ECLI:CZ:US:2015:2.US.2851.13.1
sp. zn. II. ÚS 2851/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci stěžovatele Zdeňka Straky, zastoupeného Mgr. Lucií Kindlmannovou, advokátkou se sídlem Vodičkova 791/39, 110 00 Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2013 č. j. 19 Co 190/2013-80, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
1. Včas podanou ústavní stížností, splňující i ostatní podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí ve výroku II., podle něhož nemá žádný z účastníků řízení právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dle stěžovatele tímto výrokem bylo porušeno jeho základní právo na soudní a jinou právní ochranu ústavně zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále právo na právní pomoc garantované čl. 37 odst. 2 Listiny a právo na rovné postavení stran zaručené v čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel ve sporu vystupoval jako žalovaný. Okresní soud v Kladně (dále jen "soud prvního stupně") rozhodl rozsudkem ze dne 10. 12. 2012 č. j. 25 C 102/2012-28 o žalobě vedlejší účastnice ze dne 7. 11. 2012 na snížení výživného vůči stěžovateli pro změnu poměrů. Této žalobě soud prvního stupně nevyhověl, jelikož neshledal, že by oproti poslednímu rozhodnutí o výživném (tj. rozhodnutí ze dne 4. 10. 2012) došlo k jakékoliv změně poměrů. Současně s tím uložil vedlejší účastnici zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 15 636 Kč sestávající se z odměny advokáta vypočtené dle tehdy platné vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 484/2000 Sb."), a náhrady hotových nákladů.
3. Vedlejší účastnice podala odvolání vůči výroku o náhradě nákladů řízení, přičemž žádala o zproštění povinnosti hradit náklady řízení dle ustanovení §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), s odvoláním se na své špatné finanční poměry. Eventuálně žádala o možnost hrazení nákladů prvostupňového řízení ve splátkovém kalendáři. Odvolací soud prvnímu ze jmenovaných návrhů nevyhověl, když pro toto neshledal důvody hodné zvláštního zřetele. V souvislosti s tím především upozornil na to, že nebylo možné přenést majetkové dopady sporu na úspěšného účastníka řízení, a to s poukazem na srovnatelné majetkové poměry obou účastníků a také na to, že vedlejší účastnice zjevně bezdůvodnou žalobou zapříčinila vznik soudního sporu. Návrh na možnost uhradit náklady řízení ve splátkách ve smyslu §160 odst. 1, část věty za středníkem o. s. ř., vyhověl, a to i s přihlédnutím k tomu, že stěžovatel s tímto návrhem sám souhlasil.
4. Odvolací soud rovněž provedl ověření správnosti výpočtu nákladů řízení, přičemž zohlednil, že v období mezi rozhodnutím soudu prvního stupně a dobou rozhodování odvolacího soudu byla nálezem ze dne 17. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 25/12 (N 59/69 SbNU 123; 116/2013 Sb.) zrušena vyhláška č. 484/2000 Sb., a to dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů, tedy ke dni 7. 5. 2013. Odvolací soud tak byl nucen přepočítat (a ve výsledku snížit) výši nákladů prvostupňového řízení za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif).
5. Ve vztahu k nákladům odvolacího řízení odvolací soud postupoval dle §142 odst. 2 o. s. ř. a rozhodl tak, že ani jedna ze stran nemá nárok na jejich náhradu, jelikož obě strany byly částečně úspěšné. Přičemž úspěch stěžovatele spočíval v nevyhovění návrhu na použití §150 o. s. ř. a úspěch vedlejší účastnice ve snížení výše přiznaných nákladů řízení a v umožnění jejich platby ve splátkách.
II.
6. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že byl plně úspěšný i v odvolacím řízení, když odvolací důvody vedlejší účastnice byly v podstatě věci shledány za nedůvodné a stěžovateli bylo uznáno právo na plnou náhradu nákladů před soudem prvního stupně. Za částečný neúspěch v řízení dle něj nelze považovat snížení výše náhrady nákladů řízení v důsledku zrušení právního předpisu, podle kterého byla výše náhrady původně stanovena. Tímto dle něj nebylo nijak dotčeno jeho právo na úplnou náhradu nákladů před soudem prvního stupně. Navíc k tomu došlo v důsledku okolností, které nemohl nijak předvídat ani ovlivnit. Dále částečný neúspěch dle stěžovatele neznamená ani změna v době plnění povinnosti umožněním vedlejší účastnici hradit náklady řízení před soudem prvního stupně ve splátkách, když toto rozhodnutí taktéž nemění podstatu jeho práva na plnou náhradu nákladů řízení, ale pouze odsouvá splatnost konečného nároku. Rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení tak dle stěžovatele znamená popření výsledku sporu v podstatě věci a nedůvodné zvýhodnění vedlejší účastnice.
III.
7. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu možnost posoudit přijatelnost návrhu ještě před tím, nežli přikročí k meritornímu rozhodnutí nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není, vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zvláště pak vydaných formou nálezu.
9. Stěžovatel se svojí ústavní stížností domáhá zrušení výroku o nákladech řízení. Ústavní soud se problematikou náhrady nákladů soudního řízení opakovaně zabýval, přičemž konstantně setrvává na stanovisku, že rozhodnutí o nákladech zpravidla nenabývá intenzity znamenající porušení základních práv a svobod, a z tohoto důvodu nemůže být předmětem ústavní ochrany [srov. např. nález ze dne 15. 10. 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12 (N 173/67 SbNU 111), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Rozhodování o nákladech řízení je především doménou obecných soudů. Ústavnímu soudu v souladu se zásadou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci nepřísluší tato rozhodnutí do detailu přezkoumávat. Otázka nákladů řízení může dosáhnout ústavně právní dimenze zcela výjimečně, a to za situace extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení. K tomuto může dojít v případě, kdy by obecný soud při interpretaci a aplikaci příslušných norem postupoval svévolně, např. pokud by nerespektoval jednoznačnou kogentní normu, jeho rozhodnutí by bylo výrazem přepjatého formalismu, popřípadě pokud by své rozhodnutí neodůvodnil buď vůbec nebo zcela nedostatečně [srov. příkladmo nález Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 536/06 (N 64/49 SbNU 9), nález ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. III. ÚS 2984/09 (N 232/59 SbNU 365), nález ze dne 15. 10. 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12 (N 173/67 SbNU 111)].
10. Ústavní soud obdobné pochybení v posuzované věci neshledal. Odvolací soud v rozsahu své přezkumné pravomoci rozhodnutí o nákladech řízení změnil a upravil jejich výši. K tomuto kroku přistoupil v reakci na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/12, kterým došlo ke dni 7. 5. 2013 ke zrušení přísudkové vyhlášky, a k němuž byl odvolací soud povinen přihlédnout. Změna nákladového výroku prvostupňového soudu tedy ve výsledku vyzněla ve prospěch vedlejší účastnice, a to i když prvostupňový soud při výpočtu nákladů nepochybil. Předmětné rozhodnutí nelze považovat za svévolné nebo porušující obecné principy soudního uvážení.
11. S ohledem na zdrženlivost Ústavního soudu ve věcech týkajících se nákladů řízení a s ohledem na výše uvedené Ústavní soud dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítl. Se zřetelem k výsledku tohoto řízení pak Ústavní soud nemohl ani vyhovět návrhu stěžovatele, aby mu byl přiznán nárok na náhradu nákladů spojených s jeho zastoupením advokátem v řízení před Ústavním soudem (§62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu