ECLI:CZ:US:2015:2.US.3700.13.1
sp. zn. II. ÚS 3700/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. W., zastoupené JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem, se sídlem nám. Míru 9, 787 01 Šumperk, proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 13. 6. 2013, č. j. 3 T 44/2013-202, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 11. 9. 2013, č. j. 2 To 193/2013-223, za účasti Okresního soudu v Šumperku a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci jako účastníků řízení, a Okresního státního zastupitelství v Šumperku a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočky v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 12. 2013, stěžovatelka napadla rozsudek Okresního soudu v Šumperku (dále jen "okresní soud") ze dne 13. 6. 2013, č. j. 3 T 44/2013-202 (dále jen "rozsudek okresního soudu"), kterým byla, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") ze dne 11. 9. 2013, č. j. 2 To 193/2013-223 (dále jen "rozsudek krajského soudu"), jenž ústavní stížností rovněž napadá, shledána vinnou pomocí k přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §24 odst. 1 písm. c), §283 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.
Stěžovatelka uvádí, že její odsouzení je založeno na její výpovědi učiněné při provedení domovní prohlídky podle §84 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). Dle stěžovatelky však tato výpověď není procesně použitelná, neboť před ní nebyla jakkoliv poučena o možnosti ve věci nevypovídat ani o dalších právech souvisejících s prováděním výslechu. Použitelnost výpovědi je navíc sporná i proto, že podle §158 odst. 6 trestního řádu ani poměrně formalizovaný úkon, jakým je podání vysvětlení, jehož nutnou součástí je i obsáhlé poučení vyslýchaného, nelze bez dalšího jako důkaz před soudem použít a je tedy s podivem, že by jako procesně relevantní mohl být uznán výslech podle §84 trestního řádu, jehož smyslem je navíc pouze poskytnutí možnosti k odvrácení zásahu v podobě domovní prohlídky.
Z uvedených důvodů je přesvědčena, že byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 4 a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti. Okresní soud, krajský soud, Okresní státní zastupitelství v Šumperku, ani Krajské státní zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci však poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužily.
III.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od okresního soudu předmětný spis sp. zn. 3 T 44/2013 (dále jen "spis okresního soudu"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Po seznámení se se spisovým materiálem je Ústavní soud nucen konstatovat, že krajský soud se sice ve svém rozsudku vskutku jednou větou zmiňuje o tom, že při domovní prohlídce i sama obviněná uvedla, že pan P. Ž. u ní v pokoji vyráběl pervitin, nicméně hlavním ani rozhodujícím důkazem ve věci nebyla tato skutečnost, nýbrž samotný výsledek této prohlídky, kdy v pokoji užívaném stěžovatelkou, i v pokoji užívaném P. Ž. byly nalezeny laboratorní nástroje, chemikálie a další předměty na výrobu pervitinu. Zkoumání zajištěných stop potvrdilo stopy psychotropních látek. Proti stěžovatelce svědčí i výpověď svědka Davida Tomana. Pokud jde o P. Ž., ten již byl dříve v jiném trestním řízení okresním soudem shledán vinným výrobou pervitinu v bytě užívaném stěžovatelkou a též jeho prodejem a poskytováním stěžovatelce, přičemž příslušný rozsudek nabyl právní moci, když se vzdal práva odvolání. Sama stěžovatelka se v hlavním líčení přiznala k užívání pervitinu. Vědomost o tom, že jej P. Ž. v bytě vyráběl, sice popřela, nicméně pokud jejímu tvrzení, že pouze cítila nějaká ředidla, barvy a laky, a výroby pervitinu ve svém bytě si nepovšimla, soudy neuvěřily, těžko lze jejich závěry označit za nepřesvědčivé.
Situace v daném řízení se jeví být takovou, že bez ohledu na to, co stěžovatelka při domovní prohlídce uvedla, byl v řízení zjištěn a proveden dostatek důkazů pro vyslovení vinny. Za této situace se Ústavní soud blíže nezabýval otázkou procesní použitelnosti její výpovědi při domovní prohlídce, kdy případné pochybení v tomto směru by nemohlo mít vliv na výsledek řízení a představovat pochybení ústavněprávní intenzity.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2015
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu