ECLI:CZ:US:2015:2.US.371.15.1
sp. zn. II. ÚS 371/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Besty, zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem, se sídlem K. Sliwky 126, Karviná - Fryštát, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 57 Co 686/2014-38 ze dne 10. 12. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 2. 2015 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavní práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že usnesením Okresního soudu v Opavě č. j. 8 Nc 157/2014 ze dne 22. 10. 2014 bylo rozhodnuto, že žalovaný Česká republika - Ředitelství silnic a dálnic České republiky, státní příspěvková organizace, je povinen zdržet se výstavby veřejně prospěšné stavby "silnice č. I./11 v trase Mokré Lazce - hranice okresu Opava, Ostrava" na pozemku p. č. X v katastrálním území Velká Polom (výrok I.). Dalším výrokem bylo rozhodnuto o nákladech řízení. O odvolání žalovaného rozhodl Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením, jímž usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že návrh žalobce (dále jen "stěžovatel") na vydání předběžného opatření se zamítá (výrok I.). Dalšími výroky rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Své měnící rozhodnutí odůvodnil zjištěním, že návrh na vydání předběžného opatření se nepřípustně shoduje s obsahem zápůrčí žaloby. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení odůvodnil ustanovením §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), ve spojení s §224 odst. 1 o. s. ř.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obsah navrhovaného předběžného opatření není stejný s obsahem zápůrčí žaloby, kterou posléze podal, neboť předběžným opatřením se domáhal povinnosti zdržet se výstavby silnice, kdežto žalobou se domáhá povinnosti zdržet se výstavby silnice a dále stavbu silnice odstranit a uvést pozemek do původního stavu, který byl před zahájením výstavby. Předběžným opatřením tedy navrhoval minimum toho, co mohl požadovat, aby nedocházelo k dalším zásahům do jeho vlastnického práva. Odvolací soud tak rozhodl v rozporu s hmotným právem a odňal mu právo na okamžitou soudní ochranu. Pouze na okraj poznamenává, že odvolacímu soudu nevadilo, že na straně žalované vystupuje subjekt, který je dle jiného soudního rozhodnutí (Městského soudu v Praze sp. zn. 13 Co 362/2014 ze dne 27. 11. 2014) non subjektem. Stěžovatel však zastává názor, že jde o jeden subjekt, ať již je označen jako Česká republika - Ředitelství silnic a dálnic České republiky, státní příspěvková organizace či Ředitelství silnic a dálnic České republiky, státní příspěvková organizace. Stěžovatel též namítá, že žalovanému neměla být přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení za právní zastoupení advokátem.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadeným rozhodnutím z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava"), tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který není další instancí v systému obecného soudnictví (čl. 91 Ústavy), není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s právy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud ve shodě se svou ustálenou judikaturou i v souvislosti s posuzovanou věcí zdůrazňuje, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, u nichž současně nelze případnou zjištěnou protiústavnost napravit jiným způsobem, tedy především využitím procesních prostředků daných právním řádem České republiky. Ústavní soud tak v civilním řízení (ale nejen v něm) zpravidla posuzuje jeho soulad se zásadami spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 Listiny v jeho celku, tj. v zásadě až po pravomocném skončení řízení ve věci samé. Výjimečně je předmětem přezkumné činnosti Ústavního soudu spravedlnost procesu směřujícího k vydání dílčího rozhodnutí, jež pravomocnému skončení řízení předchází, to však za podmínky, že takové rozhodnutí je způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených práv či svobod, a že námitka o porušení základních práv a svobod by již nemohla být v rámci dalšího řízení efektivně uplatněna.
K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (byť s jistou rezervovaností) vyjadřuje tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření, neboť ty se přezkumné pravomoci Ústavního soudu vymykají (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98, N 158/16 SbNU 171). Rozhodnutí o předběžném opatření lze podrobit přezkumu v rámci tzv. omezeného testu ústavnosti (neboť podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na řízení ve svém celku), a to z toho pohledu, zda konkrétní rozhodnutí o (ne)vydání předběžného opatření má zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), zda je vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a zda není projevem svévole dle čl. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98, N 158/16 SbNU 17).
Z hlediska výše uvedeného omezeného testu ústavnosti nelze rozhodnutí odvolacího soudu nic podstatného vytknout. Odvolací soud, jehož příslušnost stěžovatel nezpochybňuje, stručně, ale srozumitelně vyložil, proč nepovažoval návrh na vydání předběžného opatření za důvodný, přičemž samotné hodnocení podmínek pro jeho nařízení, jak je uvedeno v předchozím odstavci, se přezkumné pravomoci Ústavního soudu vymyká. Nelze ani dospět k závěru, že by postup odvolacího soudu vykazoval znaky svévole. Byť stěžovatel namítá, že obsah návrhu na vydání předběžného opatření není stejný jako obsah zápůrčí žaloby, porovnáním obou návrhů musí Ústavní soud přisvědčit závěru odvolacího soudu. Je přitom nerozhodné, že návrhem později podané žaloby je vedle stanovení povinnosti žalovaného zdržet se výstavby veřejně prospěšné stavby na pozemku stěžovatele navrhována též povinnost stavbu silnice odstranit a pozemek stěžovatele uvést do původního stavu. Podstata negatorní žaloby - zdržení se přesně vymezeného rušení vlastnického práva - je v návrhu na nařízení předběžného opatření obsažena naprosto identicky, takže v případě vyhovění návrhu by soud předbíhal rozhodnutí ve věci samé.
Připomínka stěžovatele, že v rozhodnutí jiného soudu byl žalovaný (označený jako Česká republika - Ředitelství silnic a dálnic České republiky, státní příspěvková organizace), považován za non subjekt, není relevantní, neboť sám stěžovatel takto žalovaného uvedl v návrhu na nařízení předběžného opatření a soudy obou stupňů zjevně v takovém označení účastníka řízení žádnou nesprávnost neshledaly.
Námitkám stěžovatele proti výroku odvolacího soudu, jímž byl stěžovatel zavázán zaplatit úspěšnému žalovanému náklady řízení, lze v obecné rovině přisvědčit, neboť Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že tam, kde je k hájení svých zájmů stát vybaven příslušnými organizačními složkami, není důvod, aby výkon svých práv a povinností přenášel na soukromý subjekt (advokáta), a pokud tak učiní, nelze uznat takto vzniklé náklady jako účelně vynaložené (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2929/07 ze dne 9. 10. 2008, N 167/51 SbNU 65). Ústavní soud však nepojímá tento svůj závěr bezpodmínečně, neboť je vždy třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem projednávané věci, ke složitosti řešené problematiky apod. V takových případech lze shledat postup orgánu státu, který zvolí pro své zastupování advokáta, za adekvátní (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 4319/12 ze dne 18. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 1322/13 ze dne 30. 10. 2013, dostupná na http://nalus.usoud.cz). V nyní posuzované věci nelze přehlédnout, že s ohledem na výši přiznaných nákladů (5 356 Kč včetně soudního poplatku) jde o bagatelní částku, která už jen pro svoji výši není schopna zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele. Nadto jsou jakékoliv úvahy o (ne)účelnosti vynaložených nákladů na zastoupení žalovaného předčasné, neboť k řízení o předběžném opatření dle §74 o. s. ř. se přímo váže řízení o žalobě ve věci samé, v němž se soudy budou muset s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu zabývat otázkou účelnosti takto vynaložených nákladů.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem chráněných práv a svobod stěžovatele. Postupoval proto podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu