ECLI:CZ:US:2015:2.US.3793.14.1
sp. zn. II. ÚS 3793/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Dagmar Meier, zastoupené JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem, se sídlem Křižíkova 56, Praha 8, proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2013, č. j. 28 Co 281/2013-1000, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014 č. j. 28 Cdo 1649/2014-1086, za účasti Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 12. 2014, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v článku 90 Ústavy České republiky, a v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatelka spatřuje porušení svých práv ve skutečnosti, že odvolací soud napadeným rozsudkem (výrok II.) odmítl její žalobu jako opožděně podanou, ačkoli předtím svým usnesením ze dne 27. 10. 2010, č. j. 28Co 487/2010-253 rozhodl na základě shodného skutkového stavu tak, že se žaloba stěžovatelky neodmítá. Stěžovatelka má za to, že v pořadí první z vydaných rozhodnutí je pro odvolací soud závazné, a to i kdyby nebylo věcně správné. Pokud se tedy odvolací soud následně odmítl pro opožděnost žalobou stěžovatelky meritorně zabývat, došlo k ústavně nepřípustnému odepření spravedlnosti. V tomto smyslu formulovala stěžovatelka také své dovolání, které však Nejvyšší soud odmítl s odůvodněním, že závěr o opožděnosti žaloby spočívá v dané věci zejména na prověření skutkových okolností. Tento závěr dovolacího soudu má stěžovatelka za nedostatečně odůvodněný, neboť se soud s její dovolací námitkou řádně nevypořádal. Stěžovatelka taktéž považuje usnesení Nejvyššího soudu za nepřezkoumatelné, když paušálně jedním výrokem odmítá dovolání více dovolatelů v právním postavení samostatných účastníků, podstata jejichž odvolání a dovolání, a tudíž i výroků obecných soudů jsou právně i skutkově rozdílné; to platí i pro paušální odůvodnění usnesení dovolacího soudu, které je společné pro více dovolatelů, ačkoli se jedná o rozdílná právní posouzení.
3. Z obsahu spisu Okresního soudu Praha - východ sp. zn. 11 C 577/2003, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají pro věc relevantní následující skutečnosti. Okresní soud Praha - východ rozsudkem ze dne 27. 3. 2013, č. j. 11 C 577/2003 -769, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 2. 5. 2013, č. j. 11 C 577/2003-807, zamítl žalobu o určení, že stěžovatelka a další žalobce Ing. Jiří Topol (dále také jen "žalobci") jsou podílovými spoluvlastníky (s podíly o velikosti jedné poloviny) pozemkových parcel č. X1, X2, X3, X4, X5, X6, X7, X8, X9, X10, Y1 st. p. č. Y2 (výrok I), pozemků st. p. č. Y3, st. p. č. Y4, st. p. č. Y5 (výrok II) a pozemku PK Y7 (výrok III), všech v katastrálním území Hoštice u Vodochod. Soud prvního stupně dále zamítl návrh účastnic Alice Binkové, Ing. Jany Osuské a MUDr. Dagmar Tarinové požadujících určení, že žalobci a tyto účastnice jsou podílovými spoluvlastníky pozemků označených ve výroku I. Krajský soud v Praze o odvolání proti citovanému rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodl - pokud jde o stěžovatelku - tak, že poté, co zastavil řízení v části o určení žalobců jako podílových spoluvlastníků pozemkové parcely ve zjednodušené evidenci PK č. Y7 o výměře 16.607 m2 v katastrálním území H. (výrok I) změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I a II tak, že se žaloba stěžovatelky o určení vlastnictví k jedné ideální polovině ve výroku specifikovaných pozemků odmítá (výrok II). Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka stejně jako Ing. Jiří Topol dovolání, které Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl. Ohledně opožděnosti žaloby (nároky uplatňované stěžovatelkou), dovolací soud dovodil, že takový závěr spočívá zejména na prověření skutkových okolností a posouzení, že v řízení podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") mají žalobci postavení samostatných společníků (§91 odst. 1 o. s. ř.) a že v tomto společenství jedná každý z nich jen sám za sebe a jeho úkony nemají na práva a povinnosti ostatních společníků žádný vliv.
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný.
5. Předně je třeba konstatovat, že napadené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, č. j. 28 Cdo 1649/2014-1086, bylo na základě ústavní stížnosti Ing. Jiřího Topola (jehož ústavní stížnost směřovala proti výroku I. a IV. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2013, č. j. 28 Co 281/2013-1000), podrobeno přezkumu Ústavního soudu, který ústavní stížnost odmítl usnesením ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3827/14 jako zjevně neopodstatněnou.
6. Z obsahu vyžádaného spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka a Ing. Jiří Topol podali dovolání společně a oba se jím domáhali zrušení výroku I, II, IV a VIII. (s výjimkou citovaných parcel) rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2013, č. j. 28 Co 281/2013-1000. Nejvyšší soud odmítl jejich dovolání s odůvodněním, že co do právního posouzení věci - tedy pokud jde o výklad a aplikaci ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě") - je rozsudek odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu jakož i Ústavního soudu, od níž není důvod se odchýlit ani v nyní posuzované věci a dovolatel tedy neuplatnil způsobilý dovolací důvod podle §241 odst. 1 o. s. ř. V části směřující proti výroku VIII odvolacího soudu, jímž byla účastníkům uložena povinnost k náhradě nákladů řízení ve výši 24.684 Kč, měl dovolací soud dovolání žalobců za objektivně nepřípustné, neboť bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50 000 Kč.
7. Jak vyplývá z usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3827/14, tento závěr dovolacího soudu měl Ústavní soud za ústavně slučitelný. Ústavní soud se taktéž vypořádal s námitkou, že o dovolání více dovolatelů se samostatným právním postavením bylo rozhodnuto jedním výrokem, když dovodil, že z výroku rozhodnutí je zcela zřejmé, jak Nejvyšší soud rozhodl o dovoláních žalobců a účastníků řízení, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je také patrné, že se samostatně zabýval jednotlivými dovoláními z pohledu jimi vymezených otázek a uvedl, z jakých důvodů byla dovolání podaná žalobci a dalšími účastníky řízení odmítnuta.
8. Za dané procesní situace, kdy Ústavní soud shora citovaným usnesením neshledal věcné závěry obecných soudů v předmětné věci za vybočující z mezí ústavnosti, je nutno na námitky stěžovatelky procesního charakteru pohlížet z tohoto úhlu pohledu. Jinými slovy, ať již závěrem Krajského soudu v Praze o tom, že žaloba stěžovatelky se odmítá, bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces či nikoli, je zřejmé, že i kdyby jí přístup k řízení nebyl odepřen, nebyla by se svými nároky stejně tak jako druhý žalobce úspěšná. I pokud by tedy Ústavní soud dospěl k závěru o namítaných pochybeních obecných soudů, vedlo by jeho rozhodnutí o případném vrácení věci obecným soudům pouze k navýšení nákladů na straně stěžovatelky, na výsledku věci by však takový postup nic nezměnil.
9. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu