ECLI:CZ:US:2015:2.US.349.14.1
sp. zn. II. ÚS 349/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Jiřího Sehnala, zastoupeného JUDr. Martinem Edelmannem, advokátem, se sídlem Chrustenice 208, Loděnice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 10. 2013 č. j. 4 To 59/2013-42755, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí obecného soudu z důvodu porušení článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ukládajícího státu vykonávat státní moc jen v případech a mezích stanovených zákonem a dále pro porušení jeho vlastnického práva chráněného článkem 11 odst. 1 a 4 Listiny a práva na přiměřenou dobu řízení dle článku 38 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a příslušné části vyžádaného spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 2 T 13/2006 se podává, že stěžovatel coby správce konkursní podstaty úpadce KTP Quantum, a. s., podal dne 22. 2. 2013 návrh na zrušení zajištění finančních prostředků a cenných papírů zajištěných úpadci v rámci trestního stíhání Karla Takáče a Ing. Oldřicha Bakuse pro pokračující zvlášť závažný zločin podvodu dle ustanovení §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku spáchaný ve spolupachatelství dle ustanovení §23 trestního zákoníku, kterého se měli dopustit tím, že - stručně řečeno - jako předsedové představenstva KTP Quantum, a. s., prostředky svěřené klienty společnosti KTP Quantum, a. s., na základě komisionářských smluv používali k nákupu cenných papírů a k dalším investicím v rozporu s přijatými smluvními závazky a k osobnímu obohacení a ač věděli o nemožnosti plnit své závazky vůči klientům z důvodu nelikvidnosti nakoupeného portfolia cenných papírů, přijímali nové klienty a z jimi svěřených finančních prostředků hradili závazky vůči "starým" klientům, čímž zakrývali skutečnou finanční situaci KTP Quantum, a. s. Způsobili tak klientům škodu nejméně ve výši 1 094 824 614 Kč. Krajský soud v Hradci Králové návrh stěžovatele zamítl usnesením ze dne 2. 7. 2013 č. j. 2 T 13/2006-42674 a v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že nejprve je třeba rozhodnout o dříve podaném návrhu Vrchního státního zastupitelství v Praze na zabrání věcí, výnosů z trestné činnosti a majetku pachatelů, které nelze stíhat a odsoudit, opírající se o ustanovení §101 odst. 1 písm. a) a odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, když trestní stíhání obviněných bylo zastaveno z důvodu účasti obviněných na amnestii prezidenta republiky. U předmětných věcí existuje pochybnost, že pochází či byly získány výnosem z trestné činnosti, což mohlo být objasněno až rozhodnutím o vině a trestu obviněných. S ohledem na rozhodnutí o amnestii bude třeba v řízení o návrhu vrchního státního zastupitelství vyhodnotit předběžnou otázku protiprávnosti jednání obviněných a poté rozhodnout, zda vyhovět návrhu na zabrání; rozhodnutím o návrhu stěžovatele by se obcházel návrh vrchního státního zastupitelství. V rámci rozhodování o něm bude zvažována i otázka proporcionality mezi veřejným a soukromým právem; soud si byl vědom existence ustanovení §18 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, avšak dospěl k závěru o přednosti trestního práva.
3. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. 10. 2013 č. j. 4 To 59/2013-42755 stěžovatelovu stížnost proti rozhodnutí soudu prvního stupně zamítl, neboť podezření, že zajištěné cenné papíry a peněžní prostředky jsou výnosem z trestné činnosti, nadále trvá. Doplnil, že pokud by přicházelo v úvahu zabrání věcí, je třeba vážit oprávněné zájmy poškozených a vypořádat se s vhodností zabrání z hlediska nároků poškozených na náhradu škody; pokud by bylo zjištěno, že se nejedná o věci získané trestným činem nebo jako odměna za něj a věci nejsou ani výnosem z trestné činnosti, přicházelo by v úvahu zrušení jejich zajištění.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že zajištěné cenné papíry a další hodnoty jsou součástí konkursní podstaty, což vyplývá z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 41 Cm 7/2004, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 13 Cmo 57/2011. Soudům vytýká, že obrátily pořadí důležitosti podaných návrhů a považuje za protismyslné, aby zajištěné věci zabral na úkor poškozených klientů stát; zabrat věc lze jen tehdy, pokud se tím nezhorší postavení poškozeného. Okolnost, zda zabrání věci přichází v úvahu, není dána tím, zda to státní zástupce navrhne či nikoli; tuto předběžnou otázku je soud povinen posoudit samostatně kdykoli v průběhu řízení. V odůvodnění napadených rozhodnutí dle jeho názoru zní ozvěna etatistického pojetí práva a upřednostňování zájmů státu, jak to bylo běžné v době minulého režimu. Trestní právo jako ultima ratio má být užíváno střídmě s upřednostněním jiných právních odvětví a má být chován větší respekt k právům poškozených, což vyplývá i ze zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů. K délce zajištění stěžovatel uvádí, že trvá po dobu takřka dvanácti let a že kromě několika druhů hodnotných cenných papírů klesly ostatní položky na téměř nulovou hodnotu, ačkoli na konci roku 2002 byl majetek úpadce znalecky ohodnocen na částku cca sto miliónů Kč. Stěžovatel také namítá, že zajištění ztěžuje jeho činnost a zvýhodňuje majoritní vlastníky, u nichž nastala povinnost povinného odkupu.
5. Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil včas k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě soudů, jíž však není (čl. 91 Ústavy). Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. Jádrem ústavní stížnosti je spor o pořadí rozhodování o návrhu stěžovatele na zrušení zajištění hodnot a o návrhu vrchního státního zastupitelství na zabrání zajištěných hodnot, v němž stěžovatel akcentuje rychlost a dostupnost odškodnění majetkové škody utrpěné klienty společnosti KTP Quantum, a. s. Po zvážení okolností posuzované věci dospěl Ústavní soud k závěru, že důvody pro zamítnutí návrhu stěžovatele jsou v odůvodnění napadených rozhodnutí srozumitelně vyloženy a mají racionální základnu.
8. K tomu je však třeba poznamenat, že ochranné opatření zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty ve smyslu ustanovení §101 trestního zákoníku je právním následkem trestného činu nebo činu jinak trestného, které poskytuje ochranu společnosti tím, že odnímá pachatelům, ale i jiným osobám, vlastnické nebo podobné právo k obecně nebezpečné věci nebo jiné věci sloužící k páchání trestných činů anebo odčerpává výnosy z trestné činnosti s cílem odstraňovat prostředky sloužící k páchání nebo podporování trestné činnosti; toto vlastnické či obdobné právo přechází na stát (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1198). Trestní zákoník v ustanovení §38 odst. 3 přikazuje soudu přihlédnout při ukládání trestních sankcí k právem chráněným zájmům osob poškozených trestným činem, což lze vnímat jako jeden z projevů promítnutí koncepce restorativní justice do trestního práva (srov. Kalvodová, V. Filozofie trestání v návrhu nového trestního zákoníku. In: Vanduchová, M., Gřivna, T. Pocta Ottovi Novotnému k 80. narozeninám. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008, str. 92), která představuje spíše určitý paralelní systém působící vedle klasické trestní justice nebo v mnoha směrech trestní justici doplňující (Karabec, Z. Jaká je budoucnost trestní justice? Trestní právo č. 3/2003, str. 4). Oproti tradičnímu modelu retributivní (odplatné, trestající) justice, v jejímž pojetí je primární obětí trestného činu stát a všechny síly a prostředky jsou soustřeďovány na ochranu státu (resp. společnosti, kterou reprezentuje) před pachateli, kteří ohrožují veřejný zájem, restorativní justice v trestném činu vidí především poškození jedné osoby druhou a soustřeďuje se proto na konflikt, který vznikl mezi obětí trestného činu a pachatelem (srov. Sotolář, A., Válková, H. Trestní spravedlnost na přelomu tisíciletí. Právní rozhledy č. 12/1999, str. 620 - 621). Zločin tedy nemá být považován za porušení společenského pořádku ani za překročení abstraktních právních a morálních pravidel, ale především jako škoda (újma), která byla způsobena oběti, přičemž hlavním účelem společenské reakce na spáchaný čin má být vytvoření podmínek pro odstranění následků trestné činnosti (srov. Karabec, Z. Jaká je budoucnost trestní justice? Trestní právo č. 4/2003, str. 9). Klade se proto důraz na usmíření pachatele s obětí, posílení práv poškozeného a uspokojení jeho zájmů, které má značný význam pro dosažení generálně preventivního účinku trestu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 508).
9. Idea justice přátelské k obětem trestných činů (srov. Matoušek, O., Matoušková, A. Cíle při profesionální práci s obětí a pachatelem násilného trestného činu - restorativní přístup. Trestněprávní revue č. 9/2012, str. 201) dovoluje závěr, že uložení zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty není vhodné v těch případech, ve kterých poškozený nemůže uspokojit svůj nárok na náhradu škody způsobené trestným činem jinak než věcí uvedenou v ustanovení §101 trestního zákoníku (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1199). Slovo "může" (srov. ustanovení §101 trestního zákoníku) je proto nutno vykládat tak, že soud nevysloví zabrání věci, jestliže by tomu bránily zvláštní okolnosti, jakou je např. zájem poškozeného na tom, aby jeho nárok vzešlý z trestného činu byl uspokojen z věcí pachatele, jež jsou k trestné činnosti v některém ze vztahů uvedených v §101 trestního zákoníku, zejména v případě, kdy odškodnění poškozeného bude možné jen na uvedených věcech; opačný přístup by odporoval výše traktované zásadě přihlížení k právem chráněným zájmům poškozených.
10. Bude tedy věcí obecných soudů rozhodujících o návrhu vrchního státního zastupitelství na zabrání věcí, výnosů z trestné činnosti a majetku pachatelů, aby náležitě zohlednily zájem poškozených na náhradu vzniklé škody a aby řízení proběhlo urychleně s ohledem na délku trvání zajištění a nenastala tak nerovnováha mezi obecným zájmem společnosti na straně jedné a zájmem poškozených na straně druhé, pro něž by se trvání zajištění mohlo stát nepřiměřeným břemenem (srov. mutatis mutandis rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Forminster Enterprises Limited proti České republice ze dne 9. 10. 2008 č. 38238/04, bod 77).
11. Z výše vyložených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu