ECLI:CZ:US:2015:2.US.3896.14.1
sp. zn. II. ÚS 3896/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele R. S., zastoupeného Mgr. Martinem Pechem, advokátem se sídlem Plzeň, Malá 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, č. j. 3 Tdo 985/2014-29, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 2. 2014, č. j. 9 To 45/2014-644, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 12. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II.
2. Stěžovatel byl poté, co odvolací soud v pořadí již podruhé zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, rozsudkem Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 31. 10. 2013, č. j. 2 T 213/2009-619, uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §250a odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), kterého se měl dopustit tím, že při uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy úmyslně uvedl nepravdivé údaje spočívající v tom, že za viníka dopravní nehody označil pův. spoluobviněného T. V., za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
3. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 2. 2014, č. j. 9 To 45/2014-644, zrušeno a znovu rozhodnuto tak, že stěžovatel je vinen ze spáchání trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1 trestního zákona, za což byl odsouzen k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 50 hodin. Odvolací soud k tomu uvedl, že se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o vině stěžovatele a jeho skutkovými zjištěními, rozhodnutí soudu prvního stupně však bylo přesto nutné zrušit, a to z důvodu opravy skutkové věty rozhodnutí tak, že stěžovatel strhl automobil doprava na místo doleva, jak bylo soudem prvního stupně v rozhodnutí nesprávně uvedeno.
4. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, č. j. 3 Tdo 985/2014-29, jako zjevně neopodstatněné odmítnuto.
III.
5. Rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní namítal, že soudy rozhodly věcně nesprávně, pokud jej uznaly vinným z trestného činu pojistného podvodu a zároveň rozhodly o tom, že původně spoluobviněný T. V., jemuž bylo obžalobou kladeno za vinu, že po předchozí dohodě se stěžovatelem v úmyslu získat neoprávněně pojistné plnění od pojišťovny Kooperativa, a.s., Vienna Insurance Group, za poškození vozidla zn. HUMMER, které bylo v době nehody řízeno stěžovatelem, nahlásil pojišťovně nepravdivé údaje ohledně okolností vzniku předmětné nehody, v nichž sebe označil za viníka této nehody, se zprošťuje obžaloby. Stejné důvody, které vedly ke zproštění T. V., pak měly dle názoru stěžovatele vést též k jeho zproštění, když dle jeho názoru bylo v řízení prokázáno toliko to, že příčinou předmětné dopravní nehody byla nepřiměřená rychlost vozidla stěžovatele, nikoli to, že si stěžovatel byl vědom toho, že příčinou nehody nemohlo být v protisměru jedoucí vozidlo T. V., a tedy že si byl vědom toho, že údaje, které uvedl pojišťovně, jsou nepravdivé. Dále namítl, že skutkové závěry soudů jsou v příkrém nesouladu s provedeným dokazováním. Poukázal také na to, že ve věci bylo třikrát rozhodováno soudem prvního stupně a třikrát soudem odvolacím, což dle jeho názoru svědčí o skutečnosti, že o jeho vině existovaly velmi významné pochybnosti. Pokud při existenci takových pochybností byl stěžovatel uznán vinným, pak dle jeho názoru nebyla respektována zásada in dubio pro reo.
IV.
6. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jí napadených rozhodnutí, jakož i spisového materiálu, který si za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Jak vyplývá z výše uvedeného, je podstatou nyní posuzované ústavní stížnosti zejména nesouhlas stěžovatele se skutkovými zjištěními obecných soudů a jimi provedeným hodnocením důkazů, když stěžovatel namítá, že skutkové závěry jsou v příkrém nesouladu s provedeným dokazováním.
8. V této souvislosti Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích dal již mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srovnej čl. 81 a čl. 90, čl. 91 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti je ochrana ústavnosti [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv běžné zákonnosti. Pokud stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy, staví tím Ústavní soud do role další soudní instance, která mu však zjevně nepřísluší.
9. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů upravená v §2 odst. 6 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"), ve znění pozdějších předpisů. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.
10. Ústavní soud rovněž opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování.
11. Pochybení právě naznačeného charakteru a intenzity však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. Ústavní soud předně nemá za to, že by závěr obecných soudů o tom, že stěžovatel si byl vědom, že příčinou předmětné dopravní nehody byla jeho vysoká rychlost, nikoli v protisměru jedoucí vozidlo T. V., svědčil o libovůli v soudním rozhodování. Soudy v této souvislosti upozornily na to, že stěžovatel se v době dopravní nehody ani bezprostředně po ní vůbec nezmiňoval o tom, že by se v protisměru pohybovalo nějaké vozidlo, když o existenci tohoto vozidla se nezmiňovali ani svědci Z. P. a M. K. (tento svou výpověď později změnil), kteří v době nehody byli spolucestujícími ve vozidle stěžovatele. Skutečnost, že se stěžovatel o vozidle jedoucím v protisměru vůbec nezmiňoval, potvrdili též v místě zasahující policisté V. V. a M. P. a poškozený M. S.. Tito svědci naopak soudu sdělili, že sám stěžovatel v době po nehodě uváděl, že nezvládl řízení, když příčinou nehody měl být dle jeho tvrzení smyk vozidla a nezvládnutí průjezdu zatáčkou, kdy vozidlo opustilo vozovku, a vyjadřoval obavy nad tím, jak bude reagovat majitel havarovaného vozidla, I. T. Rovněž spolujezdci stěžovatele, svědci Z. P. a M. K. několik týdnů po nehodě uváděli, že příčinou nehody byla z jejich pohledu nepřiměřená rychlost, když stěžovatele v průběhu jízdy žádali, aby zpomalil, což však stěžovatel neučinil. Soudy přitom dospěly k závěru, že motivem změny v jednání stěžovatele, který se až později začal zmiňovat o tom, že skutečnou příčinou nehody bylo v protisměru jedoucí vozidlo T. V., byla skutečnost, že majitel havarovaného vozidla zn. HUMMER, I. T., stěžovateli oznámil, že po něm bude požadovat úhradu škody, přičemž tato byla vyčíslena na částku 900.000,- Kč, ačkoli na místě nehody vše nasvědčovalo tomu, že škoda na vozidle nepřesáhne 50.000,- Kč. Tvrzení stěžovatele, že se na místě zasahujícím policistům o projíždějícím vozidle nezmínil proto, že se obával, že mu tito neuvěří, soud označil za nevěrohodné, neboť stěžovatel si dle názoru soudu musel být vědom toho, že v době nehody s ním ve vozidle byli dva spolucestující (svědci Z. P. a M. K.), kteří by existenci vozidla v protisměru, které mělo stěžovatele dle jeho tvrzení oslnit, jistě potvrdili. Soud prvního stupně stejně jako soud odvolací proto dospěly k závěru, že stěžovatel si byl vědom toho, že předmětnou nehodu zavinil on sám tím, že nepřizpůsobil rychlost jízdy stavu a povaze vozovky, a proto se dopustil trestného činu pojistného podvodu, pokud pojišťovně sdělil, že viníkem nehody je T. V., z jehož pojistné smlouvy měla být pojišťovnou uhrazena škoda majiteli havarovaného vozidla.
12. S přihlédnutím k právě uvedenému má Ústavní soud za to, že závěry učiněné soudy všech stupňů nejsou projevem libovůle, když tyto byly řádně odůvodněny. V dané věci soudy dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním (zejména pak k závěru o tom, že stěžovatel si musel být vědom toho, že nehodový děj se odehrál jinak, než jak byl pojišťovně oznámen) a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se soudy dopustily libovůle v rozhodování. I v případě, kdyby se Ústavní soud se závěry obecných soudů neztotožňoval, důvod pro jeho kasační zásah zjevně dán není.
13. Neobstojí pak ani námitka, že závěr soudů o vině stěžovatele je nelogický a vnitřně rozporný, pokud soudy zároveň obžaloby zprostily spoluobviněného T. V. Touto námitkou se již zabývaly odvolací i dovolací soud, přičemž tyto vysvětlily, že původně spoluobviněný T. V. byl obžaloby zproštěn, neboť v řízení se nepodařilo prokázat dohodu mezi stěžovatelem a T. V. (byť soudy v této souvislosti vyjádřily přesvědčení, že k takové dohodě pravděpodobně skutečně došlo), přičemž zároveň nebylo vyvráceno, že původně spoluobviněný T. V. nahlásil pojišťovně to, co si myslel, že se mohlo stát. V případě stěžovatele však příp. dohoda se spoluobviněným nebyla rozhodující, když za rozhodující soudy považovaly skutečnost, zda stěžovatel pojišťovně vědomě oznámil nesprávné údaje či nikoli. Protože pak soudy na základě výše naznačených důkazů dospěly k závěru, že stěžovatel si byl vědom toho, že nehodový děj se odehrál jinak, než jak pojišťovně oznámil, dospěly v otázce jeho viny k jinému závěru než u spoluobviněného T. V. Ústavní soud nemá, co by soudům v této souvislosti vytkl.
14. Jde-li konečně o námitku, že v řízení třikrát rozhodoval soud prvního stupně a třikrát soud odvolací, z čehož stěžovatel usuzuje, že zde byly vážné pochybnosti o vině stěžovatele a soudy tedy měly v souladu se zásadou in dubio pro reo stěžovatele obžaloby zprostit, pak Ústavní soud uvádí, že tento názor se stěžovatelem nesdílí. Jak vyplývá z vyžádaného spisového materiálu, prvé rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti, když odvolací soud soudu prvního stupně uložil, aby v řízení provedl další důkazy, které odvolací soud považoval za potřebné. V pořadí druhé rozhodnutí soudu prvního stupně pak bylo odvolacím soudem zrušeno proto, že soud prvního stupně se řádně nevypořádal se všemi v řízení provedenými důkazy, ale toliko s důkazy, jejichž provedení mu bylo uloženo odvolacím soudem. S přihlédnutím k uvedenému tak Ústavní soud učinil závěr, že důvodem pro vydání prvních dvou zrušujících rozhodnutí odvolacího soudu nebyla existence vážných pochybností o vině stěžovatele, ale nedostatky v dokazování, resp. nedostatečně provedené zhodnocení jeho výsledků. Tyto nedostatky však byly v rámci v pořadí již třetího rozhodnutí soudu prvního stupně spolehlivě odstraněny, když správnost těchto závěrů potvrdil odvolací a následně i dovolací soud.
V.
15. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda II. senátu Ústavního soudu