ECLI:CZ:US:2015:2.US.383.15.1
sp. zn. II. ÚS 383/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti 1) Ivany Trojanové, 2) Ireny Zavadilové a 3) Gabriely Petrusové, všech zastoupených Mgr. Davidem Hejzlarem, advokátem, AK se sídlem 1. máje 97, 460 01 Liberec, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 10. 2014 č. j. 1 VSPH 1680/2014-A-12, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelky s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě domáhaly zrušení shora označeného rozhodnutí vydaného v insolvenčním řízení.
Z napadeného rozhodnutí připojeného k ústavní stížnosti vyplynulo, že Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 7. 2014 č. j. MSPH 91 INS 18019/2014-A-6 odmítl podle ustanovení §128 odst. 1 zákona č. 128/2006 Sb., insolvenční zákon, návrh stěžovatelek na zahájení insolvenčního řízení proti obchodní společnosti ALFA-CL, s. r. o. Stěžovatelky se proti rozhodnutí Městského soudu v Praze odvolaly, jejich odvolání však Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením odmítl podle ustanovení §218a občanského soudního řádu jako opožděně podané, neboť vycházel ze zjištění, že odvolání podané dne 11. 8. 2014 nebylo ve lhůtě tří dnů doplněno originálem podání, a proto k němu nepřihlédl; za doplnění odvolání obsahující všechny náležitosti odvolání považoval až podání učiněné dne 11. 9. 2014.
V ústavní stížnosti stěžovatelky namítly, že originál odvolání podaného dne 11. 8. 2014 elektronicky předaly tentýž den k poštovní přepravě a tato zásilka byla doručena Městskému soudu v Praze dne 13. 8. 2014. Podle stěžovatelek byl jejich postup při podání odvolání zcela v souladu s ustanovením §42 odst. 2 o. s. ř. a bylo-li odvolání podáno ve lhůtě, nebyl dán k jeho odmítnutí důvod.
Dříve než Ústavní soud přikročí k věcnému přezkumu stěžovaného rozhodnutí, vždy zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti kladené na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), tedy mimo jiné i to, zda je přípustná.
Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj návrh usnesením odmítne tehdy, jde-li o návrh nepřípustný; podle ustanovení §75 odst. 1 téhož zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3).
Za procesní prostředek k ochraně práva zákon považuje jak řádný, tak i mimořádný opravný prostředek (s výjimkou žaloby na obnovu řízení), stejně jako jakýkoli jiný návrh, který je způsobilý zahájit řízení, v němž se navrhovatel může domoci odstranění jím namítaného nedostatku, resp. vady řízení či vady rozhodnutí. Ustanovení §75 odst. 1 přitom nerozlišuje mezi řádnými, mimořádnými opravnými prostředky či jinými procesními prostředky; stěžovatel je tedy povinen vyčerpat příslušný procesní prostředek, s výjimkou žaloby na obnovu řízení, která je citovaným ustanovením výslovně vyloučena.
Pro posouzení přípustnosti projednávané ústavní stížnosti je relevantní ustanovení §229 odst. 4 o. s. ř., podle kterého může účastník řízení napadnout žalobou pro zmatečnost pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání. Důvodem žaloby je skutkově nebo právně chybný závěr odvolacího soudu o tom, že odvolání muselo být odmítnuto (v daném případě pro opožděnost podání).
Z uvedeného vyplývá, že usnesení, jímž je podle §218a o. s. ř. odvolání odmítnuto, je možné napadnout žalobou pro zmatečnost, která je v občanském soudním řádu koncipována jako mimořádný opravný prostředek, jehož vyčerpání je předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti [srov. též stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 ze dne 16. 12. 2008 (ST 26/51 SbNU 839; 79/2009 Sb.)]. Pokud stěžovatelky tvrdily, že odvolací soud učinil vadný závěr o odmítnutí odvolání, měly možnost dosáhnout přezkoumání jeho rozhodnutí z důvodů, které uvedly ve své ústavní stížnosti, v rámci řízení o žalobě pro zmatečnost. Jejich ústavní stížnost je tudíž nepřípustná, neboť nevyčerpaly všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svých práv.
Návrhu stěžovatelek na přiznání náhrady nákladů řízení Ústavní soud nevyhověl. Podle §62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu si náklady řízení vzniklé před Ústavním soudem hradí účastník nebo vedlejší účastník sám, pouze ve výjimečných odůvodněných případech (§62 odst. 4 téhož zákona) může Ústavní soud některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi uložit, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Pravidlem pro řízení před Ústavním soudem je tedy úhrada vlastních nákladů řízení samotnými účastníky řízení. Z konstrukce "obecné pravidlo - výjimka" vyplývá, že ustanovení o shora zmíněné výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat jen v mimořádných případech, resp. slovy zákona v "odůvodněných" případech podle výsledků řízení. V projednávaném případě Ústavní soud neshledal k takovému postupu s ohledem na výsledek řízení důvod.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. dubna 2015
Milada Tomková v. r.
soudkyně zpravodajka