ECLI:CZ:US:2015:2.US.1978.15.1
sp. zn. II. ÚS 1978/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Vila Švédská Finance s. r. o., se sídlem Švédská 635/8, Praha 5, zastoupené JUDr. Janem Jiříčkem, advokátem se sídlem Legionářů 947/2b, Praha 8, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2015, č. j. 18 Co 78/2015-80, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, předanou k poštovní přepravě dne 1. 7. 2015, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Městského soudu v Praze, neboť má za to, že jím došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Ústavní soud ještě před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
3. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky tvoří procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, jež jsou garantovány ústavním pořádkem. Z ustanovení §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, lze vyvodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně toliko vlastních základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Přímo v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), kde ochrana základních práv jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. toliko tam, kde ostatní prostředky právní ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné, a kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
4. Jak stěžovatelka tvrdí v ústavní stížnosti, "z opatrnosti" podala dne 28. 5. 2015 proti předmětnému usnesení městského soudu dovolání k Nejvyššímu soudu.
5. Za této situace, kdy stěžovatelka podala proti v záhlaví citovanému usnesení městského soudu současně s ústavní stížností i dovolání, přičemž z úpravy řízení o dovolání podle ustanovení §236 a násl. občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") neplyne explicitní důvod nepřípustnosti tohoto dovolání (stěžovatelka byla ostatně o přípustnosti dovolání výslovně poučena Městským soudem v Praze), je tak Ústavní soud nucen konstatovat, že stěžovatelka nedostála požadavku subsidiarity ústavní stížnosti, tj. před jejím podáním nevyčerpala všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svých práv (resp. nevyčkala rozhodnutí o podaném dovolání a ústavní stížnost podala předčasně), včetně mimořádného opravného prostředku ve smyslu ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, za který je v nyní projednávané věci nutno považovat dovolání podle ustanovení §236 a násl. o. s. ř.
6. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
7. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že odmítnutím této ústavní stížnosti pro nepřípustnost nedochází k vyloučení soudní ochrany proti nyní napadenému usnesení Městského soudu v Praze před Ústavním soudem, jelikož podle ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu platí, že "[b]yl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku." Jinak řečeno, i pokud by Nejvyšší soud podané dovolání neshledal přípustným, o čemž je stěžovatelka přesvědčena, zůstává jí zachována lhůta pro případné podání nové ústavní stížnosti.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. července 2015
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj