ECLI:CZ:US:2015:2.US.3208.14.1
sp. zn. II. ÚS 3208/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Bc. Radka Arnicana, zastoupeného Mgr. Václavem Strouhalem, advokátem se sídlem Přátelství 1960, Písek, směřující proti výroku III. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2014, č. j. 9 A 7/2014-34, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Náhrada nákladů řízení se stěžovateli nepřiznává.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti výroku III. v záhlaví citovaného usnesení Městského soudu v Praze, neboť má za to, že postupem nerespektujícím čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") jím bylo porušeno jeho vlastnické právo, zaručené čl. 11 Listiny, a právo na spravedlivý proces, zaručené čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny.
2. V řízení o stěžovatelem podané žalobě ze dne 9. 1. 2014 (vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 9 A 7/2014), kterou se domáhal ochrany proti nečinnosti policejního prezidenta a v níž navrhoval, aby mu soud uložil povinnost vydat rozhodnutí o stěžovatelem podaném odvolání proti rozhodnutí ředitele Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje ve věci služebního poměru ze dne 29. 8. 2013, č. ŘKŘ-2842/2013, vzal stěžovatel dne 9. 2. 2014 svou žalobu zpět s tím, že policejní prezident dne 30. 1. 2014 vydal požadované rozhodnutí, a to pod č. j. PPR-25392-14/ČJ-2013-990131. Na základě této skutečnosti proto Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením řízení o podané žalobě podle ustanovení §47 písm. a) soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.") zastavil (výrok I.). Ve výroku II. usnesení pak rozhodl o vrácení části zaplaceného soudního poplatku a ve výroku III. usnesení, proti němuž stěžovatel podává nyní projednávanou ústavní stížnost, městský soud rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Tento výrok soud odůvodnil s odkazem na ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s. s tím, že se neztotožnil s tvrzením stěžovatele, že "v době podání žaloby byl žalovaný nečinný", když s oporou ve spisovém materiálu a sledu úkonů z něho vyplývajících (viz rekapitulace na str. 2 usnesení) uvedl, že "je zřejmé, že žalovaný bez prodlení reagoval na jednotlivá podání (stěžovatele) a v závislosti na nich činil další úkony, a to v přiměřených časových odstupech. Skutečnost, že právní zástupce (stěžovatele) podal opatření proti nečinnosti, aniž by předtím nahlédl do své datové schránky a zjistil, zda nebyl ve věci učiněn úkon směřující k rozhodnutí o (stěžovatelově) odvolání, nelze přičítat k tíži žalovaného. (...) Žalobu na ochranu proti nečinnosti pak (stěžovatel) podal v době, kdy ještě neuplynula přiměřená lhůta od jednání senátu poradní komise žalovaného. Muselo mu být známo, že z jednání poradní komise bude nejprve vypracováno doporučení určené policejnímu prezidentovi a teprve na jeho základě, resp. po seznámení se s tímto doporučením byl policejní prezident oprávněn vydat rozhodnutí o odvolání."
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti s uvedeným právním závěrem městského soudu nesouhlasí a namítané porušení svých základních práv spatřuje (s odkazem na závěry judikatury Ústavního soudu ve vztahu k problematice dodržování principů spravedlivého procesu v rozhodovací činnosti obecných soudů) především ve skutečnosti, že se městský soud dostatečným způsobem nevypořádal s argumentací stěžovatele a jeho rozhodování tak obsahuje prvek libovůle či dokonce svévole, spočívající v nedostatečném odůvodnění výroku III. o nákladech řízení, který je nadto v rozporu se zákonem i s judikaturou samotného městského soudu. Stěžovatel pak obsáhle polemizuje s právním názorem městského soudu, že v daném případě žalovaný nebyl nečinný, a jeho aplikací ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení městského soudu nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
5. Ústavní soud v této souvislosti předně zdůrazňuje, že argumentačně i obsahově v podstatě totožnou ústavní stížností jiného stěžovatele, nicméně zastoupeného stejným právním zástupcem, se zabýval již v řízení vedeném pod sp. zn. II. ÚS 3476/14, ústícím do vydání usnesení ze dne 25. 11. 2014 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou též dostupná na http://nalus.usoud.cz), v němž Ústavní soud rovněž dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost byla zjevně neopodstatněným návrhem ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Jelikož Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal důvody, kvůli nimž by se měl od závěrů obsažených v citovaném usnesení odchýlit, považuje za účelné je nyní pouze ve stručnosti rekapitulovat.
6. I v nyní projednávaném případě je podstatou ústavní stížnosti nesouhlas stěžovatele se způsobem, jakým městský soud v jeho věci aplikoval ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s., pokud dospěl k závěru, že stěžovatel nevzal žalobu zpět pro pozdější chování žalovaného, neboť žalovaný nebyl v dané věci nečinný.
7. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako v řízení před obecnými soudy a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Uvedené platí rovněž ve vztahu k rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, jímž se Ústavní soud ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval, přičemž zdůraznil, že z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně garantovaných práv stěžovatelů. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení. Na druhou stranu Ústavní soud setrvale zdůrazňuje, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část dopadají principy spravedlivého procesu, obsažené v čl. 36 a násl. Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, přičemž Ústavní soud je toliko oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení těmto principům a obecně požadavku spravedlivého rozhodování vyhovují. Úkolem obecného soudu tak není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 653/03, N 69/33 SbNU str. 189).
8. Ústavní soud proto vztáhl shora uvedená kritéria rovněž na výrok III. usnesení městského soudu napadeného nyní projednávanou ústavní stížností a neshledal nic, co by svědčilo o svévolném zásahu do základních práv stěžovatele či o extrémním vykročení z pravidel týkajících se rozhodování o nákladech řízení. Způsob, jakým městský soud na základě skutkových zjištění a konkrétních skutečností dospěl k závěru, že v projednávaném případě nemohl postupovat podle druhé věty ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s., když stěžovatel žalobu nevzal zpět pro pozdější chování žalovaného, nelze dle názoru Ústavního soudu označit za svévolný či nepřiměřený, neboť městský soud své závěry řádným a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Ze skutečnosti, že se stěžovatel s nimi neztotožňuje, nelze bez dalšího dovozovat porušení jeho základního práva na spravedlivý proces, neboť právo na spravedlivý proces není možné interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
9. Pokud stěžovatel namítá, že závěry vyslovené v ústavní stížností napadeném usnesení jsou odlišné od závěrů přijatých Městským soudem v Praze v obdobných věcech, Ústavní soud se ani s touto námitkou neztotožňuje, neboť procesní situace ve věcech, na něž stěžovatel poukazoval a k nimž doložil i jednotlivá usnesení městského soudu, nebyla s jeho situací zcela shodná. Nadto Ústavní soud považuje za vhodné zdůraznit, jak ostatně učinil i ve výše citovaném usnesení sp. zn. II. ÚS 3476/14, že obecně k nápravě nežádoucího stavu, spočívajícímu v nejednotnosti judikatury obecných soudů v obdobných či zcela identických otázkách, zná právní řád řadu právních prostředků i procesních nástrojů k usměrnění či sjednocení judikatury, tímto prostředkem však zásadně není a nemůže být ústavní stížnost, neboť není ani v pravomoci Ústavního soudu a koneckonců ani jeho úkolem, aby zrušením jednoho rozhodnutí, jehož výklad v úvahu přicházejících ustanovení zákona sám o sobě nemá znaky protiústavnosti, vnucoval obecným soudům jiný výklad podústavního práva, a aby si tak nad rámec své pravomoci přisuzoval postavení arbitra či roli sjednocovatele judikatury uvnitř obecného soudnictví. Tato ostatně v režimu správního soudnictví primárně náleží Nejvyššímu správnímu soudu (§12 s. ř. s.).
10. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
11. Ústavní soud nevyhověl ani návrhu stěžovatele na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem, neboť již sám výsledek řízení postup podle ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu neumožnil.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu