ECLI:CZ:US:2015:2.US.3372.14.1
sp. zn. II. ÚS 3372/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného JUDr. Jiřím Novákem, advokátem, se sídlem Sokolská 60, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 23. 10. 2013, č. j. 2 T 42/2013-1076, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 14. 1. 2014, č. j. 13 To 553/2013-1101, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2014, č. j. 3 Tdo 713/2014-26, za účasti Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 10. 2014, stěžovatel napadl rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí (dále jen "okresní soud") ze dne 23. 10. 2013 č. j. 2 T 42/2013-1076 (dále jen "rozsudek okresního soudu"). Rovněž napadl rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") ze dne 14. 1. 2014 č. j. 13 To 553/2013-1101 (dále jen "rozsudek krajského soudu"), jímž byl rozsudek okresního soudu k odvolání stěžovatele (a dalšího odsouzeného) v celém rozsahu zrušen a stěžovatel byl uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"). Dále napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2014 č. j. 3 Tdo 713/2014-26 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku krajského soudu.
Trestná činnost, pro kterou byl stěžovatel spolu s dalším obviněným odsouzen, spočívala, stručněji shrnuto, v tom, že jako jednatelé společnosti Xantipa CZ s. r. o., přestože si museli být vědomi toho, že tato společnost nebyla schopna nejméně od září 2010 hradit své krátkodobé závazky, uzavírali smlouvy, přebírali finanční zálohy a odebírali zboží a služby, aniž sdělili, v jaké situaci se jejich společnost nachází. Svým závazkům vůči zákazníkům a dodavatelům následně společnost Xantipa CZ s. r. o. nedostála.
Stěžovatel zpochybňuje skutkové závěry obecných soudů, zejména pak pokud jde o naplnění subjektivní stránky trestného činu, totiž popírá, že by byl byť i jen srozuměn s tím, že uvedená společnost nebyla schopna nejméně od září 2010 hradit své krátkodobé závazky. Prohlašuje, že vědom si byl pouze toho, že platby některým dodavatelům společnosti Xantipa CZ s. r. o. jsou v určitém rozsahu a na určitou dobu opožděny, nikoliv však, že by klientům a dodavatelům nemělo být plněno vůbec. Dle stěžovatele situace společnosti v roce 2010 nebyla taková, jakou shledaly soudy, když například upozorňuje, že v uvedeném roce byl její finanční stav zkoumán finanční poradkyní Ing. Neknězovou v souvislosti se žádostí o bankovní úvěr a při tomto šetření společnost obstála. Kromě toho v inkriminovaném období trpěl boreliózou a ze zdravotních důvodů se na chodu společnosti postupně přestal podílet. Není též zřejmé, z čeho obecné soudy dovodily, že stěžovatel sebe obohatil.
Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává podle svého §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní soud, po uvážení vznesených námitek, dospěl k závěru, že ústavní stížnost nelze meritorně projednat. Rozsudek okresního soudu byl již dříve zrušen rozsudkem krajského soudu a vzhledem k tomu musel Ústavní soud ve vztahu k němu považovat ústavní stížnost za nepřípustnou. Ve zbytku ji shledal zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srovnej čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy České republiky). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Z rozhodnutí obecných soudů je dostatečně zřejmé, ze kterých důkazů ve věci vyšly, když ekonomický stav předmětné společnosti byl věcí znaleckého zkoumání, jehož výsledky Ústavní soud stěží může přehodnocovat. Situace společnosti se v čase vyvíjela, nicméně i tento aspekt věci soudy vyhodnotily, když jako trestné posoudily jednání obviněných až v druhé polovině roku 2010 a v roce 2011, nikoliv v prvé polovině roku 2010, kdy otázka neúnosnosti finančního stavu věcí ještě mohla být sporná. Soudy přitom také logicky vyložily, proč muselo dojít k naplnění alespoň eventuálního úmyslu u obviněných. Pokud stěžovatel odkazuje na své zdravotní obtíže s boreliózou v daném období, Ústavní soud neshledává nijak nepřiléhavým, pokud obecný soud tuto obhajobu vyhodnotil ve světle toho, že stěžovatel se dle výpovědi poškozené Pražákové jednání o zakázkách účastnil, a že zdravotní obtíže stěžovatele mu zjevně nebránily ke konci doby, ve které měla být dle žaloby páchána trestná činnost, stát se jednatelem další společnosti. K otázce obohacení nutno uvážit, že zde na jedné straně existovali zákazníci a dodavatelé, kterým nebylo plněno, respektive placeno, a na straně druhé obchodní společnost vlastněná obviněnými. Již z této konstelace se jeví být naplnění znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu dle §209 trestního zákoníku "sebe nebo jiného obohatí" zřejmé.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zčásti nepřípustný a zčásti zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2014
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu