ní může (třeba i působením náhody) dojít. Přes neustálý pokrok lékařské vědy se nelze domnívat, že vyřešení jakéhokoli zdravotního problému je nyní samozřejmostí a každá operace pouhou formalitou. Operace nadále představuje závažný zásah do lidského organismu; každý člověk je přitom jedinečný a může mít takové predispozice, které nelze před operací (ani během ní) rozpoznat. I proto jsou pacienti seznamováni s riziky konkrétních zákroků a obvykle je v konečném důsledku právě na nich, aby (i s ohledem na odbornou radu lékaře) zvážili jednotlivá rizika a učinili rozhodnutí, zda daný zákrok podstoupí, či nikoli.
Je spravedlivé, pokud zdravotnické zařízení odpovídá za škodu, k níž došlo v důsledku postupu non lege artis. Zákonodárce dále v §421a starého občanského zákoníku stanovil odpovědnost i za škodu způsobenou okolnostmi majícími původ v povaze přístroje nebo jiné věci, jichž bylo použito při plnění závazku. Pokud ovšem výše uvedené podmínky naplněny nejsou, odpovědnost zdravotnického zařízení není dána, přičemž se Ústavní soud nedomnívá, že by tento závěr byl v rozporu se zásadami spravedlnosti.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. července 2015
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu