ECLI:CZ:US:2015:2.US.3957.13.1
sp. zn. II. ÚS 3957/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Radovana Suchánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jiřího Zemánka v řízení o ústavní stížnosti Ing. Pavla Bednaříka, se sídlem Ostrava 3, Obránců míru 6, správce konkursní podstaty úpadce Moravia Banka, a.s. v likvidaci, IČ: 45192855, se sídlem Frýdek-Místek, Palackého 133, zastoupeného Mgr. Denisou Belošovičovou, advokátkou se sídlem Ostrava-Slezská Ostrava, Bohumínská 788/61, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2013 č. j. 29 Cdo 3151/2013-176, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 2. 2013 č. j. 10 Cmo 27/2012-138 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 6. 2012 č. j. 32 Cm 292/2010-85, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou a z hlediska zákonem stanovených formálních náležitostí bezvadnou ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 23. 12. 2013, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu namítaného porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "odvolací soud") ze dne 26. 2. 2013 č. j. 10 Cmo 27/2012-138 byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Ostravě (dále jen "soud prvního stupně") ze dne 22. 6. 2012 č. j. 32 Cm 292/2010-85, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele, aby soud vyloučil z konkurzní podstaty úpadce Union banky, a.s. "v likvidaci" (dále též "úpadce") 14,8% podíl na blíže specifikované pohledávce za Českou republikou - Ministerstvem financí. Tato pohledávka byla na základě smlouvy ze dne 24. 2. 2000 postoupena postupitelem ČKD VAGONKA STUDÉNKA, a.s. (dříve Moravskoslezská vagónka a. s.) postupníkovi Union banka, a.s., který ji uzavřel coby "administrátor konsorcia bank v návaznosti na Smlouvu o sdružení reg. č. 11-254/95/TÚ, sp. zn. 254/KAM ze dne 19. 12. 1995". K jejímu zániku došlo zaplacením částky 174 872 016 Kč, k čemuž Česká republika - Ministerstvo financí přistoupila poté, co jí tuto povinnost uložil Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 3. 2006 č. j. 14 Cmo 379/2003-304. Tou dobou již ale byl na úpadce prohlášen konkurz. Stěžovatel se domáhal vyloučení věci z konkurzní podstaty úpadce s poukazem na to, že jak Union Banka, a.s., tak Moravia Banka, a.s., jejímž je správcem konkurzním podstaty, byly na základě uvedené Smlouvy o sdružení členy sdružení, jehož účelem bylo sdružení úvěrových zdrojů k poskytnutí dlouhodobého úvěru společnosti Moravskoslezská vagónka a.s. Podle jeho názoru měla Union banka, a.s. jako administrátor sdružení rozúčtovat předmětnou částku mezi členy sdružení a Moravia Banku, a.s. v likvidaci, která sice dne 1. 3. 2000 ze sdružení vystoupila, nadále však měla nárok na částky odpovídající svému podílu z jednotlivých splátek úvěru.
3. Soud prvního stupně konstatoval, že předmětná pohledávka je samostatnou pohledávkou jako výnos činnosti sdružení. Stěžovateli proto nesvědčí právo na vyloučení podílu na sdružení, ale má zachováno právo přihlásit pohledávku do konkurzního řízení jako každou jinou pohledávku. Zároveň poukázal na to, že v mezidobí dospěl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 4. 2012 sp. zn. 29 Cdo 1702/2010 ve skutkově shodné právní věci k závěru, že úpadce Union banka, a.s. využil právo předstihu před prohlášením konkurzu na jeho majetek, v důsledku čehož zůstalo jeho spoluvěřitelům včetně stěžovatele (kteří tak o právo vymáhat společnou pohledávku po dlužníku sami přišli) zachováno pouze právo přihlásit pohledávku z následného regresu do konkurzu vedeného na majetek úpadce jako vázanou na podmínku (§20 odst. 1 a 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání). Tato podmínka spočívala v tom, že spoluvěřitel (úpadce), jenž uplatnil právo předstihu, pohledávku vymůže do konkursní podstaty. Závěrem soud prvního stupně uzavřel, že jeho rozhodnutí je v souladu s tímto rozsudkem Nejvyššího soudu.
4. Odvolací soud se s uvedenými závěry ztotožnil. Union banka, a.s. před prohlášením konkursu na svůj majetek uplatnila vůči dlužníku z postoupené pohledávky právo předstihu, čímž byli ostatní spoluvěřitelé (členové sdružení) zbaveni práva domáhat se splnění závazku (úhrady postoupené pohledávky) po dlužníku vlastním jménem. Následně se po ní mohli jako po spoluvěřiteli, jemuž dlužník splnil po prohlášení konkursu na její majetek celý závazek (§514 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013), domáhat jen toho, čím jim byl jako úspěšný spoluvěřitel povinen podle poměru mezi spoluvěřiteli (§515 občanského zákoníku), který byl stanoven smlouvou o sdružení. Toto hodnocení odpovídá právním závěrům vysloveným Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 28. 2. 2007 sp. zn. 28 Cdo 594/2006. Žalobou uplatněný nárok v takto podaném právním rámci ovšem není vylučovacím nárokem ve smyslu §19 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání. Takovouto pohledávku by mohl mít nárok na peněžité plnění pouze výjimečně, pokud by šlo o náhradní peněžité plnění získané správcem konkursní podstaty za majetek zpeněžený z konkurzní podstaty, který by jinak sám mohl být předmětem vylučovací žaloby, nebo pokud by se jí vylučovatel domáhal vyloučení peněž jednotlivě určených. S ohledem na to, že Union banka, a.s. uskutečnila právo předstihu před prohlášením konkursu na její majetek, mohli ostatní spoluvěřitelé pouze přihlásit pohledávku z následného regresu do konkursu vedeného na její majetek.
5. Dovolání stěžovatele, které mohlo být přípustné pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2007, Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 10. 2013 č. j. 29 Cdo 3151/2013-176 odmítl, přičemž ve svém stručném odůvodnění odkázal na již zmíněný rozsudek sp. zn. 29 Cdo 1702/2010 a dále rozsudky ze dne 26. 9. 2012 sp. zn. 29 Cdo 663/2012 a ze dne 30. 5. 2013 sp. zn. 29 Cdo 786/2012. Úsudek, že nejde o vylučovací nárok ve smyslu §19 zákona o konkursu a vyrovnání, byl v souladu se závěry obsaženými v těchto rozhodnutích.
6. Stěžovatel zastává názor, že po celou dobu od jejího postoupení byla předmětná pohledávka v podílovém spoluvlastnictví původních členů sdružení. Byla-li proto sepsána do konkursní podstaty úpadce Union banky, a.s. jako celek, stalo se tak v rozporu se zákonem, neboť do konkursní podstaty mohly být sepsány pouze věci nebo jiné majetkové hodnoty, které patří úpadci ke dni prohlášení konkursu na jeho majetek. Podíl stěžovatele na pohledávce činící 14,8 % nikdy úpadci nepatřil. Za nesprávný nakonec označuje i závěr, že úpadce Union banka, a.s. uplatnil právo předstihu ve smyslu §513 občanského zákoníku. Ani z rozhodnutí soudu, kterým byla České republice - Ministerstvu financí uložena povinnost zaplatit právě tomuto úpadci, ani ze Smlouvy o sdružení nevyplývá, že členové sdružení byli oprávněni domáhat se zaplacení pohledávky společně a nerozdílně. Obecné soudy měly svým extenzivním výkladem zákona o konkursu a vyrovnání, podle něhož se musí do konkursního řízení jako podmíněná přihlašovat pohledávka, která neexistuje ke dni prohlášení konkursu, porušit právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Tím, že nevyhověly jeho návrhu na vyloučení 14,8% podílu na pohledávce, bylo zároveň porušeno jeho právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání, dodává, že obsahuje pouze odkaz na jiná rozhodnutí. Tento způsob vypořádání se s uplatněnou argumentací považuje za zcela nedostatečný a napadené usnesení za nepřezkoumatelné.
7. Po obeznámení se s ústavní stížností a přiloženými rozhodnutími dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jeho úlohou naopak není nahrazovat roli obecných soudů při výkladu a aplikaci podústavních hmotněprávních či procesněprávních předpisů. Sám totiž ve vztahu k nim není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
9. Ústavní soud považuje právní závěr obecných soudů, že se stěžovatel nemohl vydání částky odpovídající 14,8% podílu na pohledávce zaplacené úpadci domáhat vylučovací žalobou podle §19 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání, za náležitě a přesvědčivě odůvodněný. V žádném případě v něm nelze spatřovat svévoli nebo jakýkoliv jiný exces, s nímž by bylo možné spojit závěr o porušení základních práv stěžovatele na spravedlivý proces nebo jeho práva vlastnit majetek. Rovněž nelze z těchto pozic nic vytknout ani závěru, že celá částka vyplacená Českou republikou - Ministerstvem financí byla sepsána do konkursní podstaty. Tvrzení stěžovatele, že předmětný podíl úpadci nikdy nepatřil, nemůže na uvedených závěrech nic změnit. Podstatné je, že v dané věci šlo o peněžité plnění, jež se zaplacením úpadci, byť jako zástupci sdružení, nestalo v rozsahu jednotlivých podílů bez dalšího předmětem vlastnictví ostatních členů či bývalých členů sdružení. Těm vznikl vůči úpadci pouze nárok na jeho zaplacení a jako jakýkoliv jiný nárok měl být uplatněn v konkursu. Ve zbytku postačí odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí.
10. Přisvědčit nakonec nelze ani námitce, že odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu je stručné a neposkytující odpověď na stěžovatelem formulované právní otázky. Za situace, kdy se uvedený soud v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 1702/2010 podrobně vypořádal ve skutkově shodné věci se všemi relevantními otázkami, není důvod nepovažovat odkaz na toto veřejně přístupné rozhodnutí, jehož právní závěry se v plném rozsahu uplatní i ve věci stěžovatele, za dostatečný. Přinejmenším jím byl zcela jednoznačně odůvodněn závěr, že v dané věci nebyly splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., v relevantním znění.
11. Z těchto důvodů rozhodl Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele pro zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu