ECLI:CZ:US:2015:2.US.398.15.1
sp. zn. II. ÚS 398/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) František Podstatzky-Lichtenstein, 2) Maria Podstatzka-Lichtenstein a 3) Johann Podstatzky-Lichtenstein, všech zastoupených JUDr. Bc. Patrikem Matyáškem, Ph.D., advokátem, se sídlem Údolní 33, Brno, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2014, č. j. 4 As 154/2013-48, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 2. 2015, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že Nejvyšší správní soud nepostupoval správně, když napadeným usnesením jejich kasační stížnost jako opožděně podanou odmítl. Stěžovatelé uvádějí, že při počítání lhůty pro podání kasační stížnosti vycházeli analogicky z ustanovení §240 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), podle kterého obsahuje-li rozhodnutí nesprávné poučení, lze podat dovolání do tří měsíců od doručení. V ústavní stížnosti stěžovatelé dále rozvádějí, proč mají poučení krajského soudu za nesprávně formulované.
3. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného usnesení vyplývají následující skutečnosti. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. 8. 2013, č. j. 22 A 167/2011-79, zamítl žalobu stěžovatelů proti rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 27. 4. 2011, č. j. KUOK 43413/2011, ve věci odložení žádosti stěžovatelů o finanční náhradu podle §5 a §12 dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa. V poučení tohoto rozsudku krajský soud uvedl: "Proti tomuto rozhodnutí nejsou přípustné opravné prostředky. To neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu - v tom případě je možno podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu." Proti tomuto rozsudku podali stěžovatelé v zákonné lhůtě dne 6. 11. 2013 kasační stížnost. Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 19. 11. 2013, č. j. 4 As 146/2013-17, řízení o kasační stížnosti zastavil, neboť stěžovatelé navzdory výzvě a řádnému poučení nezaplatili soudní poplatek. Dne 21. 11. 2013 podali stěžovatelé další kasační stížnost proti témuž rozsudku krajského soudu. V kasační stížnosti stěžovatelé uvedli, že rozsudek krajského soudu obsahuje nesprávné poučení o kasační stížnosti. Z analogické aplikace ustanovení §240 odst. 2 o. s. ř. stěžovatelé dovodili své oprávnění při nesprávném poučení podat kasační stížnost ve lhůtě tří měsíců od doručení napadeného rozhodnutí. Čtvrtý senát Nejvyššího správního soudu usnesením ze dne 27. 2. 2014, č. j. 4 As 154/2013 - 27, postoupil věc rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu k posouzení právní otázky, jaká je délka lhůty pro podání kasační stížnosti v případech chybějícího, neúplného nebo nesprávného poučení o opravném prostředku uvedeného v písemném vyhotovení rozhodnutí krajského soudu. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu usnesením ze dne 9. 12. 2014, č. j. 4 As 154/2013-35, vrátil věc k projednání a rozhodnutí čtvrtému senátu, aniž se předloženou právní otázkou zabýval, přičemž nepřisvědčil názoru předkládajícího senátu, že poučení, kterého se dostalo stěžovatelům, bylo nesprávné, neúplné nebo že by zcela chybělo. Rozšířený senát nepochyboval, že "... poučení v podobě, v jaké bylo stěžovatelům dáno, obstojí." Čtvrtý senát Nejvyššího správního soudu, vázán shora citovaným názorem rozšířeného senátu znovu posoudil, zda jsou splněny podmínky řízení o kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost byla podána opožděně.
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelů je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejich ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího správního soudu nedošlo.
5. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s."). Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 156, str. 401 a další). V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, N 127/28 SbNU 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, N 129/31 SbNU 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatelů Ústavní soud nedospěl.
6. Nejvyšší správní soud stěžovatelům v odůvodnění napadeného usnesení vyložil, že kasační stížností napadený rozsudek obsahuje dostatečné poučení o kasační stížnosti a o lhůtě k jejímu podání. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že v poučení bylo zcela správně uvedeno, že lhůta k podání kasační stížnosti činí dva týdny. Stěžovatelé si této skutečnosti byli vědomi a v zákonné lhůtě podali proti napadenému rozsudku kasační stížnost ze dne 6. 11. 2013, avšak vzhledem ke skutečnosti, že navzdory výzvě a řádnému poučení nezaplatili soudní poplatek za kasační stížnost, bylo řízení o předmětné kasační stížnosti usnesením ze dne 19. 11. 2013, č. j. 4 As 146/2013-17, zastaveno. Stěžovatelé tedy nezaplacením soudního poplatku způsobili, že jejich včasná kasační stížnost nemohla být věcně projednána. Nejvyšší správní soud dovodil, že danou situaci nelze napravit tvrzením o domnělé nesprávnosti poučení v napadeném rozsudku; to platí tím spíše, že stěžovatelé jsou od počátku řízení o žalobě v dané věci zastoupeni advokátem. Pokud tedy stěžovatelé podali opětovně kasační stížnost elektronicky dne 21. 11. 2013, stalo se tak po zákonem stanovené lhůtě dvou týdnů, která počala běžet v pátek dne 25. 10. 2013 (§40 odst. 1 s. ř. s.) a skončila ve čtvrtek dne 7. 11. 2013 (§40 odst. 2 s. ř. s.).
7. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí, které Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť Nejvyšší správní soud při svém rozhodování vycházel z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky a při interpretaci podústavního práva šetřil jeho podstatu a smysl.
8. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatelů, že jim v důsledku (nesprávného) poučení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 8. 2013, č. j. 22 A 167/2011 - 79, bylo odepřeno právo na přístup k soudu.
9. Podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. platí, že kasační stížnost je dále nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.
10. Jakkoli je zřejmé, že samo o sobě je předmětné poučení Nejvyššího správního soudu o nepřípustnosti kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu prvního stupně poněkud zavádějící za situace, kdy krajský soud rozhodoval kasační stížností napadeným rozhodnutím ze dne 29. 8. 2013 ve věci meritorně poprvé, neboť jeho předchozí rozhodnutí bylo z procesních důvodů Nejvyšším správním soudem zrušeno, je nutno pro posouzení otázky, zda skutečně došlo postupem správních soudů k odepření práva stěžovatelů na přístup k soudu, přihlížet ke všem okolnostem věci a nevytrhovat předmětné poučení z kontextu věci. Tak také činil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu, který v usnesení ze dne 9. 12. 2014, č. j. 4 As 154/2013 - 35, zdůraznil, že "Pokud by bylo poučení uvedené v později vydaném, nyní kasační stížností napadeném rozsudku, posuzováno izolovaně - bez kontextu celého řízení - mohlo by se jevit poučením nesprávným a neúplným. Kontext a zasazení do průběhu řízení před správními soudy však existuje a rozšířený senát věc zhodnotil právě jeho prostřednictvím."
11. Posuzujíc věc ve světle tohoto pohledu, rozšířený senát Nejvyššího správního soudu dále uvedl, že "soud stěžovatele poučil, že proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné, ovšem s výjimkou situace, kdy by bylo kasační stížností namítáno nedodržení závazného právního názoru nejvyšší instance ze strany krajského soudu. Krajský soud dále v poučení uvedl dvoutýdenní lhůtu a místo, kam takový prostředek nápravy podat. Nelze se domnívat, že by byli stěžovatelé takovým poučením poškozeni na svých procesních právech. Poučení se pouze vymezilo vůči možnosti podat kasační stížnost proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem [§104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.]. Tato situace reálně nastat mohla a právě na ni by předmětná část poučení dopadala. ... Stěžovatelé však mohli v daném případě podat kasační stížnost i z ostatních důvodů uvedených v soudním řádu správním. Z obsahů příslušných rozhodnutí a z průběhu řízení totiž vyplývá, že se v nyní posuzované věci nejednalo o otázky, které by Nejvyšší správní soud dříve (tzv. "v prvním kole") řešil nebo o nich závazně rozhodoval; bylo tedy jasné, že vznesené námitky nespadají do kategorie vymezené tím, že "se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu." Kasační stížnost obsahující námitky, které stěžovatelé neuplatnili v dřívější kasační stížnosti, by tak byla zcela jistě přípustná. Složitost těchto právních otázek je rovněž důvodem, proč v řízení o kasační stížnosti před Nejvyšším správním soudem platí tzv. advokátní přímus, tedy povinné zastoupené účastníka advokátem."
12. Ústavní soud zdůrazňuje, že není jeho úkolem přezkoumat správnost shora citovaných závěrů rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, nýbrž vyhodnotit, zda nebylo v důsledku postupu Nejvyššího správního soudu, který v napadeném rozhodnutí z těchto závěrů vycházel, porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces.
13. Z důvodů shodných s těmi, které uvedl ve svém rozhodnutí Nejvyšší správní soud, dovodil Ústavní soud, že tomu tak není. Lze shrnout, že stěžovatelé byli rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 9. 2012, č. j. 22 A 167/2011-41, již "obecně" poučeni o tom, že proti rozhodnutí krajského soudu je možné podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů. Poučení uvedené v rozsudku téhož soudu ze dne 29. 8. 2013 se sice vymezovalo pouze vůči možnosti podat kasační stížnost proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem, stěžovatelé však i přes toto zavádějící poučení kasační stížnost v zákonné lhůtě řádně podali, neboť, jak uvádějí v kasační stížnosti, byli i přes formulaci předmětného poučení přesvědčeni o svém právu kasační stížnost podat. Není přitom důvodu, pro který by se advokátem zastoupení stěžovatelé měli domnívat, že pro takový případ platí jiná, než v poučení uvedená lhůta dvou týdnů. O skutečnosti, že řízení o této kasační stížnosti bylo v důsledku nezaplacení soudního poplatku zastaveno, bylo již pojednáno výše. Shora popsané skutečnosti staví věc do jiného světla, než jak ji prezentují stěžovatelé, kteří uvádějí, že o právu podat kasační stížnost nebyli řádně poučeni, a právě z toho důvodu ji v zákonné lhůtě nepodali. Tomuto jejich tvrzení Ústavní soud neuvěřil, a proto porušení jejich práva na spravedlivý proces v postupu Nejvyššího správního soudu neshledal.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu