ECLI:CZ:US:2015:2.US.2734.15.1
sp. zn. II. ÚS 2734/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatele M. O., t. č. ve Věznici Vinařice u Kladna, zastoupeného Mgr. Janem Hlistou, advokátem, se sídlem Opava, Krnovská 11/7, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 3 To 142/2015 ze dne 14. 4. 2015 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. 11 T 15/2015-937 ze dne 18. 5. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 8. 9. 2015, která byla na základě výzvy Ústavního soudu kvalifikovaně doplněna dne 30. 11. 2015, se stěžovatel domáhá vydání nálezu, kterým by Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí a trestní věc vrátil k došetření do přípravného řízení.
Stěžovatel spatřuje v postupu orgánů činných v jeho trestní věci zásah do práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť tyto orgány dle jeho názoru porušily právo na obhajobu tím, že mu po materiální stránce nezajistily obhájce (formálně ustanovený obhájce byl nečinný) a současně vydaly účelová rozhodnutí za situace, kdy hrozilo překročení nejvyšší přípustné doby trvání vazby v přípravném řízení, což ve svém důsledku vedlo k vydání nezákonného rozsudku, jímž byl stěžovatel odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody.
Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti se podává, že usnesením Okresního soudu v Ostravě č. j. 11 T 15/2015-885 ze dne 13. 3. 2015 bylo rozhodnuto, že trestní věc stěžovatele, vedená na podkladě obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě sp. zn. 1 ZT 131/2014 ze dne 18. 2. 2015, se podle §188 odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), vrací státnímu zástupci k došetření (viz bod I.), a že podle §192 tr. ř. v návaznosti na §72 odst. 3 tr. ř. se stěžovatel ponechává ve vazbě z důvodů §67 písm. a) a c) tr. ř., podle §71a tr. ř. se žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu zamítá a nepřijímá se písemný slib stěžovatele podle §73 odst. 1 písm. b) tr. ř. a účelu vazby nelze dosáhnout dohledem probačního úředníka ve smyslu §73 odst. 1 písm. c) tr. ř. (viz bod II.). Státní zástupce podal proti výroku pod bodem I. uvedeného usnesení stížnost, o níž rozhodl Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením tak, že z podnětu této stížnosti usnesení okresního soudu v bodě I. podle §149 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. ř. zrušil a okresnímu soudu uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Okresní soud v Ostravě poté nařídil hlavní líčení a napadeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným jednak přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. z., jednak přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. z., a za to ho odsoudil podle §205 odst. 3 tr. z. a §43 odst. 1 tr. z. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků a čtyř měsíců. Pro výkon trestu ho zařadil podle §56 odst. 2 písm. c) tr. z. do věznice s ostrahou. Dále rozhodl podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1, odst. 2 tr. ř. o náhradě škody. Z obsahu rozsudku vyplývá, že okresní soud vyhotovil podle §129 odst. 2 tr. ř. pouze zjednodušený rozsudek neobsahující odůvodnění, vyjma výroku o náhradě škody, neboť po jeho vyhlášení se státní zástupce i stěžovatel výslovně vzdali práva odvolání a prohlásili, že netrvají na vyhotovení odůvodnění, přičemž stěžovatel současně prohlásil, že si nepřeje, aby v jeho prospěch podaly odvolání jiné oprávněné osoby. Dle tvrzení obsažených v ústavní stížnosti byl uvedený rozsudek stěžovateli doručen dne 30. 5. 2015.
Dříve, než se Ústavní soud může zabývat věcným posouzením napadaných rozhodnutí, je vždy povinen zkoumat, zda jsou splněny formální předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud se primárně zabýval posouzením otázky, zda je ústavní stížnost přípustná.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Zmíněnými prostředky se ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádné opravné prostředky, dále - vyjma návrhu na obnovu řízení - mimořádné opravné prostředky (včetně takového, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení), a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřením zásady subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne rovněž princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, když náprava před jinými orgány veřejné moci již není standardním postupem možná, tedy pokud byly vyčerpány všechny dostupné procesní prostředky obrany.
V projednávaném případě stěžovatel podal ústavní stížnost proti kasačnímu usnesení stížnostního soudu, jímž bylo soudu prvního stupně uloženo, aby ve věci znovu jednal a rozhodl, a proti následujícímu pravomocnému odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, který stěžovatel současně označil za rozhodnutí o posledním možném procesním prostředku k ochraně svých práv. Ústavní soud však nepovažuje odsuzující rozsudek soudu prvního stupně za rozhodnutí, proti němuž lze bez dalšího brojit ústavní stížností (srov. ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Takové rozhodnutí je totiž možné ve smyslu ustanovení §245 odst. 1 a §248 odst. 1 tr. ř. napadnout ve lhůtě do osmi dnů od jeho doručení odvoláním. Tento řádný opravný prostředek však stěžovatel nevyužil, dokonce se podání odvolání po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně výslovně vzdal, a to i za ostatní oprávněné osoby. Tvrdí-li tedy až v ústavní stížnosti, že v řízení, které vydání napadeného rozsudku předcházelo, byla porušena jeho procesní práva, činí tak nepřípustným způsobem, neboť ochrany svých tvrzených práv se měl primárně domáhat cestou odvolání, případně prostřednictvím dovolání podaného proti rozhodnutí odvolacího soudu. Teprve až po vyčerpání řádného opravného prostředku (odvolání) a mimořádného opravného prostředku (dovolání) by se mohl obrátit na Ústavní soud s žádostí o přezkoumání ústavnosti vydaných rozhodnutí a postupu orgánů činných v jeho trestní věci. Protože však těchto procesních prostředků, které měl dle trestního řádu k dispozici, nevyužil a dokonce se práva odvolání proti odsuzujícímu rozsudku výslovně vzdal, čímž dal jasně najevo, že bude prvostupňové rozhodnutí o vině a trestu bez dalšího respektovat, jeho ústavní stížnost je nutno posoudit jako nepřípustnou (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 551/15 ze dne 20. 4. 2015, sp. zn. IV. ÚS 2614/15 ze dne 30. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 3128/14 ze dne 27. 11. 2014 a další, vydaná v obdobných věcech, dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Z uvedeného důvodu Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2015
Jiří Zemánek
soudce zpravodaj