ECLI:CZ:US:2015:2.US.3719.13.2
sp. zn. II. ÚS 3719/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky multigate a. s., se sídlem Riegrova 373/6, 772 00 Olomouc, zastoupené JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem AK se sídlem Wellnerova 1322/3C, 779 00 Olomouc, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. října 2013 č. j. 2 Afs 69/2013-37, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. června 2013 č. j. 31 Af 94/2011-76, proti rozhodnutí Magistrátu města Brna ze dne 9. června 2011 č. j. MMB/225878/2011 a proti rozhodnutí Úřadu městské části města Brna, Brno - Líšeň ze dne 23. května 2011 č. j. MCLISEN04757/2011/2500, za účasti 1) Nejvyššího správního soudu, 2) Krajského soudu v Brně, 3) Magistrátu města Brna a 4) Úřadu městské části města Brna, Brno - Líšeň, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 9. prosince 2013, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 2 odst. 3 a odst. 4, čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a odst. 5, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka dne 15. dubna 2011 zaplatila místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické zařízení povolené Ministerstvem financí dle ustanovení §10a zákona České národní rady č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, v tehdy účinném znění (dále jen "zákon o místních poplatcích"), a obecně závazné vyhlášky statutárního města Brna č. 21/2010, o místním poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí České republiky podle jiného právního předpisu (dále jen "vyhláška č. 21/2010") ve výši 130.000 Kč (za 26 ks zařízení Multi lotto provozovaných nebo schválených v období od 1. dubna 2011 do 30. června 2011). Dne 26. dubna 2011 podala stěžovatelka žádost o vrácení uvedené částky, protože uhrazený místní poplatek považovala ve všech případech za vratitelný přeplatek z důvodu absence zákonného podkladu pro jeho vybírání.
Úřad městské části města Brna, Brno - Líšeň (dále též "správce poplatku") této žádosti stěžovatelky o vrácení přeplatku na místním poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu dle ustanovení §155 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád") nevyhověl s odůvodněním, že žádný vratitelný přeplatek nevznikl, neboť místní poplatky byly vyměřeny na základě účinného právního předpisu.
Rozhodnutí Úřadu městské části města Brna, Brno - Líšeň ze dne 23. května 2013 č. j. MCLISEN04757/2011/2500 napadla stěžovatelka odvoláním. Magistrát města Brna, odbor rozpočtu a financování rozhodnutím ze dne 9. června 2011 č. j. MMB/225878/2011 odvolání stěžovatelky zamítl.
Výše uvedené rozhodnutí Magistrátu města Brna, odboru rozpočtu a financování napadla stěžovatelka správní žalobou. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. června 2013 č. j. 31 Af 94/2011-76 žalobu zamítl. Následnou kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 7. října 2013 č. j. 2 Afs 69/2013-37 rovněž zamítl.
Nejvyšší správní soud dospěl v souzené věci k závěru, že videoloterijní terminály, jakožto koncová zařízení centrálního loterijního systému, podléhají povolení Ministerstva financí podle §50 odst. 3 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o loteriích"), a proto spadají pod pojem jiná technická herní zařízení povolená Ministerstvem financí. Podléhají tedy místnímu poplatku podle §10a zákona o místních poplatcích. Jelikož ani v tomto směru dikce §10a zákona o místních poplatcích ve spojení s §50 odst. 3 zákona o loteriích nevede při použití klasických interpretačních metod k dvojímu výkladu, z nichž by jeden bylo možno z hlediska stěžovatelky označit za příznivější, zásada in dubio pro libertatum, na jejíž dodržení stěžovatelka naléhala, nedostala prostor pro svou aplikaci. K těmto opakovaným námitkám spočívajícím v prolomení zásady in dubio pro mitius v neprospěch stěžovatelky Nejvyšší správní soud dodal, že tato zásada skutečně představuje jednu ze základních zásad správního (a potažmo celého veřejného) práva. Tento princip však nelze vykládat natolik široce, že by jakoukoli odlišnou interpretaci právní normy podanou stěžovatelkou měly správní orgány zohlednit jakožto dvojí výklad. Nejvyšší správní soud poukázal na závěry Ústavního soudu, že "v právním státě je třeba tvorbě právních předpisů věnovat nejvyšší péči. Přesto se však nelze vyhnout víceznačnostem, což plyne jak z povahy jazyka samotného, tak z abstraktnosti právních norem, jakož i z omezenosti lidského poznání, stejně jako z dynamické povahy sociální reality." [viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 783/06, (N 210/47 SbNU 709), dostupný na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná]. Uvedená víceznačnost však musí dosáhnout obecně přijatelné míry a musí jít o rovnocenný konkurenční výklad práva, ne pouze o výklad obtížně obhajitelný; v takové situaci aplikace zásady in dubio pro mitius nepřipadá v úvahu. A právě výklad předestřený stěžovatelkou vychází, uvedl Nejvyšší správní soud, z významně formalistických až technologických hledisek a naprosto nezohledňuje smysl a účel dotčených norem ani předchozí judikaturu. Proto ho nelze považovat za rovnocenný výklad s výkladem poskytnutým krajským soudem či správcem poplatku a Nejvyšší správní soud tak porušení zásady in dubio pro mitius neshledal.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že žádný ze správních orgánů ani správních soudů se správně nevypořádal s otázkou, zda existuje povinnost platit místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu za zařízení, která jsou koncovými jednotkami tzv. centrálního loterijního systému. Stěžovatelka dále namítá, že soudy nesprávně či vůbec neposoudily otázku existence přeplatku a podkladů, které pro takové rozhodnutí musí správce poplatku mít a k důkazu užít. Je rovněž přesvědčena, že v souladu s daňovým řádem mohou být zaevidovány pouze takové daňové povinnosti, které byly řádně stanoveny, s tím, že daňový řád dle jejího mínění nepřipouští stanovení daně bez vydání rozhodnutí, k čemuž však v jejím případě došlo. Stěžovatelka vyjadřuje své přesvědčení, že rozhodnutí správního orgánu je nicotné z toho důvodu, že místní poplatky ve výši, kterou stěžovatelka uhradila, nebyly na daňovém účtu stěžovatelky předepsány, a bylo proto na místě námitky stěžovatelky věcně přezkoumat. Pokud se Nejvyšší správní soud odmítl námitkou nicotnosti s odkazem na ust. §104 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), zabývat, porušil právo stěžovatelky na přístup soudu ve smyslu čl. 36 Listiny.
Všechny tyto své argumenty stěžovatelka v ústavní stížnosti obsáhle rozvedla. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že jí jsou známa usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2878/13, sp. zn. III. ÚS 3243/13 a sp. zn. III. ÚS 3343/13, přičemž ačkoliv se tato stížnost týká stejné věci, tj. žádosti o vrácení přeplatku na místním poplatku na jiném technickém herním zařízení, skutkové i právní okolnosti jsou poněkud odlišné, kdy tyto odlišnosti mají pro věc zásadní význam. Závěrem stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci zrušil.
III.
Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak je patrné z lustra Ústavního soudu, stěžovatelka podala v obdobných případech řadu ústavních stížností. V nich brojí proti rozhodnutím, vztahujícím se k místním poplatkům za provoz výherních hracích automatů, která byla vydána v různých obcích, v nichž stěžovatelka taková zařízení provozuje. Ve všech případech příslušné správní rozhodnutí napadla odvoláním, správní žalobou a nakonec i kasační stížností. Jakkoliv existují odlišnosti v jednotlivých případech, stěžovatelka ve svých podáních k Ústavnímu soudu užívá shodnou argumentaci, jíž vyjadřuje svůj nesouhlas s napadenými rozhodnutími. V uvedených řízeních byly podány z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie téměř identické ústavní stížnosti (sepsané stejným advokátem) a soudy uplatnily obdobnou argumentaci ve svých rozhodnutích jako v nyní posuzované věci.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že jsou jí předchozí usnesení Ústavního soudu známa, ovšem tvrdí, že ačkoliv se i nyní posuzovaná ústavní stížnost týká stejné věci, skutkové a právní okolnosti jsou poněkud odlišné. Ústavní soud však v této souvislosti konstatuje, že pokud jde o tvrzené odlišné skutkové a právní okolnosti namítané v nyní posuzované věci, jedná se o shodné námitky, kterými se rovněž zabýval Ústavní soud již v řízeních vedených pod sp. zn. I. ÚS 3792/13 a sp. zn. II. ÚS 3734/13, neboť v těchto řízeních byly podány z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie opět téměř identické ústavní stížnosti, včetně předmětného tvrzení odlišných skutkových a právních okolností, přičemž v uvedených řízeních soudy rovněž uplatnily obdobnou argumentaci ve svých rozhodnutích jako v nyní posuzované věci.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou i v případě, kdy její zjevná neopodstatněnost vyplývá z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Posuzovaná ústavní stížnost je jak z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie, tak i z pohledu stížnostních námitek obdobou ústavních stížností téže stěžovatelky, o kterých již Ústavní soud rozhodl odmítavě mj. v řízeních vedených pod sp. zn. I. ÚS 1817/14, sp. zn. III. ÚS 177/14, sp. zn. I. ÚS 3520/13, sp. zn. I. ÚS 3417/13, sp. zn. I. ÚS 3440/13, sp. zn. I. ÚS 2879/13, sp. zn. II. ÚS 2878/13, sp. zn. III. ÚS 3243/13, sp. zn. III. ÚS 3343/13, sp. zn. I. ÚS 3792/13, sp. zn. II. ÚS 2880/13, sp. zn. II. ÚS 3440/13 a sp. zn. II. ÚS 3734/13 (k předmětným otázkám věcně srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 29/10, N 110/61 SbNU 625, jenž je relevantní i z hlediska doby vydání napadených správních aktů). Vzhledem k tomu, že se tak stalo z důvodů, které plně dopadají i na souzenou věc, považuje Ústavní soud citovaná rozhodnutí za dostatečná pro reakci na námitky stěžovatelky, a proto na odůvodnění svých předchozích rozhodnutí pro stručnost odkazuje, když od závěrů o zjevné neopodstatněnosti vyslovených v těchto rozhodnutích Ústavního soudu není důvodu se v nyní projednávané věci odchýlit.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu