ECLI:CZ:US:2015:2.US.2495.15.1
sp. zn. II. ÚS 2495/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Josefa Hrona, zastoupeného Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem, se sídlem Na Střelnici 1212/39, 779 00 Olomouc, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2015, č. j. 23 Cdo 4078/2014-185, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. ledna 2014, č. j. 69 Co 522/2013-147, a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 21. května 2013, č. j. 22 C 166/2012-107, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností, vycházející z §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 21. května 2013, č. j. 22 C 166/2012-107, zamítl žalobu, jíž se žalobce (stěžovatel) domáhal po žalované (HOPAX, s. r. o.) zaplacení částky ve výši 638.617 Kč s příslušenstvím, jakožto úplaty za postoupení pohledávek za společností DEMOLICE REAL, s. r. o., a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu.
3. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 30. ledna 2014, č. j. 69 Co 522/2013-147, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. S ohledem na rozporná tvrzení účastníků ohledně obsahu postupní smlouvy ze dne 26. listopadu 2008, kterou došlo k postoupení pohledávek (za společností DEMOLICE REAL, s. r. o.) ze společnosti LANDY, s. r. o. na žalovanou, bylo v řízení především zjišťováno, jakým způsobem probíhalo uzavírání této smlouvy, a který z textů smlouvy předložených účastníky sporu byl výsledkem procesu kontraktace a který byl uzavřen jako první. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci se nepodařilo prokázat, že postupní smlouvou ze dne 10. prosince 2008 mu byla postoupena pravá (existující) pohledávka, tedy jinak řečeno, vzhledem k tomu, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně nabytí pohledávky (postoupené na žalovanou postupní smlouvou ze dne 26. listopadu 2008), není aktivně legitimován k podání žaloby, která proto musela být zamítnuta.
4. Následné dovolání žalobce bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2015, č. j. 23 Cdo 4078/2014-185, odmítnuto jako nepřípustné, neboť dovolatel neuplatnil přípustný dovolací důvod (námitky dovolatele se týkaly skutkových zjištění soudů, hodnocení skutkových zjištění či vad řízení). Pokud dovolatel tvrdil, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, které dosud nebyly řešeny, žádnou konkrétní otázku nepředložil a toliko polemizoval s hodnocením skutkových zjištění.
5. Podrobná odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, jakož i celkové okolnosti sporu, jsou účastníkům řízení dobře známy, a tudíž není třeba je podrobněji znovu rekapitulovat.
II.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Soudům vytýká nesprávné hmotněprávní a procesní posouzení účinnosti postoupení pohledávek. Vyslovuje přesvědčení, že byly splněny podmínky sjednané ve smlouvě o postoupení pohledávek (zejména převzetí sjednané úplaty) a žalovaná svou obranou stěžovatelem tvrzené skutečnosti nevyvrátila. Skutková zjištění soudů jsou podle názoru stěžovatele v extrémním rozporu s provedenými důkazy, resp. v nich nemají oporu. Právní hodnocení věci pak považuje za rozporné se zásadami autonomie vůle, smluvní volnosti a právní jistoty. Zdůrazňuje, že mezi stranami bylo nesporné, že k postoupení pohledávek (mezi společností LANDY, s. r. o., a žalovanou) došlo, když tato skutečnost byla potvrzena svědeckými výpověďmi. Stěžovatel poukazuje dále na skutečnost, že účastníky řízení byly předloženy dvě různé smlouvy o postoupení pohledávek (z nichž ta předložená žalovanou byla dle jeho názoru zjevně padělaná). V rozhodnutí obecných soudů spatřuje precedens v tom smyslu, že pokud je zpochybněn originál jakékoliv smlouvy, pro kterou je předepsána písemná forma, a to okolnostmi průběhu smluvního procesu (v důsledku rozporných svědeckých výpovědí), nebo jinými úvahami (např. otázka ekonomické výhodnosti), je zásadním způsobem narušena právní jistota smluvních stran. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry spatřuje v tom, že ačkoliv stěžovatel dle soudů neprokázal aktivní legitimaci ve sporu, bylo soudy bráno za nesporné, že byla uzavřena smlouva o postoupení pohledávek se společností LANDY, s. r. o., na jejímž základě na něj byla převedena pohledávka vůči žalované.
III.
7. Ústavní soud považuje úvodem za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky - dále jen "Ústava"). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. září 1996, sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)].
8. Z obsahu ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel svými námitkami brojí především proti samotnému, pro něj nepříznivému výsledku řízení, když rozporuje právní závěry o nedostatku aktivní legitimace vyplývající z neprokázání postoupení existující pohledávky. Jakkoliv se stěžovatel snaží posunout celý spor do ústavněprávní roviny, setrvává většinou v poloze nesouhlasné polemiky se skutkovými a právními závěry obecných soudů, přičemž svoje argumenty předkládá opakovaně. Ústavní soud po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími a s přihlédnutím k ústavněprávnímu vymezení svých pravomocí nemá důvod zpochybňovat výše rekapitulovaný závěr ohledně nedostatku aktivní legitimace z důvodu neprokázání existující pohledávky. Byl to zejména soud prvního stupně, který v odůvodnění svého rozhodnutí jasně, srozumitelně, logicky a velmi podrobně vysvětlil, co bylo při existenci rozporných tvrzení účastníků ohledně postupní smlouvy pro posouzení věci podstatné, z jakých důkazů přitom vycházel, jak tyto důkazy hodnotil (zejména výpověď svědka Vratislava Lakomého) a jaké závěry z tohoto hodnocení vyplynuly. Pochybení, která by mohla vést ke zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí, Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Stěžovatel navíc používá stejné argumenty, které již uplatnil před obecnými soudy, s nimiž se tyto soudy dostatečně vypořádaly. V postupu obecných soudů tedy nelze spatřovat porušení práva na spravedlivý proces, jak má na mysli čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
9. Ústavní soud v předmětné věci mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu