ECLI:CZ:US:2015:2.US.1693.14.1
sp. zn. II. ÚS 1693/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Jaroslavy Interholcové, zastoupené JUDr. Evou Machovou, advokátkou AK se sídlem Na Sadech 21, 370 01 České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. března 2014 č. j. 21 Cdo 278/2014-269, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. září 2013 č. j. 19 Co 1905/2013-252 a proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. května 2013 č. j. 25 C 301/2011-188, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Českých Budějovicích a 3) Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 16. května 2014, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jakož i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud zjistil, že žalobkyně se podanou žalobou domáhala určení, že pracovněprávní vztah mezi žalobkyní a žalovanou vyplývající z dohody o pracovní činnosti externího učitele ze dne 16. února 2007 č. j. 03/0279/07 existoval v období od 19. února 2007 do 18. listopadu 2010.
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. května 2013 č. j. 25 C 301/2011-188 byla žaloba, kterou se žalobkyně (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") domáhala určení, že pracovněprávní vztah mezi žalobkyní a žalovanou Jihočeskou univerzitou v Českých Budějovicích vyplývající z dohody o pracovní činnosti externího učitele ze dne 16. února 2007 č. j. 03/0279/07 existoval v období od 19. února 2007 do 18. listopadu 2010, zamítnuta (výrok pod bodem I.). Soud zamítl také vzájemný návrh žalované, kterým se žalovaná proti žalobkyni domáhala zaplacení 2.814,- Kč s úrokem z prodlení od 11. října 2012 do zaplacení (výrok pod bodem II.). O nákladech řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 37.268,- Kč (výrok pod bodem III.) a dále, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení o vzájemném návrhu 11.011,- Kč (výrok pod bodem IV.). Ve výroku pod bodem V. soud žalobkyni uložil povinnost zaplatit státu na náhradě nákladů řízení 1.486,- Kč. Soud prvního stupně po provedeném dokazování vyšel ze zjištění, že žalobkyně se žalovanou dne 31. ledna 2001 uzavřela dohodu o pracovní činnosti externího učitele č. j. 232/01, na jejímž základě zajišťovala pro žalovanou výuku na katedře společenských věd Pedagogické fakulty. Dohoda byla uzavřena od 1. února 2001 na dobu neurčitou. Rozsudek soudu prvního stupně napadla žalobkyně odvoláním.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 26. září 2013 č. j. 19 Co 1905/2013-252 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. potvrdil; ve výrocích pod body III., IV. a V. odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 37.268,- Kč, dále žalobkyni uložil povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Českých Budějovicích na náhradě nákladů řízení 1.486,- Kč a dále žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 5.263,50 Kč.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 3. března 2014 č. j. 21 Cdo 278/2014-269 dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl (výrok pod bodem I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok pod bodem II.).
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že dohoda o pracovní činnosti ze dne 16. února 2007 nebyla ze strany Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích ani stěžovatelky ukončena, a to ani ústní či písemnou formou, jak požadoval zákoník práce platný v roce 2009. Dle názoru stěžovatelky nemohlo k ukončení této dohody vést ani jednání účastníků spočívající v podpisu nové dohody o pracovní činnosti ze dne 17. února 2009, neboť v této dohodě není v žádném článku specifikováno, že by tato dohoda nahrazovala dohodu ze dne 16. února 2007 (naopak původní dohoda ze dne 31. ledna 2001 byla ukončena písemnou dohodou účastníků, jež je zkoncipována v článku VI. dohody o pracovní činnosti ze dne 16. února 2007 - v tomto článku je uvedeno: "že tato dohoda nahrazuje dohodu o pracovní činnosti externího učitele ze dne 31. ledna 2001."). Toto ustanovení ovšem v dohodě o pracovní činnosti ze dne 17. února 2009 absentuje. Pokud tedy nedošlo k řádnému ukončení předcházející dohody (dohody o pracovní činnosti ze dne 16. února 2007) a zároveň byla podepsána nová dohoda o stejném výkonu práce, nemůže tato dohoda obstát vedle stále platné, neskončené dohody o pracovní činnosti, neboť podle ustanovení §13 odst. 4 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen "zákoník práce"), účinného do 1. ledna 2012: "zaměstnanec v dalším pracovním poměru nebo na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr u téhož zaměstnavatele nemůže vykonávat práce, které jsou stejně druhově vymezeny." Pokud tedy Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích dle názoru okresního soudu neprokázala, že původní dohoda ze dne 16. února 2007 byla ukončena, nemohlo v souladu se zněním citovaného ustanovení, dojít podpisem dohody ze dne 17. února 2009 k zániku pracovního poměru vzniklého právě na základě předmětné dohody ze dne 16. února 2007, neboť potom by ustanovení §13 odst. 4 zákoníku práce postrádalo smysl a míjelo se s účelem, pro který bylo do daného zákoníku zákonodárcem zařazeno. Stěžovatelka v rámci odvolacího řízení namítla, že pokud v nové dohodě o pracovní činnosti datované ke dni 17. února 2009 není uvedeno, že touto dohodou se ruší původní dohoda o pracovní činnosti ze dne 16. února 2007, existují zde vedle sebe paralelně dvě dohody o pracovní činnosti na stejný druh práce a jedná se tak o tzv. kumulativní novaci, což s ohledem na ustanovení §18 zákoníku práce ve znění účinném do 31. prosince 2011 s odkazem na ustanovení §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), znamená neplatnost dohody o pracovní činnosti ze dne 17. února 2009 s ohledem na porušení §13 odst. 4 zákoníku práce účinného do 31. prosince 2011.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí s konstatováním Nejvyššího soudu, že dovolatelka zpochybňuje toliko skutková zjištění, na nichž odvolací soud založil svůj závěr, že předchozí pracovně právní vztah založený dohodou ze dne 16. února 2007 byl oběma účastníky konkludentně zrušen, a proto nelze v dovolacím řízení pokračovat. Stěžovatelka je přesvědčena, že v rámci dovolání jednoznačně vymezila, v jakých skutečnostech shledává nesprávné právní posouzení věci krajským soudem jako soudem odvolacím, a tyto právní otázky zasadila do kontextu skutkových zjištění jak před soudem prvého stupně, tak před soudem druhého stupně. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem dovolacího soudu, že svým podáním zpochybňuje toliko skutková zjištění, neboť jednoznačně stanovila právní otázky, když nesouhlasí s okresním soudem i krajským soudem, které shledávají v podpisu nové dohody o pracovní činnosti ze dne 17. února 2009 novaci privativní. Stěžovatelka je toho názoru, že se musí jednat o tzv. kumulativní novaci. Dále stěžovatelka namítla, že není možné pracovně právní vztah ukončit konkludentním jednáním, neboť by to vneslo do pracovně právních vztahů nejistotu a možnost ukončení pracovně právního vztahu konkludentním jednáním by znamenalo de facto narušení základních principů pracovního práva. Tím, že dovolací soud se dovoláním stěžovatelky nezabýval, došlo z jeho strany k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 a čl. 95 Ústavy, neboť jednáním dovolacího soudu byla stěžovatelka zkrácena na svém právu domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, který je povinen poskytovat ochranu právům zákonem stanoveným způsobem a je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu.
III.
Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
Krajský soud v Českých Budějovicích v odůvodnění svého rozhodnutí dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně dovodil, že pokud mezi účastníky nebyl sjednán způsob zrušení dohody o pracovní činnosti, bylo možné ji zrušit dohodou účastníků i formou ústní, případně konkludentní ke sjednanému dni. Soud prvního stupně proto podle odvolacího soudu postupoval správně, pokud ve smyslu §18 zákoníku práce a ustanovení §34 až §39 občanského zákoníku posuzoval, jaké byly projevy vůle obou účastníků při uzavírání dohody o pracovní činnosti ze dne 17. února 2009 a jaký byl skutečný obsah jejich vůle. Odvolací soud shledal správným závěr soudu prvního stupně v tom smyslu, že dohoda o pracovní činnosti externího učitele ze dne 16. února 2007 byla zrušena dohodou účastníků uzavřenou v konkludentní formě, a to s účinností ke dni 23. února 2009. Soud prvního stupně podrobně a přesvědčivě odůvodnil, jakým způsobem účastníci projevili vůli uzavřít dohodu o skončení dohody o pracovní činnosti ze dne 16. února 2007 a kdy a jak se projevy jejich vůle setkaly. Odvolací soud považoval skutkové i právní závěry soudu prvního stupně za správné. Ztotožnil se proto se závěrem soudu prvního stupně, že dohoda o pracovní činnosti uzavřená dne 16. února 2007 na dobu neurčitou byla dohodou účastníků uzavřenou konkludentně zrušena a od 23. února 2009 existoval mezi účastníky pouze jeden pracovněprávní vztah založený dohodou o pracovní činnosti uzavřenou dne 17. února 2009 na dobu určitou, a to na dobu od 23. února 2009 do 30. června 2009. Tuto dohodu o pracovní činnosti považoval odvolací soud stejně jako soud prvního stupně za platnou, neboť byla uzavřena v souladu s ustanovením §74 až §77 zákoníku práce a obsahuje všechny zákonem stanovené náležitosti. Stejně tak považoval odvolací soud za platnou další dohodu o pracovní činnosti uzavřenou účastníky dne 25. září 2009 na dobu určitou od 29. září 2009 do 30. ledna 2010 i dohodu o provedení práce uzavřenou dne 18. února 2010 na období od 22. února 2010 do 15. října 2010. Tyto dohody jsou platné, nejsou v rozporu s ustanovením §13 odst. 4 zákoníku práce, neboť předchozí pracovněprávní vztah založený dohodu ze dne 16. února 2007 byl konkludentně ze strany obou účastníků zrušen. Pokud tedy žalovaná dala žalobkyni výpověď z dohody o pracovní činnosti ze dne 16. února 2007 dne 3. listopadu 2010 ke dni 18. listopadu 2010, odvolací soud stejně jako soud prvního stupně posoudil tuto výpověď jako neplatnou, neboť vypovídala pracovněprávní vztah, který byl již dříve konkludentně účastníky zrušen. Uvedeným závěrům krajského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.
Ústavní soud rovněž ověřil, že Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatelky v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, a proto ani postupu Nejvyššího soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s právy podle hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu