ECLI:CZ:US:2015:2.US.1639.15.1
sp. zn. II. ÚS 1639/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Jitky Simonové, zastoupené JUDr. Janou Kutmonovou, advokátkou se sídlem Vysočanská 548, Praha 9, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2015, č. j. 8 Ads 114/2014-37, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2014, č. j. l Ad 8/2014-22, a proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 20. 1. 2014, č. j. 536 026 059/315-MKR, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a České správy sociálního zabezpečení, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 1. 6. 2015 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že v řízení, z něhož tato rozhodnutí vzešla, nebyla ochráněna její základní práva a svobody ve smyslu čl. 4 a čl. 90 Ústavy, resp. právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Konkrétně pak stěžovatelka namítá porušení práva na přiměřené hmotné zabezpečení ve smyslu čl. 30 odst. 1 Listiny. Nadto stěžovatelka žádá přednostní projednání věci ve smyslu §39 zákona o Ústavním soudu, neboť se u ní objevilo recidivující onkologické onemocnění.
2. Podstata ústavní stížnosti tkví v tom, že stěžovatelka je podle svého názoru "fakticky ‚vydírána? Českou správou sociálního zabezpečení (...) tím, že jí je vyplácen invalidní důchod 1. stupně, který jí vůbec nepřísluší, neboť jí vznikl předtím důchod dle §58 odst. 1 zákona č. [155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 155/1995 Sb." nebo jen "zákon o důchodovém pojištění")] kdy došlo (...) k souběhu důchodu invalidního 3. stupně a starobního (...). [Stěžovatelka] je [tak] diskriminována, neboť jí je upíráno právo, které jiným lidem je dle [ustanovení §58 zákona č. 155/1995 Sb.] běžně přiznáváno (...)."
3. Z listin přiložených k ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že Česká správa sociálního zabezpečení rozhodnutím ze dne 22. 10. 2013, čj. X, rozhodla o snížení invalidního důchodu stěžovatelky pro invaliditu třetího stupně na invalidní důchod pro invaliditu prvního stupně. Invalidní důchod stěžovatelky po snížení činil 5.453 Kč měsíčně. Rozhodnutím ze dne 6. 11. 2013, č. j. X, rozhodla Česká správa sociálního zabezpečení o zamítnutí žádosti stěžovatelky o přiznání starobního důchodu ke dni 26. 2. 2013. Konečně rozhodnutím ze dne 20. 1. 2014, č. j. X/315-MKR, rozhodla Česká správa sociálního zabezpečení o zamítnutí námitek stěžovatelky proti rozhodnutí ze dne 22. 10. 2013 a 6. 11. 2013 pro jejich opožděnost, neboť byly podány po uplynutí zákonem stanovené třicetidenní lhůty (námitky, které stěžovatelka sepsala prostřednictvím Pražské správy sociálního zabezpečení dne 2. 1. 2014, byly České zprávě sociálního zabezpečení doručeny 9. 1. 2014). Správnost tohoto posouzení ze strany České správy sociálního zabezpečení následně potvrdil ústavní stížností napadeným rozsudkem Městský soud v Praze, který žalobu stěžovatelky zamítl, a také Nejvyšší správní soud, když v záhlaví citovaným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatelky směřující proti zmiňovanému rozsudku městského soudu. Nejvyšší správní soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí cituje obsah zmiňovaných námitek (stěžovatelka přitom proti správnosti této citace v ústavní stížnosti ničeho nenamítá), a to tak, že "tyto námitky [stěžovatelka podává] proti rozhodnutí ČSSZ ze dne 22. 10. 2013 č. j X, jímž byl přiznán invalidní důchod pro invaliditu 1. stupně ve výši 5453 Kč."
4. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
5. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či správním řízení jemu předcházejícím), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
6. Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním (soudním) řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Právě řečené je významné potud, že tak je tomu i v nyní posuzované věci.
7. Je totiž zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje pouze a jen pokračující polemiku se závěry správních soudů, potažmo správních orgánů, vedenou zejména v rovině práva podústavního, a stěžovatelka zřejmě (avšak nepřípadně) předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Aniž se však Ústavní soud uchýlil k hodnocení podústavní správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, konstatuje, že v daném případě neshledal žádný exces či mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah.
8. Jak plyne z výše uvedeného, stěžovatelka se snaží domoci se toho, aby jí pobíraný důchod byl co možná nejvyšší. Zvolila ovšem chybný postup, neboť o starobní důchod požádala k okamžiku, kdy byl její invalidní důchod vyšší, než by býval byl jí vyměřený důchod starobní. Proto její žádost o starobní důchod byla s ohledem na kogentní pravidlo priority vyššího důchodu při jejich souběhu ve smyslu §58 zákona č. 155/1995 Sb. zamítnuta. Ovšem poté, co byl přehodnocen zdravotní stav stěžovatelky a byl jí snížen invalidní důchod, bude stěžovatelce nově vyplácen, požádá-li o to (opět s ohledem na pravidlo zakotvené v citovaném §58) důchod starobní, neboť ten je v případě stěžovatelky vyšší než invalidní důchod pro invaliditu prvního stupně. Ostatně i sám Nejvyšší správní soud v ústavní stížností napadeném rozsudku uvádí, že: "[o]d okamžiku snížení invalidního důchodu může stěžovatelka požádat o výplatu starobního důchodu (...). [...] Stěžovatelka namísto opětovné žádosti o výplatu starobního důchodu ode dne rozhodnutí o snížení výše invalidního důchodu, postupovala opožděnou obranou proti shora uvedeným rozhodnutím. [...] Tento procesně nesprávný postup je ale napravitelný podáním nové žádosti o výplatu starobního důchodu ke dni snížení invalidního důchodu. Pro podání žádosti má stěžovatelka stále dostatečný časový prostor, neboť právo na výplatu důchodu jí zanikne podle §55 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění uplynutím pěti let ode dne, za který důchod nebo jeho část náleží."
9. Už z toho důvodu je nutno považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou, nehledě na to, že závěr České správy sociálního zabezpečení i obou správních soudů o opožděnosti námitek stěžovatelky je zcela správný; ostatně stěžovatelka sama přesvědčivou argumentaci svědčící o opaku ani nenastiňuje.
10. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovatelce garantovaná Ústavou a Listinou.
11. Z těchto důvodů bylo podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno. O žádosti stěžovatelky ohledně přednostního projednání ústavní stížnosti (dle §39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud samostatně nerozhodoval, jelikož jí
vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. července 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu