ECLI:CZ:US:2015:2.US.1599.15.1
sp. zn. II. ÚS 1599/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Daniela Macháčka, zastoupeného Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem, se sídlem Huťská 1383, 272 01 Kladno, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2015 č. j. 14 To 234/2015-66, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 5. 2015, stěžovatel napadl usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 13. 5. 2015 č. j. 14 To 234/2015-66 (dále jen "usnesení krajského soudu"), kterým bylo ke stížnosti Krajského státního zastupitelství v Praze zrušeno prvostupňové usnesení Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud") a bylo nově rozhodnuto tak, že podle §71a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, se žádost stěžovatele o propuštění z vazby zamítá, podle §73 odst. 1 písm. c) trestního řádu se jeho vazba nenahrazuje dohledem probačního úředníka a podle §73a odst. 2 písm. b) trestního řádu se nepřijímá nabídka peněžité záruky.
Stěžovatel, který se nachází ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) trestního řádu, v prvé řadě zpochybňuje podloženost tzv. vazby útěkové. Namítá, že soud dostatečně neuvážil jeho rodinné poměry, zejména že zde má ovdovělou matku, která je na něj fixována. Má za to, že u něj ani nebyly prokázány žádné zahraniční vazby či majetek, když existence otevřeného bankovního účtu stěžovatele v USA byla stěžovatelem zcela přirozeně a logicky vysvětlena a doložena objednanou a zaplacenou zahraniční cestou do USA pro rodinu stěžovatele a finanční výhodností a praktičností plateb prostřednictvím amerických finančních institutů. Popírá též, že by trestnou činnost páchal dlouhodobě, jak naznačuje napadené rozhodnutí.
Za druhé stěžovatel namítá, že před krajským soudem nebyl osobně slyšen. Slyšen byl pouze před soudem okresním. Stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 969/11 (N 133/62 SbNU 67) s tím, že právo obviněného být slyšen v kontradiktorním řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby, patří mezi základní institucionální záruky spravedlnosti řízení o pokračování či skončení omezení osobní svobody. Za současné situace je ústavní stížností napadené rozhodnutí nutno hodnotit jako překvapivé.
Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil. Rovněž navrhuje, aby ústavní stížnost byla projednána jako naléhavá podle §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
II.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává podle svého §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout ze své ustálené judikatury, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, a nikoliv běžné zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ve své ustálené rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně vyjadřuje princip sebeomezení, který v případě posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazebně stíhaných umožňuje zásah Ústavního soudu pouze tehdy, když jsou závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 161/04, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Ústavnímu soudu nepřísluší pozice další instance v systému obecného soudnictví. Sama skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Výklad konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu ve smyslu §67 trestního řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, zda má znaky trestného činu, zda jsou zřejmé důvody k podezření, že daný trestný čin spáchal obviněný, zda existuje důvodná obava, že se obviněný zachová způsobem uvedeným v §67 trestního řádu a zda účelu vazby není možno dosáhnout jinak. Rozhodování o vazbě přitom přirozeně nelze pojímat jako rozhodování o vině a trestu obviněného.
Stěžovatel brojí proti tomu, že soudy dovodily existenci vazby útěkové, avšak Ústavní soud se k této jeho kritice nepřipojuje, neboť v jejich rozhodnutích je odkazováno na zcela konkrétní skutečnosti, na kterých je výrok v nich obsažený založen. Stěžovatelova polemika s jejich závěry se přitom pohybuje toliko v rovině práva podústavního, kdy je nutno připomenout, že není úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení soudů obecných.
Co se týče absence osobního slyšení před krajským soudem, Ústavní soud má za to, že ani z Listiny, ani z judikatury Ústavního soudu (včetně stěžovatelem uváděného nálezu sp. zn. I. ÚS 969/11), nevyplývá povinnost vytvořit prostor pro slyšení před soudem ve dvou stupních (obdobně např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 327/06, I. ÚS 3008/12, IV. ÚS 3958/13, dostupná na http://nalus. usoud.cz). Nadto třeba podotknout, že obhajoba měla (a též využila) prostor vyjádřit se ke stížnosti Krajského státního zastupitelství v Praze proti prvostupňovému rozhodnutí okresního soudu písemně. Stěží lze tedy hovořit o nějaké překvapivosti.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
V rámci podané ústavní stížnosti stěžovatel požádal o její přednostní projednání ve smyslu §39 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud, aniž by v tomto směru přijal příslušné usnesení, od samého počátku postupoval v řízení před ním tak, aby věc stěžovatele byla projednána co nejrychleji.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. července 2015
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu