ECLI:CZ:US:2015:2.US.3194.14.1
sp. zn. II. ÚS 3194/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. V., t. č. Věznice Kuřim, C-4, 664 34 Kuřim, zastoupeného JUDr. Petrem Kučerou, advokátem se sídlem Příkop 834/8, 604 10 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. června 2014 č. j. 6 To 233/2014-149, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 30. září 2014, a která byla doplněna podáními Ústavnímu soudu doručenými dne 23. října 2014 a dne 4. prosince 2014, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 8 odst. 1 a odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. čl. 5 odst. 1 písm. a), b) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 4. června 2014 č. j. 6 To 233/2014-149 zamítl stížnost odsouzeného V. V.(v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") proti usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 26. března 2014 č. j. 31 PP 259/2012-139, kterým bylo rozhodnuto, že podle §91 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "tr. zákoník"), odsouzený V. V.vykoná zbytek trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 6. října 2009 sp. zn. 50 T 7/2008, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. března 2010 sp. zn. 3 To 9/2010 v trvání 474 dnů, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu v Mostě ze dne 9. dubna 2013 č. j. 31 PP 259/2012-59 a byla mu stanovena zkušební doba v trvání 7 roků a vysloven dohled probačního úředníka.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že citovaným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. června 2014 č. j. 6 To 233/2014-149 a usnesením Okresního soudu v Mostě ze dne 26. března 2014 č. j. 31 PP 259/2012-139 bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny a dále v čl. 6 Úmluvy a návazně i jeho osobní svoboda zaručená v čl. 8 odst. 1 a odst. 2 Listiny a dále v čl. 5 odst. 1 písm. a), b) Úmluvy. Podává proto proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. června 2014 č. j. 6 To 233/2014-149 ústavní stížnost.
Stěžovatel se domnívá, "že v řízení o výkonu zbytku trestu odnětí svobody z rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. 50 T 7/2008, soudy obou stupňů vzaly za podklad nezákonné usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 9. dubna 2013, č. j. 31 PP 259/2012-59, o podmíněném propuštění stěžovatele z výkonu předmětného trestu odnětí svobody". Nezákonnost tohoto rozhodnutí spatřuje stěžovatel v tom, že z výkonu předmětného trestu odnětí svobody byl propuštěn předčasně, neboť je-li ve výroku propouštěcího usnesení (ze dne 9. dubna 2013) uvedeno, že se stěžovatel podle §88 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku podmíněně propouští z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 6. října 2009 sp. zn. 50 T 7/2008, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. března 2010 sp. zn. 3 To 9/2010, jednalo se o trest odnětí svobody v trvání dvou let a stěžovatel začal předmětný trest vykonávat dne 12. prosince 2012, je zřejmé, že ke dni podmíněného propuštění nevykonal polovinu uloženého trestu, jak požaduje §88 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Nezákonnost propouštěcího usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 9. dubna 2013 č. j. 31 PP 259/2012-59 spatřuje stěžovatel rovněž v tom, že ve výroku tohoto rozhodnutí mělo být správně uvedeno, že se stěžovatel propouští nejen z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 6. října 2009 sp. zn. 50 T 7/2008, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. března 2010 sp. zn. 3 To 9/2010, ale též z trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Městského soudu v Brně, ze dne 2. září 2009 sp. zn. 3 T 55/2009, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 22. října 2009 sp. zn. 7 To 391/2009 (v trvání čtyř roků), který stěžovatel začal vykonávat dne 12. prosince 2008, jelikož oba tresty byly stěžovateli uloženy postupně, ke dni rozhodnutí o podmíněném propuštění nebyly zcela vykonány a ve smyslu §77 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, se tedy považují z hlediska výkonu trestu za trest jediný.
Stěžovatel se tedy domnívá, že Krajský soud v Ústí nad Labem při svém rozhodnutí ze dne 4. června 2014 č. j. 6 To 233/2014-149, stejně jako Okresní soud v Mostě při svém rozhodnutí ze dne 26. března 2014 č. j. 31 PP 259/2012-139, vycházely z nezákonného rozhodnutí Okresního soudu v Mostě ze dne 9. dubna 2013 č. j. 31 PP 259/2012-59, čímž porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces. V důsledku toho jsou pak i samotná rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Mostě ze dne 26. března 2014 č. j. 31 PP 259/2012-139 nezákonná, a vzhledem k tomu, že na jejich základě stěžovatel začal vykonávat zbytek trestu odnětí svobody, byl zbaven osobní svobody v rozporu s čl. 8 odst. 1, 2 Listiny a čl. 5 odst. 1 písm. a), b) Úmluvy.
Stěžovatel dále poukazuje na to, že nezákonnost citovaných rozhodnutí spatřuje též v tom, že o výkonu zbytku trestu odnětí svobody z rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 50 T 7/2008 bylo rozhodnuto na základě toho, že ve zkušební době podmíněného propuštění neměl vést řádný život, když soudy obou stupňů poukazovaly na rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 1. září 2013 sp. zn. 5 T 216/2013, podle kterého se měl ve zkušební době dopustit další trestné činnosti, což stěžovatel odmítá a podal ministryni spravedlnosti podnět k podání stížnosti pro porušení zákona, čemuž ministryně spravedlnosti vyhověla, stížnost pro porušení zákona ve prospěch stěžovatele podala, na základě čehož Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. října 2014 sp. zn. 7 Tz 51/2014 stěžovateli přerušil výkon trestu z předmětného rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 1. září 2013 sp. zn. 5 T 216/2013, a v odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že vzal v úvahu argumenty stížnosti pro porušení zákona i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že lze předpokládat, že stížnost pro porušení zákona bude úspěšná. Podle stěžovatele lze tedy předpokládat, že Nejvyšší soud v dohledné době rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 1. září 2013 sp. zn. 5 T 216/2013 zruší, čímž usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Mostě ze dne 26. března 2014 č. j. 31 PP 259/2012-139, na základě kterých stěžovatel vykonává zbytek trestu odnětí svobody z rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 50 T 7/2008, z jehož výkonu byl dříve podmíněně propuštěn, pozbydou podkladu.
Stěžovatel dále doplnil ústavní stížnost ze dne 23. října 2014 tak, že nezákonnost propouštěcího usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 9. dubna 2013, č. j. 31 PP 259/2012-59 spatřuje rovněž v tom, že pokud je ve výroku uvedeného usnesení uvedeno, že se stěžovatel podle §88 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku podmíněně propouští z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 6. října 2009 sp. zn. 50 T 7/2008, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. března 2010 sp. zn. 3 To 9/2010 a předmětný trest odnětí svobody byl trestem souhrnným, který byl stěžovateli uložen za trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., a dále za sbíhající se trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., kterým byl stěžovatel uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 9. února 2006 sp. zn. 1 T 22/2006, na které oba zákon č. 140/1961 Sb. stanovil trestní sazbu až na dvě léta, měla a mohla mu být při podmíněném propuštění podle §89 odst. 1 tr. zákoníku stanovena zkušební doba maximálně na tři roky, neboť oba zmíněné trestné činy se ve smyslu §14 odst. 2 tr. zákoníku považují za přečiny. Reálně však byla stěžovateli stanovena zkušební doba v trvání 7 roků.
III.
Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ačkoli stěžovatel v ústavní stížnosti výslovně uvádí, že ústavní stížnost podává proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. června 2014 č. j. 6 To 233/2014-149, které mu bylo doručeno dne 24. září 2014, z jejího obsahu vyplývá, že ústavní stížností brojí především proti usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 9. dubna 2013 č. j. 31 PP 259/2012-59, kterým bylo rozhodnuto o podmíněném propuštění stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody; zrušení tohoto rozhodnutí stěžovatel v ústavní stížnosti nenavrhuje. Pokud však s tímto rozhodnutím soudu stěžovatel nebyl spokojen, mohl proti němu podat opravný prostředek. Z obsahu ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí krajského soudu v Ústí nad Labem vyplývá, že stěžovatel tohoto prostředku nevyužil. Pokud proti tomuto usnesení stěžovatel brojí svými námitkami až nyní podanou ústavní stížností, je Ústavní soud nucen posoudit tyto námitky stěžovatele jako nepřípustné a současně uplatněné po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu.
K uvedené námitce stěžovatele se ostatně vyjádřil i Krajský soud v Ústí nad Labem, který v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval, že vycházel především již z pravomocného usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 9. dubna 2013 č. j. 31 PP 259/2012-59, přičemž nebyl povolán přezkoumávat jeho správnost, neboť to by bylo úkolem jen stížnostního soudu a jen v situaci, kdy by proti němu byl podán opravný prostředek (odsouzeným nebo státním zástupcem), což se ovšem nestalo. Sám odsouzený tedy plně akceptoval rozhodnutí o jeho podmíněném propuštění, o které ostatně, uvedl krajský soud, vehementně usiloval. Uvedeným závěrům krajského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
Stěžovatel dále v ústavní stížnosti namítá, že pokud jde o rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 1. září 2013 sp. zn. 5 T 216/2013, podle kterého se měl ve zkušební době dopustit další trestné činnosti, podala ministryně spravedlnosti na základě jeho podnětu stížnost pro porušení zákona ve prospěch stěžovatele, přičemž podle stěžovatele lze předpokládat, že Nejvyšší soud v dohledné době rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 1. září 2013 sp. zn. 5 T 216/2013 zruší, čímž usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem a usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 26. března 2014 č. j. 31 PP 259/2012-139, na základě kterých stěžovatel vykonává zbytek trestu odnětí svobody z rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 50 T 7/2008, z jehož výkonu byl dříve podmíněně propuštěn, pozbydou podkladu.
Ústavní soud předně poukazuje na to, že Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. října 2014 sp. zn. 7 Tz 51/2014 rozhodl o přerušení výkonu podmíněného trestu až poté, co Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl o stížnosti stěžovatele proti usnesení Okresního soudu v Mostě, kterým bylo rozhodnuto, že stěžovatel vykoná zbytek trestu odnětí svobody.
Ústavní soud dále uvádí, že Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 6. ledna 2015 č. j. 7 Tz 51/2014-46 rozhodl, že pravomocným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 1. září 2013 sp. zn. 5 T 216/2013 byl porušen zákon v ustanovení §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku v neprospěch obviněného V. V. a že se tento rozsudek zrušuje; zrušují se také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Městskému soudu v Brně Nejvyšší soud přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Dotazem na Okresním soudu v Mostě učiněným dne 26. května 2015 Ústavní soud zjistil, že usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. června 2014 č. j. 6 To 233/2014-149 je pravomocné a nebylo zrušeno.
Ústavní stížnost podal stěžovatel za situace, kdy usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. června 2014 č. j. 6 To 233/2014-149 a usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 26. března 2014 č. j. 31 PP 259/2012-139 jsou v platnosti, a proto Ústavní soud posoudil i tuto námitku jako neopodstatněnou.
Ústavní soud ověřil, že postup Krajského soudu v Ústí nad Labem byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci tohoto soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.
Ústavní soud konstatuje, že krajský soud v předmětné věci rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislého soudu.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu