ECLI:CZ:US:2015:2.US.433.14.1
sp. zn. II. ÚS 433/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatele M. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Nové Sedlo, zastoupeného JUDr. Marií Mertovou, advokátkou, se sídlem Riegrova 229, Chomutov, proti postupu Obvodního soudu pro Prahu 4 v řízení vedeném pod sp. zn. 52 T 133/2013 a postupu Městského soudu v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 7 To 16/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 4. 2. 2014, která byla na základě výzvy Ústavního soudu kvalifikovaně doplněna zástupkyní stěžovatele JUDr. Marií Mertovou dne 29. 4. 2014, stěžovatel napadá průběh trestního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 52 T 133/2013 a průběh odvolacího řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 7 To 16/2014 s tvrzením, že postupem soudů obou stupňů došlo k porušení jeho ústavních práv zaručených hlavou pátou Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel uvádí, že v průběhu trestního řízení u Obvodního soudu pro Prahu 4 žádal o změnu obhájkyně JUDr. Hany Tiché. Jeho žádosti však nebylo vyhověno. Uvedená advokátka byla i nadále činná jako jeho obhájkyně, proti odsuzujícímu rozsudku ze dne 28. 11. 2013 podala odvolání, které však vzala následně zpět. K odvolání stěžovatele bylo Městským soudem v Praze nařízeno veřejné zasedání, které se ale nakonec konalo pouze se spoluobžalovaným S. a stěžovatel byl převeden do výkonu trestu odnětí svobody s odkazem na pravomocný rozsudek. Stěžovatel tvrdí, že mu nebylo umožněno hájit se prostřednictvím obhájce, k němuž by měl důvěru, naopak byl proti své vůli zastoupen obhájcem, který porušil své povinnosti. Nebyla mu tak umožněna řádná obhajoba. Nadto byl převeden do výkonu trestu, aniž by se konalo veřejné zasedání o jeho odvolání. Navrhl proto, aby Obvodnímu soudu pro Prahu 4 a Městskému soudu v Praze bylo zakázáno pokračovat v zásazích do jeho práv zaručených čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny i čl. 6 Úmluvy a bylo jim přikázáno, aby obnovily stav před porušením.
Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 52 T 133/2013 se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 52 T 133/2013 ze dne 28. 11. 2013 byl stěžovatel uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), písm. b) odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), v jednočinném souběhu s přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. z., spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. z. Za to mu byl uložen podle §205 odst. 2 tr. z. za použití §43 odst. 2 tr. z. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. z. zařazen do věznice s ostrahou. Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobžalovaného A. S. Součástí spisu (viz č. l. 241) je odvolání stěžovatele proti označenému rozsudku, podané jeho obhájkyní JUDr. Hanou Tichou, a sdělení této obhájkyně ze dne 12. 12. 2013, že na základě pokynů stěžovatele bere podané odvolání zpět (viz č. l. 244). Následuje usnesení ze dne 23. 12. 2013, jímž předsedkyně senátu Obvodního soudu pro Prahu 4 bere na vědomí zpětvzetí odvolání stěžovatele (viz č. l. 249). Ve spisu je dále založeno odvolání sepsané samotným stěžovatelem (viz č. l. 250). Usnesením Městského soudu v Praze č. j. 7 To 16/2014-296 ze dne 23. 1. 2014 bylo toto odvolání podle §253 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), zamítnuto, přičemž byl stěžovatel poučen o možnosti podat proti usnesení odvolacího soudu ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení dovolání.
Dříve, než Ústavní soud přistoupí k projednání a rozhodnutí věci samé, prověřuje, zda jsou splněny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Stěžovatel petitem ústavní stížnosti, jímž je Ústavní soud vázán, navrhuje, aby bylo Obvodnímu soudu pro Prahu 4 a Městskému soudu v Praze zakázáno pokračovat v zásazích do jeho práv zaručených čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny i čl. 6 Úmluvy a bylo jim přikázáno, aby obnovily stav před porušením. Zásah přitom spatřuje v tom, že mu nebyla umožněna řádná obhajoba a že nebylo rozhodnuto o jeho odvolání proti odsuzujícímu rozsudku.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručeného práva nebo svobody může mít nejrůznější formu či podobu. Zpravidla se jedná o pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci, tj. akt individuální aplikace práva, který již nelze napadnout žádnými opravnými prostředky a který v právní sféře jeho adresáta již vyvolává zamýšlené účinky. Střet s ústavně zaručeným základním právem nebo svobodou může být způsoben také jiným zásahem orgánu veřejné moci než pravomocným rozhodnutím. Pojem "jiný zásah orgánu veřejné moci" interpretuje Ústavní soud tak, že jde zpravidla o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok orgánů veřejné moci vůči ústavně zaručeným základním právům nebo svobodám, který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu. Přitom takový útok sám nesmí být výrazem (výsledkem) rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se musí vymykat obvyklému přezkumnému či jinému řízení. Podstatné je, že důsledkům takového zásahu orgánu veřejné moci nelze čelit jinak než ústavní stížností, resp. nálezem Ústavního soudu obsahujícím zákaz takového zásahu (viz nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. listopadu 1995; N 78/4 SbNU 243). Tato podmínka tedy není splněna tam, kde se stěžovateli nabízí možnost obrany jinými procesními prostředky.
V projednávaném případě je stěžovatelem tvrzený zásah do jeho ústavních práv výsledkem rozhodovací pravomoci soudů, přičemž stěžovatel měl k dispozici procesní prostředek způsobilý napravit pro něho nepříznivé důsledky vydaných soudních rozhodnutí. Ústavní soud přitom nemůže přisvědčit námitce stěžovatele, že odvolací soud neřešil jeho odvolání proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně. Jak je patrné z obsahu spisového materiálu, odvolací soud se odvoláním sepsaným samotným stěžovatelem, jehož součástí byla i námitka o znemožnění řádné obhajoby, zabýval a usnesením č. j. 7 To 16/2014 ze dne 23. 1. 2014 je zamítl. Pokud stěžovatel s jeho rozhodnutím nesouhlasil, měl právo proti němu podat dovolání, o čemž byl řádně poučen. Ze spisu však nevyplývá, že by této možnosti využil. Jestliže nyní namítá zásah do svých ústavních práv a domáhá se nápravy ve formě vyslovení zákazu pokračování takového zásahu, dohání tímto způsobem to, co měl učinit v době, kdy bylo vydáno rozhodnutí odvolacího soudu o zamítnutí jeho odvolání, tedy napadnout je ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení dovoláním. Nejvyšší soud tak nedostal příležitost, aby se tvrzenými zásahy cestou přezkumu soudních rozhodnutí zabýval. Jeho pochybení nemůže být nyní napraveno způsobem, který stěžovatel navrhuje.
Toliko nad rámec uvedeného Ústavní soud připomíná, že otázkou (ne)přípustnosti ústavní stížnosti v trestních věcech v souvislosti s možností podání dovolání se Ústavní soud zabýval mimo jiné ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014 (publ. pod č. 40/2014 Sb.), v němž mj. konstatoval, že "z dikce ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, jednoznačně vyplývá povinnost stěžovatelů vyčerpat všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje - tedy i mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání v trestních věcech, pokud je dovolání v dané věci přípustné". Ústavní stížnost je totiž prostředkem ochrany práv, který je subsidiární ke standardním "neústavním" institutům. Především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve není-li dosaženo nápravy v rámci režimu obecného soudnictví, může se v rozsahu omezeném hledisky ústavnosti uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu.
Ústavní soud se zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, avšak splnění žádné z těchto podmínek neshledal a stěžovatel jejich existenci ani netvrdil.
Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2015
Jiří Zemánek, v. r.
soudce zpravodaj