ECLI:CZ:US:2015:2.US.1824.14.3
sp. zn. II. ÚS 1824/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatelky Unicont Opava s. r. o., adresa Hradecká 646/4, 746 01 Opava, zastoupené JUDr. Miroslavem Syllou, advokátem, se sídlem Přídolská 481, 381 01 Český Krumlov, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2014, č. j. 28 Cdo 2966/2013-264, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2013, č. j. 17 Co 467/2012-196, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 22. srpna 2012, č. j. 5 C 62/2008-173, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V podané ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí pro porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. pro porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a pro porušení principu právní jistoty zakotveného v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. V řízení o žalobě, kterou se žalobce (Bytový podnik v Praze 3, v likvidaci) domáhá po žalovaných (stěžovatelka vystupuje v řízení jako 4. žalovaná) zaplacení částky 1.440.000 Kč s příslušenstvím z důvodu, že žalovaní bez právního důvodu užívali nemovitost, která je ve vlastnictví žalobce, Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením ze dne 15. října 2010, č. j. 5 C 62/2008-156, přerušil řízení, přičemž v odůvodnění uvedl, že je přerušuje podle §110 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a v souladu s §169 odst. 2 o. s. ř. Řízení bylo přerušeno do právní moci rozhodnutí v souběžně probíhající věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 11 C 213/2007 a sp. zn. 11 C 214/2007. Usnesením ze dne 22. srpna 2012, č. j. 5 C 62/2008-173, Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl, že po právní moci rozsudku ze dne 17. června 2011 ve věci vedené u něj pod sp. zn. 11 C 213/2007 a 11 C 214/2007, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. dubna 2012, č. j. 39 Co 443/2011-425, se ve stávajícím řízení pokračuje.
3. K odvolání žalovaných Městský soud v Praze usnesením dne 11. února 2013, č. j. 17 Co 467/2012-196, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že je nepochybné, že usnesení soudu prvního stupně ze dne 15. října 2010, č. j. 5 C 62/2008-156, deklarovalo, že se jím řízení přerušuje do právní moci rozhodnutí ve věci Obvodního soudu pro Prahu 3 vedené pod sp. zn. 11 C 213/2007 a sp. zn. 11 C 214/2007, přičemž bylo vydáno bez odůvodnění. Usnesení soudu prvního stupně o přerušení řízení sice odkazovalo na §110 odst. 1 o. s. ř., ale podle obsahu se fakticky jednalo o usnesení vydané v režimu §109 o. s. ř. Je proto třeba vždy vycházet z výroku rozhodnutí, který je jediný závazný, a nepřesné odůvodnění odkazující na neodpovídající §110 o. s. ř. na již uvedeném nemůže ničeho změnit. Podstatná pro pokračování v řízení je proto skutečnost, že doba, po kterou mělo být řízení přerušeno, již uplynula.
4. Následné dovolání žalovaných bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2014, č. j. 28 Cdo 2966/2013-264, zamítnuto, když Nejvyšší soud podané dovolání vyhodnotil jako sice přípustné (§237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013), neboť v něm byla předložena otázka dosud dovolacím soudem neřešená, avšak nedůvodné, neboť tato otázka byla odvolacím soudem posouzena správně. Žalovaní nadnesli otázku týkající se správnosti procesního postupu soudů nižších stupňů v souvislosti s přerušením jednání. Dovolací soud dospěl k závěru, že ačkoliv v odůvodnění usnesení o přerušení řízení byl uveden §110 odst. 1 o. s. ř., tak z obsahu spisu, jakož i z jednotlivých procesních úkonů soudu i účastníků řízení a celkových okolností věci jednoznačně vyplynulo, že žalovaní navrhli přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. (tj. do skončení souvisejícího řízení, v němž je řešena otázka, jež může mít význam pro rozhodnutí soudu), což bylo vyjádřeno slovy, že řízení se přerušuje "do právní moci rozhodnutí ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 11 C 213/2007 a 11 C 214/2007". Odkaz na §110 odst. 1 o. s. ř. považoval dovolací soud za zjevnou nesprávnost.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených práv na spravedlivý proces, přičemž brojí především proti závěru soudů o důvodu přerušení řízení. Vyslovuje přesvědčení, že k přerušení řízení došlo právě na základě společného návrhu účastníků řízení a nemohlo se tedy jednat o přerušení řízení v intencích §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Odvolacímu i dovolacímu soudu stěžovatelka vytýká, že uznaly, že v napadeném usnesení soudu prvního stupně došlo k nesprávnosti způsobené odkazem na §110 odst. 1 o. s. ř., ale tuto nesprávnost překlenuly materiálním výkladem rozhodnutí.
6. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti, a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
7. Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje pouze subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem. Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých základních práv či svobod jiným zákonným způsobem. Zpravidla lze podat ústavní stížnost až po skončení věci samé. Dílčí procesní postupy jsou napadnutelné ústavní stížností v zásadě jen tehdy, pokud nepřípustně a nezhojitelně (v dalším řízení) zasahují do základního práva stěžovatele (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 597/06 dostupné na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz).
8. V dané věci je třeba zdůraznit, že usnesení o pokračování v přerušeném řízení, která jsou ústavní stížností napadena, jsou rozhodnutími procesní povahy. Nejde tedy o rozhodnutí ve věci samé a jako taková zpravidla ani nejsou způsobilá zasáhnout do ústavně zaručených práv. Závěr vyplývající z napadených rozhodnutí, že překážka (probíhající jiné řízení, které již bylo skončeno), pro kterou bylo řízení přerušeno, odpadla, a proto se bude stávajícím řízení pokračovat, nikterak do stěžovatelčina práva na spravedlivý proces nezasahuje. To totiž nelze vykládat jako nárok na rozhodnutí způsobem, jaký účastník řízení navrhuje a který mu vyhovuje. Podstatou každého soudního řízení je dospět za podmínek spravedlivého procesu ke konečnému rozhodnutí. Usnesení o přerušení řízení či pokračování v něm, coby rozhodnutí procesní povahy, evidentně takovým rozhodnutím nejsou. S ohledem na subsidiaritu ústavní stížnosti potvrzenou výše citovanou judikaturou Ústavní soud uzavírá, že napadená usnesení nemeritorní povahy nejsou sama o sobě způsobilá zasáhnout do stěžovatelčiných ústavně zaručených práv (nejedná se o konečné rozhodnutí, která by stěžovatelce působila újmu).
9. Na základě výše uvedených skutečností nezbylo, než aby soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2015
Jiří Zemánek, v. r.
soudce zpravodaj