ECLI:CZ:US:2015:2.US.3632.13.1
sp. zn. II. ÚS 3632/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Metropolitního spořitelního družstva, se sídlem Sokolovská 394/17, 180 00 Praha 8 - Karlín, zastoupeného JUDr. Petrem Tomanem, advokátem, se sídlem Trojanova 12, 120 00 Praha 2, proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 3. 9. 2013, č. j. 7 VZN 1532/2013-1121, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 9. 2013, sp. zn. 4 To 64/2013, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Praze a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 12. 2013, stěžovatel napadl usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále jen "státní zastupitelství") ze dne 3. 9. 2013, č. j. 7 VZN 1532/2013-1121 (dále jen "usnesení státního zastupitelství"), kterým byla podle §79a odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítnuta jeho žádost o omezení zajištění peněžních prostředků na v něm blíže specifikovaných účtech. Rovněž napadl usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 20. 9. 2013, sp. zn. 4 To 64/2013 (dále jen "usnesení vrchního soudu"), jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení státního zastupitelství.
Stěžovatel nesouhlasí s podezřeními, vyslovovanými orgány činnými v trestním řízení stran nakládání s finančními prostředky, když namítá, že jako příklad je neustále předkládán případ jediného úvěrového dlužníka, společnosti VAROXA, a jinak jsou tato podezření formulována jen velmi obecně a nejsou dostatečně podložena. Takto obecně se pak státní zastupitelství vypořádalo i s jeho žádostí o omezení zajištění, což nepovažuje za přípustné. Stěžovatel dále upozorňuje, že provádění některých plateb je pro něj nezbytné, a že pokud státní zastupitelství členům jeho představenstva nedůvěřuje, je možno uvažovat i o využití institutu opatrovníka. Na místo toho je nyní stěžovatel paralyzován s pro něj likvidačními důsledky. Ukládaná omezení by přitom měla respektovat princip přiměřenosti a proporcionality.
Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává podle svého §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Projednávaná ústavní stížnost, respektive v ní uplatněné námitky, jsou obdobné, jako námitky již řešené Ústavním soudem v rámci podobné ústavní stížnosti stěžovatele, proti jiným rozhodnutím týkajícím se zajištění jeho majetku, vedené pod sp. zn. I. ÚS 2485/13, která byla nálezem ze dne 2. prosince 2013 zamítnuta. V důsledku toho jsou obdobné i důvody, pro které nelze uplatněným námitkám přisvědčit.
Ústavnímu soudu nezbývá než zopakovat, že oprávněnost úkonů v rámci konkrétního trestního řízení je v prvé řadě posuzována v rámci soustavy orgánů činných v trestním řízení, a to tak, aby v případě pochybení mohla být zjednána náprava již na této úrovni. Orgány činné v trestním řízení musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda další trvání zajištění je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak.
V případě stěžovatele Ústavní soud shledává, že napadená rozhodnutí byla vydána na základě relevantních zákonných ustanovení k tomu příslušnými orgány, přičemž všechny podstatné okolnosti, za nichž byla vydána, nasvědčují tomu, že nejsou projevem svévole těchto orgánů. Ve věci je dáno závažné podezření z trestné činnosti, kterou mělo být nezákonné vyvedení peněžních prostředků z účtů Metropolitního spořitelního družstva.
Jestliže stěžovatel namítá, že zajištění pro něj má likvidační důsledky a odkazuje na princip přiměřenosti, nutno uvážit, že uvalená opatření orgánů činných v trestním řízení (a České národní banky) směřují především k tomu, aby majetek členů družstva byl zachován a aby bylo zabráněno nezákonnému vyvádění peněžních prostředků z družstva, tedy tak zvanému "tunelování". Podstatou institutu zajištění je omezení dispozičního práva majitele účtu, nikoli jeho odejmutí majiteli účtu či snad vstup do práv majitele účtu ve formě převzetí výkonu funkce statutárního orgánu. V dané chvíli je i v zájmu jednotlivých členů družstva, aby s peněžními prostředky nebylo disponováno a aby tyto v co největší míře zůstaly i nadále na účtech (i když zajištěných) družstva.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2015
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu