ECLI:CZ:US:2015:2.US.3007.15.1
sp. zn. II. ÚS 3007/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky EnerSun s. r. o., se sídlem Severní 661, Planá, zastoupené Mgr. Renatou Václavikovou Tunklovou, advokátkou, se sídlem Plzeň, Františkánská 7, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2015, č. j. 8 Afs 22/2015 - 37, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 1. 2015, č. j. 30 Af 5/2014-44, a proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 4. 11. 2013, č. j. 26728/13/5000-14203-706599, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Plzni a Odvolacího finančního ředitelství, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 10. 2015, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 11 odst. 1 a 5 a v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že ačkoli označila své prvotní podání ke správci daně jako stížnost na postup plátce daně s poukazem na příslušné zákonné ustanovení, je z obsahu podání, a zejména z obsahu jejího odvolání proti rozhodnutím správce daně o zamítnutí stížnosti, jednoznačně patrné, že namítala existenci "rdousícího efektu", dopadající na ni v důsledku zavedení "solární daně". Snažila-li se tedy stěžovatelka předmětným podáním dosáhnout toho, aby nebyla postižena odvodem pro jeho nepřiměřenou tvrdost, byly dotčené správní orgány povinny posuzovat dle §70 odst. 2 ve spojení s §5 odst. 3 daňového řádu její podání v celém jeho obsahu a kontextu, nikoliv pouze dle jeho označení. Postup správních orgánů, které bez dalšího vyhodnotily podání stěžovatelky jako stížnost na postup plátce daně, považuje stěžovatelka za přepjatý formalismus, který nad rámec zákona zasáhl do jejího právního postavení. Pokud Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku argumentoval tím, že při aplikaci §70 odst. 2 daňového řádu nelze nahrazovat vůli podatele, přikládat podání jiný než účastníkem sledovaný smysl či podání nějak doplňovat, upozorňuje stěžovatelka, že v případě jejího podání bez ohledu na jeho označení bylo cílem nebýt postižena "solárním odvodem" pro jeho nepřiměřenou tvrdost.
3. Z obsahu spisu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 Afs 22/2015 a Krajského soudu v Plzni sp. zn. 30 Af 5/2014, které si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím ze dne 4. 11. 2013, č. j. 26728/13/5000-14203-706599, Odvolací finanční ředitelství zamítlo odvolání stěžovatelky proti rozhodnutím Specializovaného finančního úřadu ze dne 27. 3. 2013, č. j. 105236/13/4000-17104-050259, č. j. 105252/13/4000-17104-050259 a č. j. 105266/13/4000-17104-050259, kterými zamítl stížnosti stěžovatelky na postup plátce daně podle §237 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"). Stěžovatelka napadla rozhodnutí Specializovaného finančního úřadu žalobou, kterou Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 28. 1. 2015, č. j. 30 Af 5/2014-44, zamítl. Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni podala stěžovatelka kasační stížnost, která byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta.
4. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další]. K takovému zjištění však ve věci stěžovatelky Ústavní soud nedospěl.
5. Krajský soud v Plzni zamítl napadeným rozhodnutím žalobu stěžovatelky s odůvodněním, že prokázání "rdousícího efektu" při solárním odvodu není možné prostřednictvím stížnosti na postup plátce daně. Svůj závěr odůvodnil Krajský soud v Plzni odkazem na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2013, č. j. 1 Afs 76/2013-57 a nález sp. zn. II. ÚS 2216/14 ze dne 13. 1. 2015.
6. Ke shodným závěrům dospěl také Nejvyšší správní soud, který ze správního spisu zjistil, že stěžovatelka od počátku postupovala v daňovém řízení způsobem, který daňový řád v §237 stanoví pro řádné uplatnění stížnosti na postup plátce daně, když přípisy ze dne 16. 11. 2012 a 1. 1. 2013 nejprve požádala plátce daně postupem podle §237 odst. 1 daňového řádu o vysvětlení, proč jí nebyla uhrazena celá fakturovaná částka za dodanou elektřinu během září až listopadu 2012, a poté, co jí plátce daně poskytl vysvětlení, učinila vůči správci daně ve dnech 22. 12. 2012, 1. 3. 2013 a 10. 3. 2013 podání nazvaná jako "Stížnost na postup plátce daně při provedení solárního odvodu". V těchto stížnostech stěžovatelka brojila proti postupu plátce daně, který jí uhradil faktury za dodanou elektřinu jen částečně, a uvedla, že nemůže akceptovat "solární odvod", neboť má na její podnikání protiústavní dopad. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že stěžovatelka výslovně poukázala na §237 odst. 3 daňového řádu a navrhla, aby správce daně stížnostem vyhověl a přikázal doplatit plátci daně dosud neuhrazenou fakturovanou částku. Z takto formulovaných podání měl Nejvyšší správní soud za zcela nepochybné, že se jednalo o stížnosti na postup plátce daně podle §237 daňového řádu, a správce daně, který o nich takto rozhodl, proto postupoval v souladu se zákonem. Ani text následného odvolání podle Nejvyššího správního soudu nijak nenaznačuje, že by stěžovatelka usilovala o prominutí daně.
7. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, která se se všemi námitkami stěžovatelky vypořádala způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť správní soudy při svém rozhodování vycházely z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky a při interpretaci podústavního práva šetřily jeho podstatu a smysl.
8. Ústavní soud se již vícekrát zabýval námitkami stěžovatelů, že bylo povinností správních soudů klasifikovat podání podle §237 daňového řádu jako z materiálního hlediska jiné podání, a to takové, které by za platné a účinné právní úpravy mohlo vést k poskytnutí účinné soudní ochrany proti případným protiústavním důsledkům solárního odvodu. V těchto svých rozhodnutích (např. v usnesení sp. zn. II. ÚS 739/15 ze dne 29. 4. 2015) Ústavní soud poukazoval na skutečnost, že v kontextu příkazu Ústavního soudu [nález sp. zn. Pl. ÚS 17/11 ze dne 15. 5. 2012 (N 102/65 SbNU 367; 220/2012 Sb.)] zohlednit eventuální "rdousící efekt" na některé výrobce solární energie, byla sjednocena judikatura správních soudů usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2013, č. j. 1 Afs 76/2013-57, ve kterém Nejvyšší správní soud konstatoval, že stížnost dle §237 daňového řádu není nástrojem, který by ve výše popsaných případech mohl poplatníkovi ochranu poskytnout, když nejpřiléhavějším prostředkem k zohlednění individuálních účinků odvodu vyměřeného podle zákona, je podle Nejvyššího správního soudu (za stávající právní úpravy) institut prominutí daně dle ustanovení §259 daňového řádu. Tento názor, který Nejvyšší správní soud uplatnil i v mnoha dalších případech, včetně nyní projednávaného, Ústavní soud z ústavněprávního hlediska aproboval mimo jiné v dosud nepublikovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 2216/14 ze dne 13. 1. 2015.
9. Ústavní soud opakuje, jak již učinil v obdobných dříve projednávaných věcech týkajících se důsledků solárního odvodu, že ani případ stěžovatelky doposud nedospěl do fáze, kdy lze tvrdit, že by státní moc úmyslně zamýšlela v neakceptovatelné míře zasáhnout do práv a svobod dotčených provozovatelů fotovoltaických elektráren, neboť mj. ani neuběhla doba, v rámci níž stát garantoval návratnost investic do těchto zdrojů. Za této situace tedy nelze dospět jednoznačně k závěru, že by bylo v neúměrné míře zasaženo do vlastnického práva stěžovatelky, a proto není možné jakkoli nahrazovat normotvorbu zákonodárce pro stěžovatelku výhodnou interpretací právních norem.
10. Ze shora uvedených příčin nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat závěry napadených rozhodnutí, v nichž porušení základních práv stěžovatelky neshledal. Daňové orgány i oba soudy se danou věcí podrobně zabývaly, a jak již bylo uvedeno, v odůvodnění svých rozhodnutí srozumitelně uvedly, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěly. Rozhodnutí nevybočují z Ústavou stanoveného rámce, jejich odůvodnění je ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu