ECLI:CZ:US:2015:2.US.353.15.1
sp. zn. II. ÚS 353/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti 1/ Mgr. Jany Hartové, 2/ Karla Harta, zastoupených JUDr. Alexandrem Kociánem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Závodní 391/96C, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2014 č. j. 30 Cdo 1806/2014-756 a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 12. 2013 č. j. 1 Co 94/2010-729, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé žádají Ústavní soud o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi měla být porušena jejich základní práva zaručená ustanoveními čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 4 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech; současně měla být porušena i ustanovení čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem, poté co mu byla věc podruhé vrácena Nejvyšším soudem k dalšímu řízení se závazným právním názorem, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 5. 2009 č. j. 19 C 63/2004-426, jímž nalézací soud zamítl žalobu stěžovatelů, kterou se na žalovaném domáhali zaplacení částky 300 000,- Kč z titulu náhrady imateriální újmy vzniklé v souvislosti s úmrtím jejich syna, způsobené žalovaným jako řidičem havarovaného autobusu (při nehodě zemřelo celkem 19 osob). Dovolání stěžovatelů poté Nejvyšší soud shora uvedeným usnesením odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti brojí proti závěru Nejvyššího soudu, že v jednání žalovaného nelze spatřovat exces, pročež za inkriminované jednání neodpovídá žalovaný, nýbrž ve smyslu ustanovení §420 odst. 2 občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, právnická osoba, jež jej pro danou činnost najala, tedy jeho tehdejší zaměstnavatel. Dle názoru stěžovatelů totiž z argumentace předestřené Nejvyšším soudem není vůbec zřejmé, jaké jednání by mělo být excesem, pokud jím není ani prokazatelné porušení právních předpisů (podstatné překročení povolené rychlosti, nevěnování se řízení), tedy znaky trestného činu nesoucí jednání, jež mělo za následek smrt devatenácti lidí. V této souvislosti navíc stěžovatelé zdůrazňují, že žalovaný neměl oprávnění k řízení vozidla přepravujícího více než 9 osob a že při uzavření dohody o provedení práce prokazoval svoji kvalifikaci na základě prokazatelně pozměněné listiny (v řidičském průkazu doplnil oprávnění, jež mu nevzniklo). I v této části jednání žalovaného spatřují stěžovatelé exces z pravidla uvedeného v ustanovení §420 odst. 2 občanského zákoníku; nedopustil-li by se totiž žalovaný jednání naplňujícího skutkovou podstatu padělání a pozměnění veřejné listiny, nebyla by s ním uzavřena dohoda o provedení práce a k inkriminované tragédii by dle stěžovatelů nedošlo. Odůvodnění závěru Nejvyššího soudu, že v popsaném jednání žalovaného nelze spatřovat exces, proto považují stěžovatelé za nepřesvědčivé a nespravedlivé.
Nadto stěžovatelé s odkazem na závěry nálezu sp. zn. IV. ÚS 956/09 (N 225/55 SbNU 105) namítají porušení práva na zákonného soudce, ke kterému mělo dojít tím, že Nejvyšší soud na základě druhého dovolání žalovaného - aniž by tento postup náležitě zdůvodnil - přikázal, aby odvolání stěžovatelů projednal jiný senát Vrchního soudu v Praze.
Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li proto v dané věci prima facie do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Aniž by Ústavní soud ztrácel ze zřetele politováníhodné okolnosti projednávané věci, musí uvést následující skutečnosti.
Výklad pro danou věc rozhodných ustanovení podústavního práva zásadně nepřísluší Ústavnímu soudu, nýbrž obecným soudům v čele s Nejvyšším soudem (viz ustanovení §14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích).
Ústavní soud by tak byl oprávněn popřít Nejvyšším soudem zvolený výklad toliko za předpokladu, pokud by Nejvyšší soud přikročil k takové interpretaci aplikované právní normy, jež by byla v příkrém rozporu s jejím jazykovým vyjádřením, nebo se samotným jejím účelem, respektive tehdy, pokud by dovolací soud dospěl k napadenému výkladu procesně zcela nekorektním způsobem (srov. ustanovení §20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích).
Žádné z naznačených ústavněprávních pochybení však z napadeného postupu Nejvyššího soudu nevyplývá.
Oproti očekávání stěžovatelů totiž ani Ústavní soud nespatřuje v jednání žalovaného exces, jehož indikace by odůvodňovala neaplikaci ustanovení §420 odst. 2 občanského zákoníku. Závěr, že výjimku z pravidla obsaženého v ustanovení §420 odst. 2 občanského zákoníku je třeba vykládat zcela restriktivně, pročež pro indikaci tvrzeného excesu musí existovat vskutku silné a zcela mimořádné důvody, má přitom oporu v ustálené rozhodovací praxi obecných soudů i v relevantní doktríně.
Stěžovatelům pouze na vysvětlenou je tak možné uvést, že v kontextu okolností projednávané věci by oním excesem mohlo být kupř. zjištění, že zavinění žalovaného nenese znaky nedbalosti, nýbrž znaky úmyslu. Je přitom třeba zdůraznit, že stěžovateli akcentované naplnění znaků trestného činu bez dalšího excesivní charakter jednání nezakládají, neboť excesivnost jednání škůdce je ve smyslu ustanovení §420 občanského zákoníku třeba posuzovat ve vztahu k povinné osobě (svému zaměstnavateli), nikoliv (bez dalšího) z jím způsobeného následku. Jinými slovy, zaměstnavatel žalovaného by neodpovídal za vzniklou škodu - a v důsledku toho by naopak odpovídal právě pouze žalovaný - pouze v případě, pokud by se prokázalo, že žalovaný jednal s úmyslem způsobit škodu svému zaměstnavateli, respektive s úmyslem se tímto jednáním nějakým způsobem obohatit. Nic takového však z argumentace stěžovatelů nevyplývá. Pro úplnost se tudíž sluší dodat, že na výše uvedeném nic nemění ani stěžovateli zdůrazňované padělání veřejné listiny, neboť mezi inkriminovaným pozměněním veřejné listiny (doplněním neexistujícího oprávnění) a vznikem škody sice určitá nepřímá souvislost (ve smyslu sine qua non) existuje, nejedná se však o souvislost, již by bylo možné - bez dalšího - označit za právně relevantní; tím pádem ani tato část jednání žalovaného (byť by i naplňovala skutkovou podstatu trestného činu) nemohla mít vliv na závěr, že jednání škůdce nemělo excesivní povahu ve smyslu ustanovení §420 odst. 2 občanského zákoníku.
Ve vztahu k meritu věci tak Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že argumentace obsažená v ústavní stížnosti neskýtá žádný prostor pro požadovaný kasační zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů.
Namítají-li potom stěžovatelé porušení práva na zákonného soudce, musí Ústavní soud z dále uvedených důvodů označit tuto námitku v daném řízení za nepřípustnou.
Obecně platí, že se ústavní stížností lze domáhat ochrany základních práv a svobod jen proti rozhodnutím "konečným", tedy rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Zpravidla sice půjde o rozhodnutí, jimiž se soudní či jiné řízení končí, splnění těchto podmínek lze ovšem připustit i v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatelů a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo [srov. mutatis mutandis např. nález sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53) a bod 16. odůvodnění nálezu sp. zn. II. ÚS 3564/12 (N 38/68 SbNU 391)]. Ostatně i ústavní stížnost, o které Ústavní soud rozhodl stěžovateli odkazovaným nálezem sp. zn. IV. ÚS 956/09, směřovala - v dosud neskončeném řízení - proti kasačnímu rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž Ústavní soud shledal tuto ústavní stížnost - v části směřující do výroku o přidělení věci jinému samosoudci - přípustnou.
V souzené věci tak je třeba vycházet ze skutečnosti, že opravný prostředek (ať již řádný nebo mimořádný) lze uplatnit toliko v jediné procesní situaci, čemuž ostatně koresponduje i běh lhůt, jež jsou s uplatněním takového opravného prostředku spojovány. Pokud tedy platí, že stěžovatelé (viz výše) mohli podat ústavní stížnosti proti (druhému) kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu (v části přikazující, aby věc projednal jiný senát vrchního soudu), přičemž této možnosti nevyužili, je namístě závěr, že tato jejich námitka není v rámci posuzované ústavní stížnosti přípustná.
Na základě projednávané ústavní stížnosti se proto Ústavní soud nemohl meritorně zabývat námitkou porušení práva na zákonného soudce, nýbrž pouze otázkou, zda se s touto námitkou stěžovatelů řádně - v režimu práva na spravedlivý proces - vypořádal dovolací soud v napadeném usnesení. Ústavní soud se přitom omezí na konstatování, že v postupu dovolacího soudu, jenž odkázal na závěry nálezu sp. zn. IV. ÚS 956/09, porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces neshledává.
Pouze na okraj je pak možné ještě poznamenat, že ke stěžovateli tvrzenému porušení práva na zákonného soudce případně došlo (již) rozhodnutím Nejvyššího soudu, proti kterému petit ústavní stížnosti ani nesměřuje, neboť Vrchní soud již pouze postupoval striktně v intencích kasačního rozhodnutí dovolacího soudu.
Ústavní soud proto neměl jinou možnost než návrh stěžovatelů mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2015
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu