ECLI:CZ:US:2015:2.US.2775.14.1
sp. zn. II. ÚS 2775/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Kirilla Soboleva, zastoupeného Mgr. Petrem Mikeštíkem, advokátem, se sídlem Novotného lávka 5, 110 00 Praha 1, proti příkazu k domovní prohlídce Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 31. 1. 2014, sp. zn. 37 Nt 5007/2014, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v postupu Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha 2 při provádění prohlídky dle citovaného příkazu a zadržení a výslechu stěžovatele dne 24. 2. 2014, a proti usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha 2 ze dne 3. 6. 2014, č. j. KRPA-12283-42/TČ-2014-001279, a proti usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 ze dne 18. 6. 2014, č. j. 2 ZT 236/2014-10, za účasti Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha 2, Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 a Obvodního soudu pro Prahu 5 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 8. 2014, stěžovatel napadl příkaz k domovní prohlídce Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ze dne 31. 1. 2014, sp. zn. 37 Nt 5007/2014 (dále jen "příkaz obvodního soudu"), kterým byla nařízena domovní prohlídka v něm blíže označeného bytu. Rovněž napadl jiný zásah orgánu veřejné moci spočívající v postupu Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha 2 (dále jen "policie") při provádění prohlídky dle citovaného příkazu a zadržení a výslechu stěžovatele dne 24. 2. 2014. Dále pak napadl usnesení policie ze dne 3. 6. 2014, č. j. KRPA-12283-42/TČ-2014-001279 (dále jen "usnesení policie"), kterým proti němu bylo zahájeno trestní stíhání pro přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle §283 odst. 1 a přečin výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu dle §286 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 (dále jen "státní zastupitelství") ze dne 18. 6. 2014, č. j. 2 ZT 236/2014-10 (dále jen "usnesení státního zastupitelství"), jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení policie.
Stěžovatel zpochybňuje dostatečnost důvodů k nařízení domovní prohlídky a k jeho výslechu a zadržení, kdy dle jeho názoru sice určité indicie pro takový postup snad existovaly, avšak byly zveličeny. Napadený postup proběhl již před zahájením trestního stíhání, ač odůvodnění provedení domovní prohlídky jako úkonu neodkladného nebo neopakovatelného v příkazu je nedostatečné. Stěžovatel poznamenal, že ústavní stížnost podává až nyní, neboť se pro ni rozhodl teprve poté, co mohl nahlédnout do spisu a seznámit se se všemi podrobnostmi.
Co se týče zahájení trestního stíhání vůči jeho osobě, domnívá se, že podezření obyvatel domu na výrobu drog ve stěžovatelově bytě není ve spise dostatečně zadokumentováno a pokud jde o to, že stěžovatel se k trestné činnosti částečně přiznal, nutno uvážit jeho psychický stav, kdy vypovídal v pozdních nočních hodinách. K výsledku domovní prohlídky pak nelze přihlížet, neboť, jak již bylo řečeno, byla nařízena nezákonně.
Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 7 odst. 1, čl. 12 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil, a aby policii a státnímu zastupitelství zakázal pokračovat v porušování jeho práv a svobod a přikázal jim obnovit stav před porušením.
II.
Ústavní stížnost je zčásti podána po lhůtě.
Ústavní soud, předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ustanovení §72 odst. 3 až 5 zákona o Ústavním soudu stanoví následující: "Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Jestliže zákon procesní prostředek k ochraně práva stěžovateli neposkytuje, lze podat ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo." Tyto lhůty jsou propadné a nelze je tedy ani prodloužit, ani prominout. Zjistí-li Ústavní soud nedodržení lhůty, stížnost bez ústního jednání odmítne.
Nutno uvést, že předmětná domovní prohlídka dle údajů obsažených v ústavní stížnosti proběhla dne 24. 2. 2014, včetně doručení příkazu k jejímu provedení, kdy došlo i k rozporovanému výslechu a zadržení stěžovatele. Jedná se tudíž o den, ve kterém se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl. Ústavní stížnost však byla podána až dne 18. 8. 2014.
Stěžovatelova poznámka, že ústavní stížnost se rozhodl podat až poté, co mohl nahlédnout do spisu a seznámit se s dalšími podrobnostmi, na tomto závěru nemůže nic změnit, neboť lhůty k podání ústavní stížnosti na možnost seznámení se s celým trestním spisem nejsou navázány.
Ústavní stížnost tedy byla, s výjimkou usnesení policie a usnesení státního zastupitelství, podána po lhůtě.
III.
V části, ve které ústavní stížnost nebyla podána po lhůtě, je zjevně neopodstatněná.
K posouzení argumentů stěžovatele konstatuje Ústavní soud především, že právní názor na povahu zahájení trestního stíhání z ústavněprávního pohledu opakovaně vyjádřil ve své judikatuře. Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy jinými procesními prostředky, které jednotlivci zákon poskytuje. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jež průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to znamená především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem.
Ústavní soud připomíná, že se necítil být oprávněn zasahovat do samotného počátku trestního řízení ani v době, kdy bylo zahajováno opatřením, proti kterému nebylo možno podat opravný prostředek. Pouze za situace, pokud by bylo obvinění spojeno se skutečným zásahem do základních práv a svobod, který by nebylo možno odčinit jinak (zejména se vzetím do vazby), pak by po vyčerpání všech procesních prostředků, jež stěžovateli zákon poskytuje, mohla přicházet v úvahu ústavní stížnost. Zásah Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení již v počátku trestního řízení by byl jinak považován za nepřípustný. Od tohoto závěru se Ústavní soud neodchýlil ani po novele trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb. s účinností od 1. 1. 2002, kdy je vůči usnesení o zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 7 trestního řádu připuštěna stížnost.
Tento postup byl korigován nálezem ve věci sp. zn. III. ÚS 511/02 (Sbírka nálezů a usnesení, svazek 30, nález 105, str. 471), s poukazem na zcela mimořádnou situaci, spočívající ve zjevné libovůli v rozhodování. V tomto nálezu Ústavní soud připustil přezkum usnesení státního zástupce, týkající se stížnosti obviněného proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání a výjimku ze zásady subsidiarity (a tedy nepřípustnosti ústavní stížnosti), kterou lze uplatnit pouze tehdy, pokud usnesení státního zástupce je založeno na naprosto (prima facie) nedostatečném odůvodnění. Takový postup by totiž svědčil o denegationis iustitiae a o libovůli v rozhodování a z toho plynoucím porušení práva na soudní a jinou právní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny).
Takovouto mimořádnou situaci však Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Ústavní soud nenabyl přesvědčení, že by předmětná rozhodnutí trpěla neseznatelností rozhodovacích důvodů, přičemž nutno zdůraznit, že zahájení trestního stíhání je prvotní či úvodní fází trestního řízení, v němž skutečnosti svědčící o spáchání konkrétního trestného činu nelze mít postaveny najisto. Tomu musejí nutně korespondovat požadavky kladené na preciznost a přesnost odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání a usnesení státního zástupce o stížnosti obviněného proti němu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2015
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu