ECLI:CZ:US:2015:2.US.1601.15.1
sp. zn. II. ÚS 1601/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Aleny Rousové, zastoupené Mgr. Josefem Spolkem, advokátem se sídlem Na Dlouhém lánu 12/30, Praha 6 - Vokovice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2015, č. j. 36 Co 20/2013-214, spojené s návrhem na zrušení slov "před tím, než rozsudek nabude právní moci" v ustanovení §165 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na zrušení slov "před tím, než rozsudek nabude právní moci" v ustanovení §165 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.
Odůvodnění:
[1.] Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 5. 2015 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejího práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka má za to, že tvrzené porušení základního práva je přímým důsledkem aplikace ustanovení §165 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též "o. s. ř."). Proto spojila se svou ústavní stížností návrh na zrušení tohoto ustanovení v části znějící "před tím, než rozsudek nabude právní moci", jak předpokládá ustanovení §64 odst. 1 písm. e) ve spojení s §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
[2.] Stěžovatelka spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces konkrétně v tom, že Městský soud v Praze napadeným usnesením zamítl její návrh na opravu odůvodnění rozsudku tohoto soudu ze dne 13. 6. 2012 č. j. 36 Co 20/2013-171 (dále jen "původní rozsudek"). Toto rozhodnutí odůvodnil městský soud odkazem na ustanovení §165 odst. 1 o. s. ř., podle něhož může účastník navrhnout, aby odůvodnění bylo opraveno, pouze před tím, než rozsudek nabude právní moci. Jelikož se však v tomto případě jednalo o rozsudek odvolacího soudu, který nabyl právní moci dne 24. 8. 2013, a návrh na opravu byl stěžovatelkou podán až dne 29. 8. 2013 (tedy po právní moci rozsudku), byl tento návrh zamítnut.
[3.] Stěžovatelka považuje tuto situaci za protiústavní. Uvádí, že zákonodárcem zvolené a soudem aplikované řešení prakticky znemožňuje žádat opravu odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Přitom však i jeho odůvodnění může mít nepříznivý vliv na právní postavení účastníka. Konkrétně v projednávané věci stěžovatelka poukazuje na pasáž odůvodnění původního rozsudku Městského soudu v Praze, podle níž neprokázala výši svých vnosů do společného jmění se zůstavitelem Čestmírem Rousem. Toto tvrzení údajně nemělo původ v provedeném dokazování a může ztížit její procesní postavení při dodatečném projednávání dědictví.
[4.] Bližší obsah napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jeho vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžované rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
[5.] Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
[6.] Již z rekapitulace skutkového stavu, resp. stížnostních námitek, je zřejmé, že k tvrzenému porušení stěžovatelčiných základních práv došlo aplikací ustanovení §165 odst. 1 o. s. ř., jež prakticky nepřipouští jiný než soudem zvolený výklad. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti je proto úzce spjato s posouzením ústavnosti zákonodárcem zvolené úpravy. Tato právní úprava tvoří součást širšího a logicky propojeného modelu přezkumu soudních rozhodnutí v civilních věcech. Jejím smyslem je totiž zachování rovnováhy mezi zájmem na eliminaci chyb v soudním rozhodování a zájmem na jeho rychlosti a efektivitě. Jedním z aspektů tohoto modelu (a to aspektem v projednávané věci klíčovým) je, že odvolání směřující toliko proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. ustanovení §202 odst. 3 o. s. ř.).
[7.] Úprava, obsažená v napadeném zákonném ustanovení, je tedy odrazem zákonodárcovy úvahy, podle níž i odůvodněním rozsudku mohou být dotčeny oprávněné zájmy účastníka, a je proto namístě poskytnout mu možnost přezkoumání odůvodnění (k tomu srov. Lavický, P. Komentář k §165 o. s. ř. In: Občanský soudní řád. Komentář. Díl I. Praha: Wolters Kluwer, 2009, s. 773). Tuto možnost ovšem zákonodárce omezil jistými podmínkami, mj. tím, že tento postup lze použít pouze před tím, než rozsudek nabude právní moci. Rozhodnou otázkou nyní proto je, zda lze tuto podmínku považovat za způsobilou vyvolat protiústavní zásah do základních práv stěžovatelky.
[8.] Při řešení této otázky se Ústavní soud opřel o následující východiska. Ačkoliv i odůvodněním rozsudku mohou být dotčeny oprávněné zájmy účastníka, pouze jeho výrok (jakmile je pravomocný a vykonatelný) má přímý vliv na práva a povinnosti účastníků (k tomu srov. i ustanovení §159a o. s. ř.). V tomto kontextu Ústavní soud zdůrazňuje, že v civilních věcech ani právo na odvolání samo o sobě (na rozdíl od odvolání v trestní věci podle čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod) obecně nepožívá ústavní ochrany. Jinými slovy řečeno, není ústavní povinností zákonodárce právo na odvolání v civilní věci garantovat [k tomu srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 1554/08 ze dne 15. 1. 2009 (N 12/52 SbNU 121) či nález sp. zn. III. ÚS 938/06 ze dne 15. 1. 2009 (N 9/52 SbNU 99)]. Jak ovšem zároveň plyne z právě citované judikatury, tato skutečnost ještě nezbavuje soud povinnosti interpretovat a aplikovat podmínky připuštění opravného prostředku - pokud jej stát ve svém zákonodárství vytvořil - tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces.
[9.] Ze shora řečeného tudíž plyne, že ústavně zaručeno není samo o sobě ani právo podat odvolání proti výroku civilního rozhodnutí. A maiori ad minus lze proto konstatovat, že ústavní ochrany nepožívá ani právo podat odvolání proti důvodům rozhodnutí, resp. právo podat návrh na opravu odůvodnění rozsudku ve smyslu ustanovení §165 odst. 1 o. s. ř. Ústavní soud dále zdůrazňuje, že toto kogentně formulované ustanovení bylo Městským soudem v Praze interpretováno a aplikováno ústavně konformně a v podstatě jediným možným způsobem. Napadeným usnesením proto nebylo stěžovatelčino právo na spravedlivý proces ani dotčeno (tím méně pak porušeno).
[10.] S ohledem na uvedené odmítl Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Stejný osud sdílí rovněž akcesorický návrh na zrušení v záhlaví uvedené části zákonného ustanovení, který byl odmítnut dle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu