ECLI:CZ:US:2015:2.US.2814.14.1
sp. zn. II. ÚS 2814/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Alexandra Dostála, t. č. Vazební věznice Hradec Králové, 500 01 Hradec Králové, zastoupeného JUDr. Markétou Pakandlovou, advokátkou AK se sídlem Hradební 548, 500 03 Hradec Králové, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. července 2014 sp. zn. 6 To 39/2014, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 21. srpna 2014, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 29. září 2014, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 8 odst. 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud zjistil, že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 14. července 2014 sp. zn. 6 To 39/2014 byla podle §148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítnuta stížnost obžalovaného Alexandra Dostála (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. června 2014 č. j. 2 T 2/2014-26319, kterým rozhodl krajský soud v neveřejném zasedání tak, že podle §72 odst. 1 trestního řádu se obžalovaný Alexander Dostál nadále ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a), písm. c) trestního řádu, dále tak, že podle §71a trestního řádu se zamítá žádost obžalovaného o propuštění z vazby na svobodu a konečně tak, že podle §73 odst. 1 písm. a) trestního řádu se nepřijímá nabídka převzetí záruky za další chování obžalovaného a za to, že se obžalovaný na vyzvání dostaví k soudu, nabídnutá zájmovým sdružením občanů - Občanské sdružení Safír Náchod se sídlem v Červeném Kostelci.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že jednotlivé jeho žádosti o propuštění z vazby byly postupně jak soudem okresním, tak i soudem krajským zamítnuty s konstantní argumentací, která spočívala v obavě, že by se stěžovatel skrýval nebo vyhýbal trestu a rovněž v obavě z útěku stěžovatele. K vazebnímu důvodu dle §67 písm. a) trestního řádu stěžovatel kromě důvodů uvedených dříve v trestním řízení nadále prohlašuje, že i když měl v době před zadržením v únoru 2013 možnost trvale opustit území České republiky, toto neudělal a nikdy ani toto neměl v úmyslu. Ačkoli velmi často cestoval mimo území státu z důvodů obchodní činnosti, vždy se vrátil zpět. Stěžovatel se nikdy nevyjádřil či nejednal tak, že by finanční prostředky přijaté od klientů chtěl užít pro svou potřebu, nýbrž je vždy v rámci technických možností klientům vyplácel, což vyplývá i z finančního šetření Policie České republiky (dále jen "policie"). Nedůvodnost vazby dle §67 písm. a) trestního řádu je pak rovněž dána skutečností, že stěžovateli se v prosinci roku 2012 narodil syn a i vzhledem k této rodinné vazbě je ze strany stěžovatele jakýkoli útěk zcela vyloučen. Útěk stěžovatele či jakékoli skrývání pak postrádá smysl i v kontextu s věkem stěžovatele, kterému je téměř 70 let a není pro něj taková varianta ani představitelná.
K vazebnímu důvodu dle §67 písm. c) trestního řádu pak stěžovatel uvádí, že byl rozhodnut již v polovině roku 2012 ukončit všechny své podnikatelské aktivity a tuto skutečnost oznámil všem svým klientům v prosinci 2012. K tomuto kroku jej vedlo několik skutečností, a to zejména vývoj na finančních trzích, změna "politické nálady" v rámci Evropské unie a především zájem o intenzivnější péči o narozeného syna. Navíc po zmedializování celé kauzy v únoru 2013 na komerčních televizích a v bulvárním tisku není ani myslitelné, aby stěžovatel v podobné činnosti jakkoli dále podnikal. Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatel je ve vazbě již 18 měsíců, stále je velmi znepokojen průběhem trestního řízení. Krom výše uvedeného je pak zcela zarážející fakt, že stěžovatel byl vzat v únoru 2013 do vazby i z důvodu dle §67 písm. b) trestního řádu, avšak svědci, kteří byli státním zastupitelstvím zmiňováni jako stěžejní a na které by mohl stěžovatel působit, byli vyslechnuti až po téměř 3 měsících, a to pouze část. I z tohoto důvodu pak má stěžovatel pochybnosti o objektivním a spravedlivém procesu.
Stěžovatel poukazuje na to, že Občanské sdružení Safír Náchod opakovaně v této věci podalo záruku za chování stěžovatele v případě jeho propuštění na svobodu, avšak žádná z těchto záruk nebyla soudem přijata. Občanské sdružení tvoří v naprosté většině klienti stěžovatele, a to aktuálně v počtu téměř 400 členů. Takováto masová podpora samotných poškozených, kteří důvěřují stěžovateli a jsou ochotni a schopni záruku za jeho chování převzít, nebyla ze strany soudu dle názoru stěžovatele dostatečně vnímána. Jev, kdy samotní poškození svým způsobem bojují za propuštění obžalovaného, není jevem v trestních věcech častým. V trestní věci stěžovatele proběhlo ve dnech 25. a 26. června 2014 hlavní líčení, při kterém stěžovatel velmi obsáhle vypovídal o původu jeho majetku a realizovaných obchodech, kdy zdůraznil, že orgány činné v trestním řízení neprověřily půjčky v minulosti poskytnuté a řádně splacené, jejichž kopie smluv má k dispozici příslušný finanční úřad. Policie a státní zastupitelství však prověřily pouze 4 problematické obchody, které však představuji cca 2 % ze zrealizovaných obchodů. Stěžovatel tak v rámci hlavního líčení maximálně spolupracuje, neboť má eminentní zájem na tom, aby soud provedl všechny důkazy, které neprovedla policie v rámci přípravného řízení a které svědčí ve prospěch stěžovatele.
Vzhledem k délce 18 měsíců trvající vazbě stěžovatele, jeho věku téměř 70 let a skutečnostem shora uvedeným, pak stěžovatel v souvislosti s touto kauzou poukazuje rovněž na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2665/2013 (dostupný na http://nalus.usoud.cz), ve kterém Ústavní soud dochází k závěru, že obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání vyhnul a hrozí-li obviněnému vysoký trest. Typová hrozba vysokého trestu pak dle tohoto nálezu není důvodem dostačujícím pro vzetí do vazby. Důvod útěkové vazby je pak dle nálezu zeslaben silnými důvody, jež pro svůj obsah opodstatněnost útěkové vazby vylučují. Takovým důvodem, krom dříve uvedených, je rozhodně i skutečnost, že se stěžovateli narodil v prosinci 2012 syn.
Ze všech shora uvedených skutečností má tedy stěžovatel za to, že v dané věci Vrchní soud v Praze při svém rozhodování pochybil a svým rozhodnutím porušil základní práva stěžovatele zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny.
III.
Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy České republiky - dále jen "Ústava") a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a namítá, že důvody vazby v jeho právní věci nejsou dány.
Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že řízení, které předcházelo napadenému usnesení, bylo provedeno podle zákona, krajský soud dodržel lhůtu stanovenou mu v §72 odst. 1 trestního řádu (svého práva být slyšen před soudem, zde ve vazebním zasedání podle §73d odst. 3 trestního řádu, obžalovaný nevyužil, práva požádat o konání vazebního zasedání se vzdal) a dbal také povinnosti uložené mu v ustanovení §71a trestního řádu. Rozhodnutí krajského soudu shledal vrchní soud i věcně správným a přesvědčivým.
Vrchní soud v Praze se ztotožnil se závěrem krajského soudu, že u obžalovaného je nadále dán [po podání obžaloby vinícího stěžovatele ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, jehož se měl dopustit 816 dílčími skutky za podmínky pokračování v trestném činu, čímž měla být způsobena škoda ve výši přesahující 400 mil. korun, a po nařízení hlavního líčení na dny 25. a 26. června 2014] důvod vazby uvedený v §67 písm. a), písm. c) trestního řádu. Závěr o tom, uvedl vrchní soud, je podložen konkrétními skutečnostmi, na které krajský soud výstižně v odůvodnění napadeného usnesení poukázal a dostatečně rozvedl, proč považuje obavu z útěku a obavu z pokračování v majetkové trestné činnosti za reálnou. Obava z následků předpokládaných v ustanovení §67 písm. a), písm. c) trestního řádu je i podle názoru stížnostního soudu reálná, záruka, která by vyloučila opak, zde není. Důvodné podezření ze spáchání majetkové trestné činnosti, vyznačující se víc než velkým počtem dílčích útoků a škodou astronomicky převyšující škodu velkého rozsahu, která činí nejméně 5 mil. korun, stále trvá; krajský soud podanou obžalobu přijal, nařídil hlavní líčení, které ve výše uvedených dnech proběhlo a v následujících termínech probíhat bude. Stížnostní soud uvedl, že ani nyní nemá žádný důvod zpochybnit úvahy krajského soudu o nutnosti vedení trestního řízení vazebně. Krajský soud podle stížnostního soudu v odůvodnění svého rozhodnutí plně dostál všem požadavkům, které na rozhodnutí klade ustanovení §73c trestního řádu. Námitky, vyjádřené ve stížnosti, opodstatněnými neshledal. Krajský soud podle vrchního soudu správně připomněl, že samotný fakt hrozby vysoké trestní sazby by pro důvod útěkové vazby nepostačoval, ale že tu jsou další skutečnosti zakládající existenci útěkové vazby; krajský soud správně dovodil u obžalovaného také důvod tzv. vazby předstižné zakotvený v §67 písm. c) trestního řádu, když přiléhavě poukázal na četnost útoků vymezujících rámec žalovaného jednání obžalovaného, delší dobu v to počítaje. Ani v tomto případě podle vrchního soudu nemůže pouhý odkaz obžalovaného na svůj věk a zachovalost zeslabit důvodné obavy vyslovené krajským soudem z opakování trestné činnosti. Krajský soud podle stížnostního soudu nepochybil ani tím, že zamítl nabídku zárukou zájmovým sdružením občanů, a to právě s akcentem na povahu trestné činnosti.
Uvedeným závěrům vrchního soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
Ústavní soud ověřil, že postup Vrchního soudu v Praze byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci tohoto soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.
Ústavní soud konstatuje, že Vrchní soud v Praze v předmětné věci rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde proto není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislého soudu.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu