ECLI:CZ:US:2015:2.US.2538.14.1
sp. zn. II. ÚS 2538/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Pražské vodovody a kanalizace, a. s., se sídlem Pařížská 11, Praha 1, zastoupená JUDr. Josefem Holubem, advokátem se sídlem v Kladně, Kleinerova 24, proti výrokům III. a IV. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2014 č. j. 29 Co 458/2013-102, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 30. 7. 2014 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka v ní uvádí, že rozsudkem ze dne 11. 4. 2013, č. j. 28 C 246/2010-45, ve spojení s opravným usnesením ze dne 14. 5. 2013, č. j. 28 C 246/2010-54, Obvodní soud pro Prahu 10 vyhověl její žalobě o zaplacení částky 39.208,- Kč a přiznal stěžovatelce v postavení žalobkyně náhradu nákladů řízení ve výši 21.896,70 Kč.
2. Proti citovanému rozsudku podali odvolání žalovaní R. Pavlík a L. Pavlíková. V průběhu odvolacího řízení, jak uvádí samotná stěžovatelka, žalovaní částečně uhradili dlužnou částku. Městský soud v Praze (dále též jen "městský soud") poté rozsudkem napadeným nyní projednávanou ústavní stížností rozhodl tak, že citovaný rozsudek prvostupňového soudu ohledně uhrazené části dlužné částky zrušil a řízení zastavil a dále ve věci samé změnil prvostupňový rozsudek tak, že stěžovatelce přiznal úrok z prodlení v jiné výši, než to učinil prvostupňový soud. Jinak zůstal prvostupňový rozsudek beze změny a byl jako věcně správný potvrzen. Stěžovatelka se proto domnívá, že měla ve věci prakticky plný úspěch. Ohledně náhrady nákladů řízení nicméně Městský soud v Praze rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žádnému z účastníků řízení nepřiznal náhradu nákladů prvostupňového řízení (výrok III.), a dále nepřiznal žádnému z účastníků náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV.). Výrok III přitom podle stěžovatelky městský soud odůvodnil tak, že náklady na právní zastoupení nebyly vynaloženy účelně, neboť se nejednalo o nikterak složitou věc. Výrok IV. pak odůvodnil pouhým odkazem na ust. §142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř.").
3. Stěžovatelka tvrdí, že výroky III. a IV. napadeného rozsudku městského soudu bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny. Vlastní porušení uvedených práv přitom stěžovatelka neshledává jen ve skutečnosti, že jí nebyla přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů, nýbrž také v tom, že napadený rozsudek, respektive ústavní stížností napadené výroky, nejsou vůbec odůvodněné a jsou tedy zcela nepřezkoumatelné. Stěžovatelka měla ve věci prakticky plný úspěch (s výjimkou části úroků z prodlení), a proto jí podle znění kogentního ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. náleží náhrada nákladů řízení, ledaže by byly dány okolnosti, pro které by jí soud náhradu nákladů řízení nepřiznal. Z odůvodnění napadeného rozsudku však údajně nevyplývá, že by se městský soud takovými důvody vůbec zabýval. Chtěl-li snad městský soud v odůvodnění napadeného výroku III. vyjádřit myšlenku, že náklady na právní zastoupení nebyly vynaloženy účelně, pak stěžovatelka poukazuje na to, že řízení před obecnými soudy bylo vcelku náročné; zástupce stěžovatelky podával celkem tři vyjádření, při jednání byli vyslechnuti tři svědci a bylo nezbytné rovněž reagovat na odvolání žalovaných. Stěžovatelka je nadto velkou obchodní společností, kdy předmět jejího podnikání je velmi rozsáhlý a nelze předpokládat, že by její administrativní aparát mohl obsahovat specialisty - právníky, kteří by ji mohli v řízení před soudem zastupovat. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka zdůrazňuje, že požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí je jedním ze základních atributů spravedlivého procesu, neboť zaručuje transparentnost rozhodování soudů a vylučuje jejich libovůli. Pakliže rozhodnutí řádně odůvodněno není, je tím dána nejen nepřezkoumatelnost, ale zpravidla také protiústavnost.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení městského soudu nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
5. Jak již bylo konstatováno výše, Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako se tomu děje v řízení před obecnými soudy, a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Uvedené platí rovněž ve vztahu k rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, jímž se Ústavní soud ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval, přičemž však zdůraznil, že z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodováním o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 777/12 ze dne 15. 10. 2012 (N 173/67 SbNU 111), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz]. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi teprve v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1862/13 ze dne 10. 6. 2014). Na druhou stranu nicméně Ústavní soud setrvale zdůrazňuje, že úkolem obecného soudu není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. 5. 2004 (N 69/33 SbNU 189) či nález sp. zn. II. ÚS 2658/10 ze dne 5. 1. 2012 (N 3/64 SbNU 29)].
6. V těchto intencích Ústavní soud uvádí k argumentaci stěžovatelky následující.
7. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelkou v tom směru, že odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu, vztahující se jak k výroku III., jímž změnil prvostupňový rozsudek tak, že žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení, tak k výroku IV. nepřiznávajícímu žádnému z účastníků náhradu nákladů odvolacího řízení, není právě přesné ani přesvědčivé. Výrok IV. totiž městský soud odůvodnil prostým odkazem na ust. §142 odst. 2 o. s. ř. podle něhož "[m]ěl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo." Takovéto zdůvodnění je nicméně v kontextu právě projednávané věci nepřiléhavé, neboť stěžovatelka měla v postavení žalobkyně skutečně takřka plný úspěch ve věci, když městský soud stěžovatelce - oproti prvostupňovému soudu - nepřiznal jen část žalovaného příslušenství, a to úrok z prodlení z částky 40.480,- Kč za období od 15. 7. do 15. 9. 2009 (zrušil-li částečně odvolací soud výrok nalézacího soudu ve věci samé co do částky 6.960,- Kč a řízení v tomto rozsahu zastavil, učinil tak proto, že žalovaní svůj dluh po vyhlášení prvostupňového rozhodnutí v tomto rozsahu uhradili).
8. Z druhé strany viděno, městský soud ve svém rozsudku - podpořeném velmi podrobnou rekapitulací věci - uvedl, že náklady právního zastoupení za nalézací řízení stěžovatelce nepřiznal, neboť podle jeho názoru nebyly vynaloženy účelně, když nešlo o věc nikterak složitou. Městský soud tak zjevně reagoval na vyjádření právního zástupce prvního žalovaného, jenž při jednání před odvolacím soudem dne 13. 2. 2014 (srov. č. l. 97 vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 28 C 246/2010) argumentoval mimo jiné tak, že by stěžovatelce náklady odvolacího řízení neměly být přiznány, neboť stěžovatelka je velkou organizací a proto jí vynaložené náklady za právní zastoupení nebyly vynaloženy účelně. Nadto se tento právní zástupce pozastavil nad tím, že stěžovatelku zastupuje právní zástupce se sídlem v Kladně. Na tuto argumentaci však právní zástupce stěžovatelky podle obsahu protokolu o jednání nikterak nereagoval, přičemž ani proti protokolaci učiněné městským soudem stěžovatelka v ústavní stížnosti ničeho nenamítá.
9. Ústavní soud přitom ustáleně judikuje (srov. usnesení z 10. 1. 2010, sp. zn. IV. ÚS 539/98; usnesení z 18. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 384/06; usnesení z 8. 7. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3191/12; usnesení z 23. 5. 2003, sp. zn. II. ÚS 238/03), že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice. Ústavní stížnost tak představuje prostředek ultima ratio, procesní mechanismus, jenž nastupuje až v případě selhání všech ostatních prostředků k ochraně práva. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti (pravomoci) jiných orgánů veřejné moci, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána, a zásah Ústavního soudu připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
10. Právě uvedené se uplatní i v nyní projednávané věci, byť nikoliv v aspektu nepřípustnosti ústavní stížnosti [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], nýbrž v aspektu její zjevné neopodstatněnosti (srovnej shora). Ústavní soud totiž nepřehlédl, že v právě projednávané věci to byli žalovaní, nikoliv stěžovatelka, jimž svědčila aktivní legitimace k podání odvolání (tu také první žalovaný využil); a proto stížnostní žádání stěžovatelky nelze hodnotit jako formálně nepřípustné. Princip subsidiarity případného zásahu Ústavního soudu však musí přesto nalézt svůj odraz i zde. Ústavní soud totiž konstatuje - vzhledem k uvedené rekapitulaci - že stěžovatelka zejména v řízení před odvolacím soudem dostatečně nevyužila jí daný procesní prostor jako účastníka řízení k ochraně svých práv. Při jednání před odvolacím soudem totiž nikterak nerozporovala námitky právního zástupce prvního žalovaného o neúčelnosti svého právního zastoupení, byť evidentně měla možnost se k nim vyjádřit, a učinila tak teprve až v řízení před Ústavním soudem. Tato diskrepance je o to větší, když i jen ze stěžovatelkou napadeného odůvodnění rozsudku městského soudu je zřejmé, že to byla právě otázka účelnosti vynaložených nákladů právního zastoupení - kromě odkazu na ust. §142 odst. 2 o. s. ř. - která hrála při úvahách městského soudu rozhodující roli a v kontextu právě projednávané věci nutně musela najít svůj odraz jak ve vztahu k řízení před nalézacím, tak i před odvolacím soudem. Městským soudem hodnocená kritéria se totiž v průběhu řízení neměnila. Přitom i z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že otázka účelnosti náhrady nákladů spojených s právním zastoupením má mít při rozhodování obecných soudů svůj význam [srovnej k tomu přiměřeně například nález z 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 3344/12 (N 129/70 SbNU 193)].
11. Nadto pozornosti Ústavního soudu neuniklo, že stěžovatelka, jakožto společnost se sídlem v Praze, se v řízení před místně příslušnými pražskými soudy nechala zastupovat právním zástupcem se sídlem v Kladně, jenž se navíc k jednání před soudem dopravoval vozidlem používaným na základě smlouvy o výpůjčce, na což právě zástupce žalovaného svojí uplatněnou námitkou (viz shora) zjevně cílil. Kromě otázky samotné nutnosti právního zastupování stěžovatelky v předmětném řízení se proto nabízí též otázka jeho požadované výše.
12. Lze tak souhrnně konstatovat, že nepřiznal-li městský soud stěžovatelce náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, ač byla procesně úspěšná, nedopustil se z důvodů vyložených shora pochybení, jež by bylo sto dosáhnout ústavněprávní dimenze.
13. Z těchto důvodů bylo podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu