ECLI:CZ:US:2015:2.US.2423.14.1
sp. zn. II. ÚS 2423/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti OTIDEA a. s., se sídlem Na Příkopě 31, Praha 1, zastoupené JUDr. Romanem Andělem, advokátem, se sídlem Washingtonova 25, Praha 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 5. 2014, č. j. 49 EXE 1025/2012-185, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 7. 2014 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 z důvodu tvrzeného porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na podnikání a provozování hospodářské činnosti podle čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny a práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatelka uvádí, že napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 byly vyčísleny náklady exekuce (v jejímž rámci stěžovatelka vystupovala v pozici oprávněné) částkou 0,- Kč a zároveň jí nebyly přiznány náklady exekučního řízení.
3. Stěžovatelka takový postup považuje za protiústavní (rozporný zejména s právem na spravedlivý proces), neboť povinný hlavní město Praha plnil až po doručení výzvy k dobrovolnému plnění. Za této situace v rámci exekučního řízení náklady vznikly a měly být povinným uhrazeny. Postup Obvodního soudu pro Prahu 1 tak nepřiměřeně zvýhodňuje osobu, která porušila povinnost plnit svůj závazek řádně a včas.
4. Bližší obsah napadeného rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jeho vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžované rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy. V tomto ohledu Ústavní soud pouze zdůrazňuje, že Obvodní soud pro Prahu 1 vydal napadené usnesení poté, co bylo jeho předchozí rozhodnutí v téže věci zrušeno nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3507/13 ze dne 10. 4. 2014. Za nosné důvody tohoto kasačního nálezu lze označit názor Ústavního soudu, že tehdy napadené rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 akceptovalo excesivně (protiústavně) vysoké vyčíslení nákladů exekuce a nákladů oprávněné (tj. stěžovatelky v této věci) v exekučním řízení. Za problematickou z ústavního hlediska považoval Ústavní soud zejména skutečnost, že za základ pro výpočet náhrady nákladů exekuce považovali jak soudní exekutor, tak i obvodní soud, pouze celkovou výši vymáhaného plnění a nebrali tak vůbec v potaz tu skutečnost, že povinný, byť až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením, vymáhanou částku v plné výši bez přímé účasti exekutora dobrovolně a bez průtahů stěžovatelce uhradil.
5. Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Jak již bylo shora uvedeno, Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodoval opětovně po zrušení svého rozhodnutí nálezem Ústavního soudu, v němž byly vylíčeny podstatné ústavněprávní závěry, v jejichž intencích byl Obvodní soud pro Prahu 1 povinen rozhodnout a jimiž je i nyní sám Ústavní soud vázán (čl. 89 odst. 2 Ústavy). Primárně je tedy třeba hodnotit, nakolik napadené rozhodnutí této povinnosti dostálo.
7. V tomto ohledu Ústavní soud konstatuje, že napadené usnesení aplikovalo na projednávanou věc východiska obsažená v odůvodnění nálezu sp. zn. III. ÚS 3507/13 (a v další judikatuře tímto nálezem citované) korektně, postup soudu je v něm řádně odůvodněn, a proto je nelze označit za rozporné se základními právy stěžovatelky. Konkrétně Ústavní soud zdůrazňuje, že Obvodní soud pro Prahu 1 odůvodnil svůj závěr o nulových nákladech exekuce a o nepřiznání nákladů exekučního řízení stěžovatelce tím, že povinný plnil (byť po zahájení exekučního řízení) dobrovolně a bez vědomosti o nařízené exekuci. Takovéto odůvodnění reflektuje závazný pokyn obsažený v citovaném kasačním nálezu a již z tohoto důvodu proti němu nelze mít ústavněprávních výhrad.
8. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu