ECLI:CZ:US:2015:2.US.1693.15.1
sp. zn. II. ÚS 1693/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky SV UNIPS s. r. o, se sídlem Bílovecká 106/9, Ostrava - Svinov, zastoupené JUDr. Zdeňkou Friedelovou, advokátkou, se sídlem Místecká 329/258, Ostrava - Hrabová, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2015, č. j. 30 Cdo 3812/2014 - 572, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 6. 2015, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené rozhodnutí, neboť jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas se závěrem Nejvyššího soudu, že jí podané dovolání není přípustné. Stěžovatelka spatřovala a spatřuje důvod pro přípustnost dovolání mimo jiné v tom, že Nejvyšší soud dosud nerozhodoval o otázce, kdy je zaměstnavatelem splněna povinnost zajistit bezpečnost a ochranu zdraví při práci. Pokud otázka, na jejímž řešení závisí rozhodnutí, nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, musí se dovolací soud dle stěžovatelky dovoláním zabývat a nemůže je jako nepřípustné odmítnout. Stěžovatelka shledává přípustnost dovolání také v tom, že se odvolací soud odchýlil od konstantní judikatury dovolacího soudu, dle které je nezbytné výši náhrady určit s přihlédnutím k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo, což se dle názoru stěžovatelky v dané věci nestalo, když nebylo přihlédnuto k tomu, že ze strany stěžovatelky byla vyvinuta maximální možná péče a byly podniknuty veškeré reálné kroky k zajištění bezpečnosti práce jejích zaměstnanců. Stěžovatelka závěrem namítá, že dovolací důvod spočívá také v tom, že se odvolací soud odchýlil od konstantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, pokud žalobcům přiznal uplatněný nárok za situace, kdy tito relutární satisfakci požadují na stejném základě, na jakém by mohli požadovat náhradu škody, když v tomto případě zde neexistují žádné mimořádně okolnosti, které by přiznání nároku na zadostiučinění v penězích odůvodňovaly.
3. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího soudu nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne.
4. Především je nutné konstatovat, že Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2888/12 ze dne 13. 9. 2012 a v něm citovanou judikaturu), což v projednávaném případě nezjistil.
5. Stěžovatelka namítá, že dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, aniž by se zabýval její argumentací vztahující se k dosud neřešené otázce týkající se splnění povinnosti zaměstnavatele zajistit bezpečnost a ochranu zdraví při práci a odklonu odvolacího soudu od judikatury Nejvyššího soudu pokud jde o nepřihlédnutí ke všem okolnostem projednávané věci.
6. Jak Ústavní soud zjistil z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud stěžovatelce vyložil, že rozhodnutí odvolacího soudu ve svém základu vychází ze závěrů judikatury Nejvyššího soudu týkající se posouzení odpovědnosti za zásah do osobnostních práv člověka, stejně jako určení subjektu škůdce a posouzení míry jeho sankční odpovědnosti, přičemž tento závěr podporuje i obsah dovolatelem zmíněných rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 30 Cdo 2887/2010, 30 Cdo 947/2011, 30 Cdo 3625/2007 a 30 Cdo 5188/2007. K námitce stěžovatelky, že dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena otázka, kdy je zaměstnavatelem splněna jeho povinnost zajistit bezpečnost a ochranu zdraví zaměstnanců při práci, odkázal Nejvyšší soud na konstantně judikaturou i doktrínou zastávanou zásadu, že občanský zákoník nevyžaduje k úspěšnému uplatnění práva na ochranu osobnosti zavinění toho, komu je třeba přičítat neoprávněný zásah do tohoto práva a k tomu odkázal Nejvyšší soud na své usnesení ze dne 7. srpna 2002, sp. zn. 28 Cdo 662/2002. Dovolací soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatelky, že při určování výše nemajetkové újmy odvolací soud vybočil z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, když nepřihlédl ke všem okolnostem daného případu, zejména, že ze strany stěžovatele byla vyvinuta maximální možná péče a byly podniknuty veškeré reálné kroky k zajištění bezpečnosti práce zaměstnanců, zatímco ze strany zesnulého zjevně došlo k porušení bezpečnostních předpisů, a dále k tomu, že nárok na relutární satisfakci nemohli žalobci uplatnit také s ohledem na skutečnost, že ji požadují na stejném základě, na jakém by mohli požadovat náhradu škody. Tento názor vyhodnotil dovolací soud jako nesprávný a v zásadě účelový s odůvodněním, že odvolací soud se s touto otázkou vypořádal v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (konkrétně např. rozsudek ze dne 29. června 2000, sp. zn. 30 Cdo 427/2000).
7. Ústavní soud je nucen konstatovat, že námitky stěžovatelky v tom smyslu, že Nejvyšší soud zabránil jejímu přístupu ke spravedlnosti, když se podaným dovoláním zabýval pouze povrchně, nejsou důvodné. Nejvyšší soud se zabýval všemi dovolacími tvrzeními stěžovatelky a vyhodnotil je v souladu se svou judikaturou, a to s odkazem na konkrétní rozsudky či usnesení Nejvyššího soudu. Názor stěžovatelky, že "je nezbytné provádět velmi důkladné vyhodnocení celé věci", a že je nepřijatelné, že Nejvyšší soud rozhodl o dovolání až po více než roce a navíc je odmítl, vyjadřuje nesouhlas stěžovatelky s tím, že o jejím dovolání nebylo meritorně rozhodnuto (viz také poslední odstavec ústavní stížnosti). Na tomto místě Ústavní soud připomíná, že právní koncepce dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku je založena na principu zásadní přípustnosti dovolání proti všem pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu, pokud jimi je skončeno odvolací řízení, nejde-li ovšem o výjimečné typy rozhodnutí vyjmenované v §238a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), vždy ovšem zároveň musí být splněny další podmínky vymezené taxativně §237 o. s. ř. I když v návaznosti na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. 2. 2012 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.) byla omezena volná úvaha dovolacího soudu o přípustnosti dovolání, bude posouzení, zda jde o rozhodnutí splňující popsané podmínky, i nadále samozřejmě náležet dovolacímu soudu, jak to vyplývá zcela jednoznačně i ze znění §239 o. s. ř., podle kterého je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Nepostačí proto, jak se domnívá stěžovatelka, pouze tvrzení dovolatele o splnění podmínek zakládajících přípustnost dovolání (včetně např. i odkazů na judikaturu, od které se měl odvolací soud odchýlit), nýbrž je na Nejvyšším soudu, aby tato oproti dřívější právní úpravě objektivní kritéria posoudil. Teprve poté, co shledá, že předmětná kritéria byla naplněna, rozhodne o přípustném dovolání věcně. V projednávané věci však Nejvyšší soud dovodil, že nedošlo ani k odklonu od jeho konstantní judikatury, ani k situaci, že nebyla dosud vyřešena stěžovatelem nastolená otázka, kdy je zaměstnavatelem splněna jeho povinnost zajistit bezpečnost a ochranu zdraví zaměstnanců při práci, nepřisvědčil tedy stěžovateli v jím tvrzených dovolacích důvodech a jejich existenci s odkazem na svou judikaturu vyvrátil.
8. Ústavní soud proto uzavírá, že v souzené věci postupoval Nejvyšší soud v hranicích vymezených příslušnými procesními předpisy a ve věci aplikoval podústavní právo ústavně konformním způsobem.
9. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu