ECLI:CZ:US:2015:2.US.3440.14.1
sp. zn. II. ÚS 3440/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Z-Group Steel Holding, a. s., se sídlem Kollárova 1229, 698 12 Veselí nad Moravou, zastoupené JUDr. Pavlem Gazárkem, advokátem se sídlem Blatnice pod Svatým Antonínkem 462, 696 71 Blatnice pod Svatým Antonínkem, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2014, č. j. 7 As 96/2014-75, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 6. 2014, č. j. 62 A 103/2013-176, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka se ve včas podané ústavní stížnosti domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí krajského soudu a Nejvyššího správního soudu a tvrdí, že jimi došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky, garantovaného čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti a k ní přiložených v záhlaví označených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v řízení o žalobě Nejvyššího státního zastupitelství proti rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 30. 11. 2010, č. j. 13488-9/2010-ERU, a ze dne 15. 5. 2013, č. j. 05429-4/2013-ERU, oznámila stěžovatelka, že hodlá uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení podle §34 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Krajský soud v Brně napadeným usnesením rozhodl, že stěžovatelka není osobou zúčastněnou na řízení. Ke stejnému závěru dospěl následně i Nejvyšší správní soud, který napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatelky.
V odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyšší správní soud uvedl, že stěžovatelka nebyla účastníkem původního správního řízení, rozhodnutí ve věci jí není adresováno a nezakládá jí přímo žádná práva ani povinnosti. Tvrzené dotčení na právech stěžovatelky je čistě ekonomické povahy a má bez jakýchkoliv pochybností povahu subjektivních práv soukromých, nikoliv veřejných. Nejvyšší správní soud současně upozornil, že licenční řízení neposkytuje prostor pro správní uvážení a naplnění zákonných podmínek pro udělení licence je zcela v rukou žadatele. Stěžovatelka tedy musí své ekonomické zájmy hájit prostřednictvím osoby, v níž je společníkem a která - na rozdíl od ní - jakožto adresát napadeného správního rozhodnutí osobou zúčastněnou na daném řízení bezesporu je.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá v podstatě tytéž skutečnosti jako před správními soudy, tedy poukazuje na přímý dopad výsledku soudního řízení na její práva. Stěžovatelka má za to, že existence veřejného subjektivního práva není nutnou podmínkou pro přiznání procesního postavení osoby zúčastněné na řízení a pro přiznání postavení osoby zúčastněné na řízení postačuje tvrzení o dotčení právní sféry v důsledku správního rozhodnutí, přičemž však rozlišování právní sféry na právní sféru veřejnoprávní a soukromoprávní je zavádějící. Stěžovatelka proto tvrdí, že postup Krajského soudu v Brně a Nejvyššího správního soudu porušuje ve svém důsledku její ústavně zaručená základní práva, neboť jí znemožňuje uplatňovat svá práva před soudem.
II.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].
Ústavní soud především konstatuje, že obdobnou věcí téže stěžovatelky se zabýval již v řízeních vedených pod sp. zn. I. ÚS 2971/13 a sp. zn. IV. ÚS 3825/13. V uvedených řízeních byly podány z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie (týkající se jiných dceřiných společností stěžovatelky) ve své podstatě stejné ústavní stížnosti (sepsané stejným advokátem) a soudy uplatnily obdobnou argumentaci ve svých rozhodnutích jako v nyní posuzované věci. Výrok jejich rozhodnutí byl rovněž identický. O těchto ústavních stížnostech Ústavní soud již dříve rozhodl, a to tak, že je jako zjevně neopodstatněné usnesením ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. I. ÚS 2971/13 a usnesením ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3825/13, odmítl. V posledně citovaném usnesení Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že se "ztotožňuje se závěrem správních soudů, že společník obchodní společnosti není osobou, která by mohla být přímo dotčena na svých veřejných subjektivních právech a povinnostech ať již ve správním řízení o udělení licence "jeho" obchodní společnosti jako samostatné právnické osobě, nebo v následném řízení o žalobě proti rozhodnutí o udělení licence ve správním soudnictví." Od závěrů o zjevné neopodstatněnosti vyslovených v těchto rozhodnutích Ústavního soudu není důvodu se v nyní projednávané věci odchýlit.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. ledna 2015
Radovan Suchánek
předseda senátu