ECLI:CZ:US:2015:2.US.3701.14.1
sp. zn. II. ÚS 3701/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. V., t. č. Věznice Rýnovice, zastoupeného Mgr. Michalem Tandlerem, advokátem, se sídlem Barvířská 125/17, 460 01 Liberec, proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 19. 12. 2013 č. j. 5 T 178/2013-338, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 21. 2. 2014 č. j. 31 To 45/2014-387, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2014 č. j. 3 Tdo 891/2014-25, za účasti Okresního soudu v České Lípě, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního státního zastupitelství v České Lípě jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 11. 2014, stěžovatel napadl rozsudek Okresního soudu v České Lípě (dále jen "okresní soud") ze dne 19. 12. 2013 č. j. 5 T 178/2013-338 (dále jen "rozsudek okresního soudu"), kterým byl, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") ze dne 21. 2. 2014 č. j. 31 To 45/2014-387 (dále jen "rozsudek krajského soudu"), jenž ústavní stížností rovněž napadá, shledán vinným pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 a §145 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 trestního zákoníku, přečinem poškozování cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku, přečinem podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 trestního zákoníku. Taktéž napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2014, č. j. 3 Tdo 891/2014-25 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku krajského soudu.
Stěžovatel uvádí, že byl odsouzen pro zločin těžkého ublížení na zdraví ve stádiu pokusu z důvodu toho, že při incidentu s poškozeným Petrem C. (jedná se o pseudonym) držel v ruce repliku bezpečnostního teleskopického obušku, který bývá používán bezpečnostními složkami. Přitom namítá, že se jednalo pouze o atrapu, která nedosahovala parametrů kvalitního teleskopického obušku, ke kterému se vyjadřoval znalec. Popírá též, že by útok byl veden na hlavu poškozeného; poškozený svoji výpověď zkreslil, aby mu přitížil.
Dále stěžovatel zpochybňuje, že by došlo k naplnění subjektivní stránky trestného činu pokud jde o přečin podílnictví. Má za to, že soudy kladené nároky na to, jak měl prověřovat a jakými úvahami se řídit stran předmětného motocyklu, jsou nepřiměřené. Užívání plastového klíče ke startování není u starších motocyklů, kde se bezpochyby mohou objevit závady, nelogické.
Pokud jde o trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky, k jejímu požití a navazujícímu řízení motorového vozidla se přiznává, nicméně je přesvědčen, že jeho schopnost řízení navzdory užití takovéto látky nebyla omezena. Má za to, že bez bližšího zkoumání míry ovlivnění takovouto látkou v konkrétním případě nelze vyslovit závěr o vině.
Z uvedených důvodů je přesvědčen, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává podle svého §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelova argumentace směřuje proti hodnocení důkazů provedenému obecnými soudy, avšak Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srovnej čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
Nutno konstatovat, že veškerým stěžovatelem v ústavní stížnosti vznášeným námitkám se obecné soudy věnovaly. Pokud jde o předmět, kterým stěžovatel vedl svůj útok, a způsob jeho užití, vyhodnotily situaci konkrétně a vysvětlily, proč jej pro poškozeného nutno považovat za vysoce ohrožující. Rovněž dovození naplnění subjektivní stránky u přečinu podílnictví je odůvodněno konkrétními zjištěními, které nevzbuzují jakékoliv pochybnosti. Co se týče řízení pod vlivem návykové látky, jak si povšimly obecné soudy, hladina metamfetaminu ve stěžovatelově krvi překračovala hladinu, která by nemusela ovlivňovat schopnost řízení, cca 3 násobně.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2015
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu