ECLI:CZ:US:2015:2.US.2773.15.1
sp. zn. II. ÚS 2773/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti R. H., t. č. ve Věznici Praha - Pankrác, P. O. BOX 5/AIIC, zastoupeného Mgr. Janou Čižmárovou, advokátkou, se sídlem Praha 1, Haštalská 27, proti usnesení Městského státního zastupitelství v Praze sp. zn. 3 KZN 1824/2015 ze dne 24. 8. 2015 a usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 sp. zn. ZN 160/2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 9. 2015 a kvalifikovaně doplněnou podáním ze dne 6. 11. 2015 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z obsahu ústavní stížnosti a připojené listiny se podává, že státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 Mgr. Miluše Králová napadeným usnesením rozhodla podle §31 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), že není podle §30 odst. 1 tr. ř. vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci oznámení loupežného útoku, vedeného u Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 pod sp. zn. ZN 160/2015 s tím, že nelze mít pochybnosti, že by pro poměr k věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemohla ve věci nestranně rozhodovat. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze dalším napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítla.
Stěžovatel je přesvědčen o podjatosti státní zástupkyně Mgr. Miluše Králové, která dozorovala trestní řízení vedené proti němu, jež bylo založeno na svědeckých výpovědích osob, proti nimž podal trestní oznámení pro trestný čin loupeže. Policejní orgán mu však sdělil, že nezjistil skutečnosti důvodně nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin, přičemž ani uvedená státní zástupkyně neshledala v postupu policejního orgánu pochybení. Stěžovatel má za to, že tato státní zástupkyně pochybila, když proti uvedeným osobám nezahájila úkony podle §158 odst. 3 tr. ř. Pokud se v napadeném usnesení městského státního zastupitelství uvádí, že za podjatost nelze považovat odlišný právní názor, byla dle přesvědčení stěžovatele podjatost posouzena restriktivně, v rozporu s požadavkem vyjít při jejím hodnocení již z pochybností.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je nestrannost soudce, přísedícího, státního zástupce, policejního orgánu nebo osoby v něm služebně činné, jako předpoklad vyloučení jejich podjatosti, třeba posuzovat jednak z hlediska subjektivního a jednak z hlediska objektivního, přičemž subjektivní posouzení musí být podřazeno následnému - přísnějšímu - objektivnímu posouzení.
Subjektivní kritérium se týká osobní nestrannosti úředních osob uvedených ve větě prvé ustanovení §30 odst. 1 tr. ř. ve vztahu k osobám, jichž se úkon přímo dotýká či jejich obhájcům a dalším vyjmenovaným osobám, nebo k projednávané věci. Objektivní kritérium svědčí o tom, že tyto úřední osoby skýtají dostatečné záruky vylučující jakékoliv legitimní pochybnosti, resp. že jsou dány dostatečné záruky k vyloučení všech pochybností v tomto ohledu. Pochyby o nestrannosti uvedených osob z objektivního hlediska může vyvolat např. složení senátu nebo sukcese funkcí apod., z čehož však vyplývá, že k jejich vyloučení nestačí pouhé pocity jich samotných či účastníků řízení. O tom, zda lze mít pochybnosti o nepodjatosti zmíněných osob, musí existovat opodstatněná obava, že nejsou zcela nestranné. Při posuzování legitimních důvodů pochybností o nestrannosti v konkrétním případě se bere v úvahu též stanovisko obviněného (podezřelého), které však nehraje rozhodující roli. Není tedy dostačující pouze obecné či subjektivní přesvědčení obviněného, nýbrž to, zda lze tyto obavy považovat za objektivně opodstatněné.
Při rozhodování o podjatosti osob uvedených ve větě prvé ustanovení §30 odst. 1 tr. ř. tedy platí zásada, že subjektivní hledisko účastníků řízení, případně orgánů činných v trestním řízení samotných, je sice podnětem k rozhodování o eventuální podjatosti, avšak rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. K vyloučení soudce, přísedícího, státního zástupce, policejního orgánu nebo osoby v něm služebně činné z projednání a rozhodnutí věci tak může dojít teprve tehdy, jestliže je zcela evidentní, že vztah uvedených osob k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodnout (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 4285/12 ze dne 5. 3. 2013, usnesení sp. zn. II. ÚS 218/15 ze dne 10. 2. 2015, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Takové okolnosti však v posuzované věci zjištěny nebyly.
Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě opakuje argumentaci užitou ve stížnosti, jíž se státní zástupkyně městského státního zastupitelství v odůvodnění napadeného usnesení zabývala. Pro stručnost lze na toto odůvodnění odkázat, neboť v něm Ústavní soud neshledal žádný ústavněprávní deficit. Stěžovatelova argumentace se totiž míjí s ustáleným výkladem ustanovení §30 odst. 1 tr. ř., neboť požaduje vyloučení státní zástupkyně pouze na základě uplatnění jejího právního názoru, což není důvodem pro její vyloučení z projednávané věci, nýbrž nanejvýš pro zásah nadřízeného státního zástupce vůči jejímu postupu či rozhodnutí.
Lze tak shrnout, že za situace, kdy jmenovaná státní zástupkyně neshledala důvody uvedené v námitce podjatosti způsobilými pro její vyloučení a věc přezkoumala na základě předloženého spisového materiálu státní zástupkyně nadřízeného státního zastupitelství, která nezjistila žádné rozhodné skutečnosti, které by svědčily o existenci vztahu, který by objektivně i subjektivně bránil státní zástupkyni nezaujatě přistupovat k věci a eventuálně v ní rozhodovat, nelze v řádně odůvodněných závěrech napadených rozhodnutí, která nijak nevybočují z rámce vytyčeného judikaturou Ústavního soudu, spatřovat libovůli zakládající jejich neústavnost.
S ohledem na uvedené skutečnosti Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu