ECLI:CZ:US:2015:2.US.1789.15.1
sp. zn. II. ÚS 1789/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti Vlastimila Šimáka, zastoupeného Mgr. Pavlem Šimákem, advokátem se sídlem v Písku, Komenského 319, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2015 ve věci č. j. 30 Cdo 907/2014-104, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel žádá o zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž měla být porušena jeho základní práva zakotvená v ustanoveních čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení uvedených ustanovení Listiny spatřuje stěžovatel v tom, že Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání jako věcně neprojednatelné, neboť nespecifikoval, v čem spatřuje odchýlení odvolacího soudu od rozhodovací praxe dovolacího soudu, přestože ve svém dovolání mj. uvedl: "Podle judikatury Nejvyššího soudu se soud musí náležitě vypořádat se všemi žalobními tvrzeními podstatnými pro rozhodnutí ve věci. Odvolací soud tedy pochybil, když toto pochybení nereflektoval. Soudy se nevypořádaly se všemi stěžejními žalobními tvrzeními, tudíž má žalobce za to, že o jeho věci nebylo náležitě rozhodnuto."
Stěžovatel se proto domnívá, že mu Nejvyšší soud odepřel právo na spravedlivé projednání jeho věci.
Ústavnímu soudu byla Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán toliko kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.
Aplikace ustanovení §43 odst. 2 písm. a) ve spojení s ustanovením §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu přitom přichází do úvahy mj. tehdy, pokud je již ze samotného obsahu ústavní stížnosti bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že jí nelze vyhovět.
Posuzovaná ústavní stížnost obsahuje jedinou ústavněprávně potenciálně relevantní námitku, a sice tvrzení, že se Nejvyšší soud nedůvodně odmítl věcně zabývat stěžovatelovým dovoláním. Již z výše citované části jeho dovolání je nicméně zřejmé, že stěžovatel nedostál procesní povinnosti dostatečně vymezit (konkretizovat) důvody přípustnosti dovolání, neboť (ani) z (citované části) předmětného dovolání nikterak nevyplývá, se kterým judikátem (judikáty) má být dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu v kolizi. Jelikož proto stěžovatel ve svém mimořádném opravném prostředku řádně neuvedl, v čem spatřuje přípustnost dovolání (přičemž opak nevyplývá ani z ústavní stížnosti), je namístě závěr, že Nejvyšší soud postupoval v projednávané věci ústavně konformním způsobem, pakliže jeho dovolání odmítl jako věcně neprojednatelné. Obdobným způsobem ostatně postupuje dovolací soud konstantně (srov. i v napadeném usnesení odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), přičemž Ústavní soud takový postup v případě jeho napadení ústavní stížností zpravidla aprobuje; výjimečný důvod kasačního zásahu se přitom v souzené věci nezjevuje (srov. nález ze dne 17. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 3093/13 a nález ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. IV. ÚS 1256/14).
Pro úplnost je možné toliko dodat, že Ústavní soud v daném případně nikterak neposuzoval důvodnost v ústavní stížnosti obsažených meritorních námitek, neboť tyto námitky nemohou být při hodnocení ústavnosti postupu dovolacího soudu jakkoli relevantní.
Ústavní soud na základě předestřených skutečností stěžovatelovu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2015
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu