ECLI:CZ:US:2015:2.US.3364.14.1
sp. zn. II. ÚS 3364/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele: Ivo Žurek, zastoupeného Mgr. Radimem Ševčíkem, advokátem se sídlem tř. T. G. Masaryka 1129, Frýdek-Místek, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 5. 2014, č.j. 30 T 5/2013-7797, a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 8. 2014, č.j. 3 To 76/ 2014-7858, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížnost, doručená Ústavnímu soudu dne 20. 10. 2014, směřuje proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 5. 2014, č.j. 30 T 5/2013-7797, a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 8. 2014, č.j. 3 To 76/ 2014-7858.
Stěžovatel má za to, že těmito rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, a to práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel spatřuje porušení jeho ústavně zaručených práv v tom, že Vrchní soud v Olomouci svým rozhodnutím potvrdil rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, jímž bylo rozhodnuto tak, že stěžovatel nemá nárok na bezplatnou obhajobu za období předcházející právní moci rozhodnutí o jejím přiznání.
V této souvislosti stěžovatel namítá, že není schopen ovlivnit, v jaké lhůtě rozhodne soud o přiznání bezplatné obhajoby, neboť taková lhůta není soudu nijak zákonem stanovena. Stěžovatel má také za to, že pokud by přistoupil na tezi soudu, že nárok na bezplatnou obhajobu má v případě zvoleného obhájce až od právní moci rozhodnutí o přiznání bezplatné obhajoby, pak by byl rovněž krácen na svých právech, neboť by byl v daném režimu preferován ustanovený obhájce, ač by dle trestního řádu naopak měla být preferována volba obhájce.
II.
Stěžovatel si dne 30. 11. 2011 zvolil jako obhájce na plnou moc advokáta Mgr. P. S., který jej následně také v řízení zastupoval. Státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě předložil dne 9. 1. 2012 soudu žádost stěžovatele, aby bylo rozhodnuto tak, že má nárok na bezplatnou obhajobu. Okresní soud v Ostravě dne 13. 1. 2012, č.j. 0 Nt 6505/2012-74, rozhodl tak, že stěžovateli nárok na bezplatnou obhajobu přiznal. Proti tomuto rozhodnutí však stěžovatel v ústavní stížnosti nebrojí. Pokud by tomu tak bylo, jednalo by se o ústavní stížnost opožděnou.
Ústavní stížnost směřuje proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 5. 2014, č.j. 30 T 5/2013-7797. Jedná se přitom o rozhodnutí, kterým je obhájci stěžovatele, Mgr. P. S., přiznávána odměna a náhrada hotových výdajů. Tímto usnesením krajského soudu bylo rozhodnuto tak, že podle §151 odst. 2, odst. 3 trestního řádu, se obhájci stěžovatele, Mgr. P. S., přiznává odměna a náhrada hotových výdajů v celkové výši 764.482,80 Kč, s tím, že záloha ve výši 500.000,- Kč již byla obhájci vyplacena soudem a k proplacení tedy zbývá částka 264.482,80 Kč. Tato odměna a náhrada hotových výdajů bude obhájci vyplacena státem. Co do zbytku nepřiznaného nároku byl návrh obhájce zamítnut.
Z odůvodnění usnesení vyplývá (jak již bylo výše uvedeno), že stěžovatel si dne 30. 11. 2011 zvolil jako obhájce na plnou moc advokáta Mgr. P. S., který stěžovatele také v řízení zastupoval. Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. 1. 2012, č.j. 0 Nt 6505/2012-74, byl stěžovateli přiznán nárok na bezplatnou obhajobu. Vzhledem k tomu, že si stěžovatel zvolil nového obhájce, požádal Mgr. P. S. o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů.
V odůvodnění usnesení jsou dále specifikovány jednotlivé úkony, za které se obhájci přiznává odměna a náhrada hotových výdajů a je zde také zdůvodněno, proč byla v případě některých úkonů odměna krácena nebo nepřiznána. Obhájci Mgr. P. S. nebyla přiznána odměna za úkony od 30. 11. 2011 (převzetí věci na základě plné moci) do 31. 1. 2012, tj. dne, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o přiznání bezplatné obhajoby stěžovateli. Tento postup zdůvodnil krajský soud tím, že odměnu a náhradu hotových výdajů obhájce hradí stát až za období po právní moci rozhodnutí o tom, že obviněný má nárok na obhajobu bezplatnou, a v této souvislosti odkázal na znění §33 odst. 2 trestního řádu a na výklad k příslušnému ustanovení obsažený v komentáři k trestnímu řádu (viz str. 7 usnesení).
Proti tomuto usnesení si obhájce stěžovatele, Mgr. P. S., podal stížnost, o které bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 8. 2014, č.j. 3 To 76/ 2014-7858, rozhodnuto tak, že se podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu stížnost obhájce Mgr. P. S. zamítá. Vrchní soud v odůvodnění tohoto usnesení uvedl, že shledal zcela správným postup soudu prvního stupně, který v souladu s ustáleným právním názorem obecných soudů, podpořeným odkazem na komentář k trestnímu řádu, přiznal obhájci odměnu až u úkonů, provedených v období po právní moci rozhodnutí, kterým byl stěžovateli přiznán nárok na poskytnutí obhajoby bezplatné, tedy po 31. 1. 2012. Také proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Olomouci brojí stěžovatel v ústavní stížnosti.
III.
Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje formální náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh podaný někým zjevně neoprávněným (ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu).
Z textu ústavní stížnosti je přitom zřejmé, že stěžovatel se domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 5. 2014, č.j. 30 T 5/2013-7797, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 8. 2014, č.j. 3 To 76/ 2014-7858.
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 5. 2014, č.j. 30 T 5/2013-7797, bylo rozhodnuto o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů jeho někdejšímu obhájci ze strany státu. V rámci tohoto usnesení byla odměna obhájci vyčíslena, byly specifikovány úkony, za které se odměna obhájci přiznává a bylo zdůvodněno, proč se naopak za některé úkony nepřiznává. Toto rozhodnutí bylo následně potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 8. 2014, č.j. 3 To 76/ 2014-7858.
Usneseními, která stěžovatel napadá v ústavní stížnosti, tedy nebylo rozhodováno o jeho právech a povinnostech (resp. o jeho nároku na bezplatnou obhajobu, jak se stěžovatel domnívá), ale o povinnosti státu vyplatit jeho obhájci blíže specifikovanou odměnu a náhradu hotových výdajů v důsledku toho, že stěžovateli byl v minulosti nárok na bezplatnou obhajobu přiznán. Jinak řečeno - těmito rozhodnutími nemůže být stěžovatel dotčen, neboť řeší pouze vztah mezi státem a obhájcem, týkající se určení výše odměny náležející obhájci ze strany státu. Proti těmto rozhodnutím tak mohl v rámci ústavní stížnosti brojit toliko někdejší obhájce stěžovatele, Mgr. P. S., ale nikoliv však stěžovatel.
Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost byla podána osobou zjevně neoprávněnou. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2015
Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu