ECLI:CZ:US:2015:2.US.3691.14.1
sp. zn. II. ÚS 3691/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky GREEN - SWAN PHARMACEUTICALS CR, a. s., adresa Pod Višňovkou 27/1662, 140 00 Praha 4, zastoupené JUDr. Alešem Zemanem, advokátem, se sídlem Svobodova 7, 128 00 Praha 2, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2014, č. j. 23 Cdo 876/2014-246, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. září 2013, č. j. 3 Cmo 42/2013-200, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2012, č. j. 32 Cm 36/2010-158, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ve včas podané ústavní stížnosti, která splňuje i další náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí pro porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. října 2012, č. j. 32 Cm 36/2010-158, zamítnul žalobu, jíž se žalobkyně (stěžovatelka) domáhala po žalovaném (EDUKAFARM, s. r. o.) zaplacení částky ve výši 5,002.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalovaná částka byla uplatněna žalobkyní z titulu náhrady škody způsobené nekalosoutěžním jednáním žalovaného, které mělo spočívat ve zveřejnění článku obsahujícího výsledky analýzy kloubních preparátů, jež byla provedena třetí nezávislou osobou (Vysokou školou chemicko - technologickou), a který měl mít za následek poškození žalobkyně a měl přinést soutěžní výhodu přímému konkurentovi stěžovatelky (společnosti WALLMARK, a. s.). Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že jednání žalovaného nenese znaky nekalé soutěže, neboť v něm absentuje protiprávnost a nelze je ani podřadit pod obecná ustanovení o náhradě škody.
3. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. září 2013, č. j. 3 Cmo 42/2013-200, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil a změnil jej ve výroku II. ohledně náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Konstatoval, že mezi žalobkyní a žalovaným sice existuje soutěžní vztah, avšak vytýkané jednání žalovaného, které mělo spočívat v uveřejnění článku s názvem "Kloubní preparáty jako doplňky stravy - provedli jsme analýzu složení" v příloze Mladé fronty Dnes nelze považovat za jednání v rozporu s dobrými mravy soutěže [§44 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obch. zák.")], a proto je nelze hodnotit jako protiprávní. Obdobné platí dle odvolacího soudu i o zásahu do dobré pověsti žalobkyně. Odvolací soud uzavřel, že vzhledem k tomu, že scházelo naplnění podmínky porušení právní povinnosti ze strany žalovaného, bylo nadbytečné zabývat se dalšími předpoklady odpovědnosti za škodu [lhostejno přitom, zda podle §757 a §373 obch. zák. nebo podle §420 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák.")].
4. Následné dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2014, č. j. 23 Cdo 876/2014-246, odmítnuto. Nejvyšší soud uvedl, že pokud dovolatelka namítala, že řízení před soudem prvního stupně trpělo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (neprovedení klíčového důkazu), resp. že dovolatelka měla jiný názor na právní závěry odvolacího soudu, nepředstavuje taková argumentace způsobilé vymezení přípustnosti dovolání v režimu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
II.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného práva na spravedlivý proces. Nejprve rekapituluje průběh dosavadního řízení a podstatu sporu, která spočívá v tom, že žalovaný poskytl konkurentovi žalobkyně (společnosti WALLMARK, a. s.) neoprávněnou výhodu. Ke vzniku této neoprávněné výhody mělo dojít tím, žalovaný předal informace o výsledcích zkoumání konkurentovi žalobkyně v předstihu, což mu umožnilo realizovat rozsáhlou reklamní kampaň založenou na výsledcích této analýzy. Porušení práva na spravedlivý proces pak spatřuje stěžovatelka v tom, že se soudy dostatečně nevypořádaly s jejím návrhem na provedení důkazu (přehrátí DVD, které obsahuje rozhovor s jednatelem žalovaného), což mělo mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Nejvyššímu soudu pak stěžovatelka vytýká, že se nevypořádal s jejími argumenty a námitkami, čímž rovněž porušil právo na přístup k soudu a právo na spravedlivý proces.
III.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti; není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy] je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení toho, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Námitky stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti směřují především proti zjišťování skutkového stavu a právnímu hodnocení věci. Stěžovatelka v prvé řadě namítá, že soud prvního stupně porušil právo na spravedlivý proces tím, že nepřipustil, resp. se dostatečně nevypořádal s (ne)provedením důkazu zvukovým záznamem s rozhovorem jednatele žalovaného pořízeným v prostorách žalobkyně. Pokud jde o otázku provádění důkazů, je třeba v obecné rovině připomenout, že zásada spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny se vykládá tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné, přičemž tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ze zmíněných zásad však nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl [srov. nález ze dne 3. listopadu 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87)]. Jsou to soudy, které jsou povinny a současně oprávněny zvažovat, v jaké fázi řízení které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit a zda je určitý důkazní prostředek způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost. Lze jen připomenout, že soudy disponují jistou mírou uvážení, pokud jde o přijatelnost důkazů předložených stranami. Zejména mohou zamítnout důkazy, které nejsou pro vedení řízení relevantní nebo které vedou k prokázání skutečností, jejichž existence nemá vazbu na předmět řízení, v jehož rámci jsou předloženy. V dané věci soud prvního stupně nepřipustil výše uvedený důkaz, neboť byl dle jeho názoru pořízen způsobem, který vylučuje přezkoumání jeho obsahu a věrohodnosti. Z pohledu práva na spravedlivý proces tedy soud prvního stupně dostál svým povinnostem a není mu možné tento postup vytýkat, přičemž není povinností soudu zdůvodňovat, v čem konkrétně spatřuje nevěrohodnost nebo neobjektivnost určitého důkazu. Následné hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou pak věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavní soud ze spisu, který si vyžádal od soudu prvního stupně, dovodil, že soudům nelze vytýkat, že by některý z důkazů pominuly, nebo že by tyto důkazy v rozporu se zásadami logiky mylně hodnotily.
8. Pokud se stěžovatelka snaží posunout celou věc do ústavněprávní roviny tvrzením o nedostatečném odůvodnění soudních rozhodnutí, jakož i námitkou o nevypořádání se se všemi jejími argumenty, setrvává povětšinou v rovině pouhé polemiky se závěry vyslovenými v rozhodnutích obecných soudů. Tím, že v podstatě pouze zpochybňuje skutkové a právní závěry obecných soudů, však staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu, jak již bylo naznačeno výše, nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod [§72 odst. 1 písm. a) a §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud může jen odkázat na odůvodnění rozhodnutí všech soudů, které se věcí zabývaly a z nichž zřetelně plyne, proč byl návrh stěžovatelky zamítnut. V usneseních soudů byl podán jasný a přehledný sled důvodů, argumentů a odkazů na příslušná ustanovení právních předpisů, jakož i na relevantní judikaturu. Se zřetelem k tomu Ústavní soud usuzuje, že mezi zjištěním obecných soudů a právními závěry z něj vyvozenými nelze shledat ani extrémní rozpor (ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu) a nejde ani o postup svévolný. Soudy srozumitelně a jasně uvádějí důvody, které je k jejich závěru vedly. Jejich argumentace je logická, jasná, přesvědčivá a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelná. Podstatný pro celou věc je samotný závěr, na kterém byla postavena všechna rozhodnutí, že nebyly naplněny předpoklady odpovědnosti na straně žalované, neboť nebylo prokázáno, že by porušila právní povinnost. Skutečnost, že soudy nereagovaly na každou jednotlivou námitku či argument stěžovatelky, není s ohledem na jednoznačně formulované skutkové i právní závěry natolik významná, aby musela vést ke kasaci napadených rozhodnutí.
9. Ze shora vyslovených důvodů tedy Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelky a posoudil tak ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. července 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu