ECLI:CZ:US:2015:2.US.2536.14.1
sp. zn. II. ÚS 2536/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. Pavola Veselého, zastoupeného Mgr. Miloslavem Strnadem, advokátem, se sídlem Za Poříčskou bránou 382/16, 186 00 Praha 8, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v postupu Policie České republiky, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitury Ústí nad Labem, ve věci vedené pod sp. zn. OKFK-2635/TČ-2012-252201, a navazujícím postupu Vrchního státního zastupitelství v Praze, za účasti Policie České republiky, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitury Ústí nad Labem a Vrchního státního zastupitelství v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 7. 2014, stěžovatel napadl jiný zásah orgánu veřejné moci spočívající v postupu Policie České republiky, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální police a vyšetřování, Expozitury Ústí nad Labem (dále jen "policie"), ve věci vedené pod sp. zn. OKFK-2635/TČ-2012-252201, a navazujícím postupu Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále jen "státní zastupitelství"), spočívající v trvání odnětí finanční hotovosti zadržené dne 5. 3. 2013 při domovní prohlídce a prohlídce jiných prostor.
Stěžovatel uvádí, že je proti němu vedeno trestní stíhání pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"). V jeho rámci byla provedena domovní prohlídka a prohlídka jiných prostor (bezpečnostní schránky v bance), přičemž došlo podle §79 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, k odnětí nalezených finančních prostředků, a to v případě prohlídky obydlí částky 35.800 Kč, 7.550 EUR a 686 USD a v případě bezpečnostní schránky částky 1.655.000 Kč a 69.800 EUR. V souvislosti s trestním řízením zároveň přišel o příjem z činnosti jednatele společností GENERICON s.r.o. a Interchemia Praha, spol. s r.o. Proto má nyní značné finanční obtíže, když například jen splátky hypotéky na nemovitost, ve které rodina stěžovatele bydlí, činí měsíčně přibližně 65 tisíc Kč.
Stěžovatel nezpochybňuje samotné odnětí finančních prostředků při daných prohlídkách, avšak napadá jeho další trvání. Jeho žádost o vrácení hotovosti policie odmítla a nevyhovělo mu ani státní zastupitelství, ke kterému se následně obrátil se žádostí podle §157a odst. 1 trestního řádu. Dle stěžovatele však k tomuto odmítnutí není důvod. Hotovost již není předmětem žádných úkonů v trestním řízení, jen je jako generická věc uložena na účtech České národní banky. Tvrdí také, že předloženými daňovými přiznáními a výpisy z účtů od roku 2002 doložil, že odňaté finanční prostředky nejsou výnosem z trestné činnosti, které se měl dopouštět dle sděleného obvinění v letech 2008 až 2010, když ze svých pracovních funkcí měl nadstandardní příjmy, které řádně zdaňoval a ukládal. Je rovněž toho názoru, že v úvahu nepřichází ani propadnutí či zabrání věci dle §70 trestního zákoníku. Namítá, že s těmito jeho argumenty se policie a státní zastupitelství řádně nevypořádaly.
Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud policii a státnímu zastupitelství zakázal v tomto porušování pokračovat. Stěžovatel rovněž požádal, aby Ústavní soud projednal jeho stížnost přednostně podle §39 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť je v obtížné finanční situaci.
II.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává podle svého §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Dle §80 odst. 1 věty první trestního řádu není-li věci, která byla podle §78 vydána nebo podle §79 odňata, k dalšímu řízení už třeba a nepřichází-li v úvahu její propadnutí nebo zabrání, vrátí se tomu, kdo ji vydal nebo komu byla
odňata. Podstatou stěžovatelovy ústavní stížnosti je jeho požadavek, aby došlo k vrácení zabavené hotovosti dle tohoto ustanovení, kdy se domnívá, že není dostatečně zřejmé, proč by jí mělo být k dalšímu řízení ještě třeba, či by připadalo v úvahu její propadnutí nebo zabrání.
Ústavní soud je však nucen připomenout, že již v nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243) vyslovil tezi, dle níž ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Konstatoval, že trestní řízení je zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Co do své zákonnosti a ústavnosti prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze, zejména při vlastním rozhodování o meritu věci, i soudnímu přezkumu. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení je proto nutno považovat, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za nepřípustnou, případně přinejmenším za předčasnou. Její možnost je tak v těchto souvislostech nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Své místo má pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit.
Výjimečnou situaci, vzhledem ke které by byl zásah Ústavního soudu navzdory výše uvedeným principům na místě, Ústavní soud v projednávané věci neshledává. Policie odpověděla na žádost stěžovatele o vrácení zabavené hotovosti sice stručně, ale v rozsahu, který v žádném případě nelze hodnotit jako protiústavní svévoli. Tu pak Ústavní soud neshledává tím spíše u o něco podrobnějšího přípisu státního zastupitelství. Pokud orgány činné v trestním řízení nepovažují možnost budoucího propadnutí či zabrání odňaté hotovosti za vyloučenou, jeví se, že tak učinily v mezích dané situace v předmětném trestním řízení, jako je fakt, že stěžovatel měl dle obvinění způsobit škodu na daních ve výši přesahující 29 milionů Kč a zabavená hotovost představuje jen malý zlomek této částky. Jestliže stěžovatel zpochybňuje konkrétnost jejich odůvodnění, nutno dodat, že jde o fázi trestního řízení, ve které skutečnosti svědčící o spáchání konkrétního trestného činu nelze mít postaveny najisto, čemuž musejí požadavky kladené na preciznost a přesnost tohoto odůvodnění nutně korespondovat.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Pokud jde o stěžovatelovu žádost o přednostní projednání, Ústavní soud důvody k upřednostnění jeho ústavní stížnosti před stížnostmi jiných stěžovatelů neshledal.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2015
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu