ECLI:CZ:US:2015:2.US.3409.14.1
sp. zn. II. ÚS 3409/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. K., zastoupeného JUDr. Šárkou Apltauerovou, advokátkou se sídlem Preslova 9, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. července 2014 č. j. 38 Co 319/2013-168, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 27. října 2014, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 3. července 2014 č. j. 38 Co 319/2013-168 byl změněn rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 21. března 2013 č. j. OP 71/2006 - 137 ve výroku pod bodem I. tak, že výživné stanovené otci pro nezletilou V. rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. listopadu 2008 č. j. 36 C 234/2006 - 117 částkou 2.000 Kč měsíčně se zvyšuje od 1. září 2012 do 31. prosince 2013 na částku 3.700 Kč měsíčně a od 1. ledna 2014 do budoucna na částku 4.500 Kč měsíčně, splatnou k rukám matky vždy do každého 10. dne v měsíci předem. Dále byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II. změněn tak, že nedoplatek výživného, vzniklý jeho zvýšením za období od 1. září 2012 do 30. června 2014 ve výši 42.200 Kč je otec povinen zaplatit k rukám matky ve lhůtě 3 měsíců od právní moci rozsudku. Dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel mimo jiné namítá, že k jednání u odvolacího soudu nařízeného na den 3. července 2014 nebyl osobně předvolán a nebyl tedy ani vyzván k doložení listin, a to dokladů vztahujících se k jeho příjmům. Právní zástupkyně se dvakrát obrátila na odvolací soud a žádala z důvodu čerpání dovolené o odročení jednání, a to jednak přípisem ze dne 16. června 2014 a následně přípisem ze dne 23. června 2014, ovšem bez jakékoliv odezvy. Z toho důvodu právní zástupkyně kontaktovala oddělení odvolacího soudu telefonicky a bylo jí sděleno, že v důsledku urgence, která byla na soud zasílána, nebude jednání odročeno a ve věci bude jednáno. Stěžovatel byl dne 26. června 2014 informován právní zástupkyní, že na den 3. července 2014 v 10,15 hodin je nařízeno jednání, kterého se právní zástupkyně nemůže zúčastnit. Stěžovatel trval na osobní účasti právní zástupkyně a odvolací soud požádal o odročení jednání, současně se z jednání omluvil. Stěžovatel poukazuje na to, že z obsahu spisu je zřejmé, že měl zájem na brzkém projednání věci, když požádal soud o sdělení, kdy může očekávat nařízení jednání. Z předvolání, které obdržela stěžovatelova zástupkyně, nevyplývala povinnost doložit jakékoliv listiny. Stěžovatel nebyl k jednání předvolán samostatným předvoláním, ani vyzýván k doložení listin.
III.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), pokud nejsou dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ust. §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Podle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
V souladu s ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Žaloba pro zmatečnost podle §229 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), představuje mimořádný opravný prostředek, který slouží především k tomu, aby mohla být zrušena pravomocná rozhodnutí soudu, která trpí takovými vadami, jež představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem, popřípadě je takovými vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (zmatečností), jestliže je nejen v zájmu účastníků, ale i ve veřejném zájmu, aby taková pravomocná rozhodnutí byla odklizena bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou věcně správná.
Podle ust. §229 odst. 3 o. s. ř. může účastník řízení žalobou pro zmatečnost napadnout rovněž pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Totéž platí, jde-li o pravomocný rozsudek soudu prvního stupně, proti němuž není odvolání přípustné podle ust. §202 odst. 2 o. s. ř.
V ústavní stížnosti stěžovatelem namítaný vadný postup Krajského soudu v Brně je tedy důvodem objektivně použitelným již v řízení o žalobě pro zmatečnost podle ust. §229 odst. 3 o. s. ř.
Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud v posuzovaném případě k závěru, že ústavní stížnost je ve smyslu ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, přičemž Ústavní soud neshledal ani důvody pro aplikaci výjimky z nepřípustnosti ústavní stížnosti podle ust. §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl, když neshledal důvod k postupu podle ust. §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu