ECLI:CZ:US:2015:2.US.382.15.1
sp. zn. II. ÚS 382/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Švandy, roz. Švambery, zastoupeného JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou se sídlem Sokolská 295, Česká Lípa, proti usnesení státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 29. 1. 2015, č. j. 2 KZT 203/2014-45, za účasti Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, kterým státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále též "krajské státní zastupitelství") zamítla jeho stížnost proti usnesení policejního orgánu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Libereckého kraje, územní odbor Liberec, 2. oddělení obecné kriminality (dále jen "Policie") ze dne 11. 7. 2014, č. j. KRPL-60870-61/TČ-2013-180572, kterým bylo podle ustanovení §160 odst. 1 trestního řádu zahájeno trestní stíhání obviněného (stěžovatele) pro přečin podvodu podle ustanovení §209 odst. 1 trestního zákoníku.
2. Proti zahájení dotčeného trestního stíhání podal stěžovatel první stížnost dne 16. 7. 2014, o níž rozhodla státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Liberci usnesením ze dne 22. 7. 2014, č. j. 1 ZT 292/2014-6, tak, že stížnost podle ustanovení §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou zamítla. Proti tomuto rozhodnutí však brojil stěžovatel ústavní stížností, které Ústavní soud zčásti vyhověl nálezem ze dne 9. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 2520/14 (dále jen "nález sp. zn. III. ÚS 2520/14"), kdy dotčené rozhodnutí státní zástupkyně zrušil, neboť bylo vydáno věcně nepříslušným orgánem a chybělo mu též náležité odůvodnění.
3. Po kasačním zásahu Ústavního soudu o stížnosti stěžovatele rozhodovalo nyní napadeným usnesením krajské státní zastupitelství, které stížnost stěžovatele zamítlo. Námitky stěžovatele proti zahájení trestního stíhání shledalo nedůvodnými, neboť napadené usnesení Policie obsahuje nezbytné náležitosti, skutkový děj je dostatečně a nezaměnitelně popsán, odpovídající je i odůvodnění rozhodnutí a poučení o možnosti opravného prostředku. Z doposud provedených důkazů tedy i dle krajského státního zastupitelství vyplynulo důvodné podezření ze spáchání stíhaného přečinu v míře dostatečné pro rozhodnutí o zahájení trestního stíhání.
4. Uvedené rozhodnutí dle stěžovatele porušilo jeho práva zaručená čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 36 odst. 1 Listiny. Porušení svých práv stěžovatel spatřuje především ve skutečnosti, že o jeho stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání i ve druhém případě rozhodoval věcně nepříslušný orgán, neboť rozhodnutí Policie o zahájení trestního stíhání předcházelo dřívější rozhodnutí okresního státního zastupitelství, které však vycházelo ze závazného pokynu vydaného ze strany státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci. Proto dle stěžovatele nemohl o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání rozhodovat státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Liberci, nýbrž věcně příslušný byl k tomuto rozhodnutí státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze jako nejblíže vyšší orgán podle ustanovení §146 odst. 2 písm. a) trestního řádu. O jeho stížnosti tak opětovně rozhodoval orgán, který dal pokyn k vydání usnesení o zahájení trestního stíhání, což bylo důvodem i předchozího kasačního nálezu Ústavního soudu, čímž bylo zasaženo do jeho základních práv a svobod.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je, zda napadené usnesení o zamítnutí stížnosti stěžovatele proti usnesení o zahájení trestního stíhání vydalo věcně příslušné státní zastupitelství. S přihlédnutím k dotčeným ustanovením trestního řádu, k předchozímu nálezu zdejšího soudu ve věci stěžovatele i ke specifikům této konkrétní kauzy však Ústavní soud dospěl k závěru, že o stížnosti stěžovatele rozhodoval věcně příslušný orgán a nedošlo tak k porušení jím tvrzených základních práv a svobod.
8. Ústavní soud především konstatuje, že Policie postupovala při rozhodování o zahájení trestního stíhání dle pokynu okresního státního zastupitelství, které rozhodovalo na základě dřívějšího rozhodnutí krajského státního zastupitelství, jež zrušilo jeho dřívější rozhodnutí o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání stěžovatele a uložilo okresnímu státnímu zastupitelství věc znovu projednat a o ní rozhodnout (o této skutečnosti ostatně svědčí též jeden z důvodů předchozího kasačního nálezu Ústavního soudu, neboť následně podanou stížnost ze strany stěžovatele zamítlo okresní státní zastupitelství pouze s odůvodněním, že krajské státní zastupitelství rozhodlo, že má být zahájeno trestní stíhání). Odůvodnění rozhodnutí krajského státního zastupitelství o zrušení předchozího rozhodnutí nižší instance však nelze ztotožnit s rozhodnutím (respektive pokynem) státního zastupitelství o zahájení trestního stíhání, které ve věci stěžovatele vydalo pouze okresní státní zastupitelství. Na této skutečnosti nic nemění ani skutečnost, že tak činilo na základě předchozího kasačního zásahu krajského státního zastupitelství a že v odůvodnění tohoto rozhodnutí zjevně vycházelo z tohoto předchozího rozhodnutí nadřízeného státního zastupitelství.
9. Zde ostatně Ústavní soud připomíná, že již v nálezu sp. zn. III. ÚS 2520/14 vytkl, že argumentace okresního státního zastupitelství, že o zahájení trestního stíhání rozhodlo krajské státní zastupitelství, je nepřesná, protože to ve skutečnosti rozhodlo pouze tak, že uložilo okresnímu státnímu zastupitelství, "aby o věci znovu jednalo a rozhodlo". Proto nelze přisvědčit argumentaci stěžovatele, že pokyn k zahájení trestního stíhání dalo nyní rozhodující krajské státní zastupitelství. Ústavní soud navíc připomíná, že možnost dávat pokyny k vyšetřování trestných činů je dle ustanovení §174 odst. 2 písm. a) trestního řádu svěřena pouze dozorujícímu státnímu zástupci, což je v trestní věci stěžovatele okresní státní zastupitelství. To tedy vydalo pokyn k zahájení trestního stíhání stěžovatele, na jehož základě vydal policejní orgán usnesení o zahájení trestního stíhání. O stížnosti tak správně rozhodovalo krajské státní zastupitelství, neboť ustanovení §146 odst. 2 písm. a) stanoví, že policejní orgán předá věc k rozhodnutí státnímu zástupci, který vykonává nad přípravným řízením dozor, vyjma případů, kdy jde o stížnost proti usnesení, k němuž tento státní zástupce dal souhlas nebo pokyn. To nastalo v případě stěžovatele, neboť policejní orgán jednal na pokyn dozorujícího okresního státního zastupitelství, a proto měl o stížnosti stěžovatele dle dotčeného ustanovení trestního řádu rozhodnout nadřízený státní zástupce, což se také ostatně i stalo.
10. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadeným rozhodnutím porušeny nebyly. Napadené rozhodnutí krajského státního zastupitelství totiž bylo vydáno věcně příslušným orgánem a ani jeho odůvodnění nijak nevybočuje z judikatury Ústavního soudu. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno rozhodujícímu orgánu z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jeho rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
11. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu