ECLI:CZ:US:2015:2.US.3257.14.1
sp. zn. II. ÚS 3257/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. H., t. č. Věznice Znojmo, zastoupeného Mgr. Martinem Dvořákem, advokátem, se sídlem Pražákova 1008/69, 639 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2014, č. j. 4 Tdo 842/2014-24, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 10. 2014, stěžovatel napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2014, č. j. 4 Tdo 842/2014-24 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 5 To 468/2012 (dále jen "usnesení krajského soudu"), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 20. 9. 2012, sp. zn. 2 T 82/2012 (dále jen "rozsudek městského soudu"), kterým byl uznán vinným ze spáchání zločinu křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. e) zákona č. 40/2009 Sb. trestní zákoník.
Stěžovatel nejprve prohlašuje, že se cítí nevinen, a připomíná, že i když se nepodaří prokázat vinu tomu, kdo byl nějakou osobou obviněn, neznamená to ještě, že obvinění bylo křivé, a že bylo vedeno úmyslem stíhat nevinného.
Dále pak vyslovuje nesouhlas s tím, že ve věci došlo k aplikaci §264 odst. 1 trestního řádu, podle kterého dal odvolací soud závazné pokyny soudu prvního stupně. Stěžovatel má za to, že toto ustanovení je již samo o sobě protiústavní a rozporné s nezávislostí soudce při výkonu jeho funkce, kdy soudce má být vázán toliko zákonem a nikoli právními názory, se kterými nesouhlasí.
Stěžovatel také není spokojen s tím, jak se Nejvyšší soud vypořádal s jeho dovoláním, kdy se domnívá, že odůvodnění jeho usnesení je příliš obecné.
Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
II.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává podle svého §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a 91 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů totiž nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
Pokud jde o poukaz stěžovatele na to, že byl městským soudem obžaloby nejprve zproštěn, a že následně městský soud rozhodoval za situace, kdy byl vázán pokyny druhostupňového soudu, k takovéto situaci ve věci skutečně došlo, nicméně stalo se tak v rámci zákonem upraveného postupu. Koncepce trestního soudnictví v České republice vychází v souladu s čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě z principu dvojinstančnosti. Odvolací soud je tak oprávněn vyslovit vůči soudu prvního stupně závazný právní názor a nařídit mu provést úkony a doplnění, což je soud prvého stupně povinen respektovat (§264 odst. 1 trestního řádu). Se stěžovatelovým názorem, že soudy by neměly být vázány právními názory soudů vyššího stupně, lze stěží souhlasit, když v takovém případě by celá hierarchie soudní soustavy ztratila smysl, stala se nefunkční a ve svém důsledku by veškeré právní věci musely být rozhodovány toliko jednostupňově, což zjevně nelze akceptovat. K projednávané věci nutno dodat, že odvolací soud své závěry a úvahy ve svých rozhodnutích podrobně a přesvědčivě vyložil.
Co se týče stěžovatelovy kritiky odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, nutno přiznat, že je vskutku dosti obecné, nicméně Ústavní soud ani v tomto směru neshledává pochybení, pro které by bylo na místě ústavní stížnosti vyhovět. Rozsah tohoto odůvodnění nutno hodnotit ve světle toho, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který není určen k přezkumu skutkových zjištění.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2015
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu