ECLI:CZ:US:2015:2.US.2349.14.1
sp. zn. II. ÚS 2349/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatelky TC Radonice, s. r. o., v likvidaci, adresa Novoborská 651/1, 190 00 Praha 9, zastoupené JUDr. Lenkou Vančatovou, advokátkou, se sídlem Žitná 562/10, 120 00 Praha 2, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2014, č. j. 16 Co 410/2011-199, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2014, č. j. 33 Cdo 1885/2012- 191, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 24. září 2010, č. j. 10 C 252/2008-143, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků s tvrzením, že jimi došlo k porušení práva na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i k porušení práva na legitimní očekávání nabytí vlastnického práva vyplývajícího z čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 24. září 2010, č. j. 10 C 252/2008-143, uložil žalované (stěžovatelce) zaplatit žalobkyni částku ve výši 300.000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Spor se vedl o to, zda byl předmětem inominátní smlouvy uzavřené mezi žalovanou a žalobkyní pronájem tenisové haly nebo dodávka permanentních vstupenek. Soud prvního stupně vyšel z toho, že předmětem smlouvy byla dodávka permanentních vstupenek. Pokud tedy žalovaná nedodala předmět smlouvy, má žalobkyně právo odstoupit od smlouvy a strany si musí vrátit poskytnutá plnění.
3. Stěžovatelka se proti rozhodnutí odvolala a Městský soud rozhodl rozsudkem ze dne 10. ledna 2012, č. j. 16 Co 410/2011-170, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl s tím, že dle jeho názoru byl předmětem smlouvy pronájem tenisové haly. Toto rozhodnutí však bylo k dovolání žalobkyně zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2014, č. j. 33 Cdo 1885/2012-191, a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení s odůvodněním, že porušil zásadu přímosti, která platí při provádění důkazu výslechem svědka a tím zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
4. Městský soud v Praze následně rozsudkem ze dne 29. dubna 2014, č. j. 16 Co 410/2011-199, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Při přezkoumávání věci vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že závazek žalované vyplývající z inominátních smluv spočíval v dodání permanentek žalobkyni. Jelikož žalovaná permanentky nedodala, odstoupila žalobkyně platně od smlouvy kvůli porušení povinnosti žalovanou.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí důvody, proč bylo výše napadnutými rozhodnutími zasaženo do jejích ústavních práv. Stěžovatelka vyslovuje přesvědčení, že byla od počátku svědkem protiprávního zvýhodňování žalobkyně. Dle stěžovatelky soud nebral v úvahu důkazy jí navržené. Soud dle jejího názoru porušoval občanský soudní řád, když důkazní břemeno přenášel z žalobkyně na ni, čímž porušil ústavou zaručené právo stěžovatelky na soudní ochranu a spravedlivý proces. Dle názoru stěžovatelky během celého řízení žalobkyně vystupovala jako subjekt nadřazený stěžovatelce, pro kterého neplatí zákony. Stěžovatelka se nikdy neobohatila na úkor žalobkyně, ani neovlivňovala obsah objednávek. Soudy poškodily její ústavně zaručená práva tím, že účelově nepřihlédly ke všem provedeným důkazům a provedené důkazy a zjištěné skutečnosti vyhodnotily v rozporu s právními předpisy a v rozporu se skutkovými zjištěními.
6. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti, a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
7. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
8. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
9. Podle §236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. V projednávané věci stěžovatelka mohla, jak byla i poučena odvolacím soudem, napadnout jeho rozsudek dovoláním, jež v dané věci představovalo mimořádný opravný prostředek ve smyslu §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Přitom stěžovatelčinou povinností podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu bylo tento procesní prostředek ochrany práv "vyčerpat" před podáním ústavní stížnosti. Z ní však neplyne (a Ústavní soud tuto skutečnost nezjistil ani z databáze dostupné http://infosoud.justice.cz/), že by stěžovatelka dovolání podala, natož pak že by již dosáhla rozhodnutí o něm (srov. §72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je tak nutno považovat za nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; přijetí jinak nepřípustné ústavní stížnosti na základě §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu se přitom stěžovatelka výslovně nedomáhala, a ani z ústavní stížnosti žádné důvody pro takový postup neplynou. Na věci nic nemění ani skutečnost, že odvolací soud rozhodoval na základě názoru vysloveného v předchozím rozsudku Nejvyššího soudu. Stěžovatelka totiž mohla i v novém jí podaném dovolání uplatnit námitky, které předložila v ústavní stížnosti Ústavnímu soudu. Je to dáno tím, že i dovolání v civilním řízení je efektivním prostředkem nápravy porušení základních práv a svobod, a proto každý důvod k podání ústavní stížnosti je zároveň důvodem k dovolání. Tato skutečnost vyplývá z toho, že základní práva a svobody jsou dle čl. 4 Ústavy pod ochranou soudní moci jako celku (srov. např. nález ze dne 23. března 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04, N 42/32 SbNU 405; nález ze dne 8. června 2006 sp. zn. II. ÚS 304/04, N 117/41 SbNU 469; nález ze dne 10. května 2007 sp. zn. III. ÚS 715/06, N 78/45 SbNU 203; aj.).
11. S ohledem na výše uvedené soudci zpravodaji nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona)
V Brně dne 24. března 2015
Jiří Zemánek, v. r.
soudce zpravodaj