ECLI:CZ:US:2015:2.US.3623.14.1
sp. zn. II. ÚS 3623/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti Davida Mádla, proti postupu soudců Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 13 Cm 498/2011, sp. zn. 13 Cm 257/2012, sp. zn. 13 Cm 1687/2013, spojené s návrhem na přikázání věci Krajskému soudu v Brně a projednání mimo pořadí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností ze dne 18. 11. 2014 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud vyslovil, že postupem Krajského soudu v Českých Budějovicích ve výše označených věcech byl porušen čl. 1 odst. 1 Ústavy a základní práva stěžovatele. Stěžovatel tvrdil, že bylo porušeno jeho ústavně garantované právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie.
2. Stěžovatel se v petitu ústavní stížnosti domáhal jednak zrušení napadených rozhodnutí a vyslovení pokynu soudcům, kteří rozhodovali v jeho věcech, aby jim bylo uloženo zdržet se v budoucnu nesprávného postupu vůči stěžovateli; současně požadoval přikázání uvedených sporů Krajskému soudu v Brně.
3. Ústavní stížnost bez jakékoliv bližší ústavněprávní argumentace směřovala proti soudním řízením vedeným u Krajského soudu v Českých Budějovicích v obchodních věcech (13 Cm 498/2011, 13 Cm 257/2012, 13 Cm 1687/2013), která dosud nebyla pravomocně skončena. Ústavní stížnost stěžovatele brojí proti postupu ve výše označených obchodních věcech, ale dle obsahu je kopií dovolání k Nejvyššímu soudu v trestní věci sp. zn. 4 To 5/2013.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel argumentoval nálezy Ústavního soudu a domáhal se zásahu Ústavního soudu. Dále se také v souladu s ustanovením §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal projednání jeho věci mimo pořadí, aniž by odůvodnil, proč věc nesnese odkladu či jaké neodčinitelné důsledky mohou stěžovateli vzniknout.
5. Dříve, než lze přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, je Ústavní soud povolán prověřit, zda jsou splněny všechny formální a obsahové podmínky stanovené pro její podání (resp. věcné projednání) zákonem o Ústavním soudu.
6. Ústavnímu soudu je z úředního styku známo, že stěžovatel podal ve věci rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 13 Cm 498/2011-144 k Vrchnímu soudu v Praze odvolání, věc byla předložena Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o delegaci (vedena pod sp. zn. 21 Nd 429/2014) a dosud nebylo rozhodnuto.
7. Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 3. 2014 č. j. 13 Cm 1687/2013-103 podal stěžovatel odvolání k Vrchnímu soudu v Praze (7 Cmo 439/2014). Stěžovatel dále požadoval, aby řízení bylo přerušeno do doby rozhodnutí o jeho dovolání ve věci rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 4 T 102/2011.
8. Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 7. 2014 č. j. 13 Cm 257/2012-106 podal stěžovatel odvolání k Vrchnímu soudu v Praze (sp. zn. Nco 158/2014) spolu s námitkou podjatosti a návrhem na odnětí a přikázání obchodní věci Krajskému soudu v Brně. Dosud nebylo o návrzích stěžovatele rozhodnuto.
9. Ústavní soud již opakovaně konstatoval, že pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.
10. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 2 měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný a mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
11. Pokud by nyní Ústavní soud rozhodoval o ústavní stížnosti stěžovatele, bránil by jednak realizaci kompetence civilního soudu a současně by riskoval, že jeho případný zrušující nález se stane v případě úspěšného odvolání zcela bezpředmětným. Z výše uvedeného je patrno, že za situace, kdy doposud o opravných prostředcích soudy nerozhodly, by bylo rozhodnutí Ústavního soudu vydáno předčasně.
12. Meritorně rozhodnout o ústavní stížnosti stěžovatele tedy Ústavní soud za dané procesní situace nemohl a vyčkával-li by, jak rozhodnou civilní soudy, zbytečně by prodlužoval délku řízení o ústavní stížnosti, nehledě k tomu, že rozhodnutí příslušných soudů o stěžovatelem podaných opravných prostředcích by již stejně nebylo možné v rámci tohoto řízení přezkoumávat. Odmítnutí ústavní stížnosti pro nepřípustnost (předčasnost) stěžovatele nikterak nepoškozuje, neboť může poté, co bude civilními soudy rozhodnuto, podat novou ústavní stížnost, přičemž mu s ohledem na znění §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zůstane zachována lhůta pro podání ústavní stížnosti.
13. Za dané situace lze tedy považovat za zcela neúčelné, aby Ústavní soud i v tomto řízení stěžovatele vyzýval k odstranění vad podání. Z provedeného lustra Ústavního soudu bylo zjištěno, že stěžovatel podal Ústavnímu soudu v roce 2014 několik ústavních stížností (4); v předchozích řízeních o nich byl již dostatečně poučen, jaké náležitosti zákon k podání řádné ústavní stížnosti vyžaduje. Účelem výzvy a stanovení lhůty k odstranění vad podání podle ustanovení §41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem a nikoliv obcházení ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
14. Z těchto skutečností pak lze dovodit, že podání ústavní stížnosti stěžovatele, je-li současně vedeno i řízení odvolací, je návrhem podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustným, a musí být podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu (soudcem zpravodajem) odmítnuta.
15. Pokud jde o stěžovatelovu žádost o přednostní projednání věci, Ústavní soud důvody k upřednostnění jeho ústavní stížnosti před stížnostmi jiných stěžovatelů neshledal. Postup podle ustanovení §39 zákona o Ústavním soudu je zcela výjimečným opatřením a lze je aplikovat jen v mimořádných, respektive, jak uvádí citované ustanovení, v "naléhavých" případech. Ústavní soud proto postupoval tak, aby řízení bylo ukončeno v době přiměřené, nikoli však na úkor ostatních stěžovatelů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 19. ledna 2015
Pavel Rychetský v. r.
soudce zpravodaj