ECLI:CZ:US:2015:2.US.435.15.1
sp. zn. II. ÚS 435/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti společnosti BENREA 21, s. r. o., sídlem Praha 9, Náchodská 102/232, zastoupené JUDr. Michalem Zsemlerem, advokátem se sídlem v Plzni, Kardinála Berana 8, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 11. 2014 č. j. 3 Cmo 307/2014-291, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka brojí proti v záhlaví označenému usnesení, jímž mělo být porušeno její základní právo na spravedlivý proces zaručené ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovením čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením (v převážné míře) potvrdil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2014 č. j. 5 Cm 116/2011-244, kterým byla stěžovatelce a soudnímu exekutorovi uložena povinnost zdržet se jakkoliv nakládat s finančními prostředky ve výši 2 347 136,60 Kč složenými na depozitním účtu soudního exekutora Mgr. Ing. Jiřího Proška.
Předmětné finanční prostředky složila stěžovatelka na účet soudního exekutora, aby mohla nakládat s nemovitostmi, na které předtím vydal exekutor exekuční příkaz. To vše v rámci exekuce vedené v souvislosti s rozhodčím nálezem, jenž byl posléze zrušen (rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 1. 2013 č. j. 45 Cm 259/2010-130 potvrdil Vrchní soud rozsudkem ze dne 28. 1. 2014 sp. zn. 3 Cmo 248/2013). Zanikl tak exekuční titul, exekuce měla být zastavena a finanční prostředky na účtu soudního exekutora odblokovány. V souvislosti s jiným běžícím sporem stěžovatelky a vedlejší účastnice (oprávněné v původním exekučním řízení) o odměnu z mandátní smlouvy však bylo vydáno ústavní stížností napadené předběžné opatření, neboť soudy obou stupňů - s poukazem, že stěžovatelka prodala dříve zajištěné nemovitosti - dospěly k závěru, že by výkon rozhodnutí (ve sporu o odměnu z mandátní smlouvy) mohl být ohrožen.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že inkriminované nemovitosti jakožto součást developerského projektu byly - v rámci předmětu jejího podnikání - od počátku určeny k prodeji, a proto sama existence prodeje těchto nemovitostí nemůže zakládat důvodnou obavu, že by výkon v budoucnu vydaného meritorního rozhodnutí byl ohrožen. Současně zdůrazňuje, že nadále neexistuje právní důvod, proč by měly být dříve deponované finanční prostředky nadále zadržovány. Stěžovatelka proto považuje postup obecných soudů při vydání předběžného opatření (resp. při jeho potvrzení) za zcela svévolný a odporující právní úpravě předběžného opatření v ustanovení §74 občanského soudního řádu i judikatorní praxi; v této souvislosti připomíná, že na základě odvolacím soudem zvolené interpretace institutu předběžného opatření by soud před zahájením každého nalézacího řízení musel blokovat majetek žalovaného, aby v případě úspěchu žalobce ve věci samé usnadnil následný výkon rozhodnutí (exekuci). K takovému postupu však dle stěžovatelky institut předběžného opatření neslouží. Nadto stěžovatelka namítá, že vedlejší účastnice v rámci návrhu na vydání předběžného opatření ničím nedoložila své tvrzení, že stěžovatelka nemá kromě deponovaných finančních prostředků žádný jiný majetek.
Ústavnímu soudu byla Ústavou České republiky svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán toliko kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li proto v dané věci prima facie do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V kontextu dané věci je třeba zdůraznit, že ačkoliv Ústavní soud nevylučuje, že by předběžné opatření mohlo zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení, konstantně akcentuje skutečnost, že se jedná o procesní prostředek zatímní úpravy poměrů účastníků řízení. Ústavní soud proto zásadně jen v obecné rovině - v rámci tzv. omezeného testu ústavnosti - přezkoumává, zda byly dány podmínky pro vydání předběžného opatření a zda soud při svém rozhodování postupoval v souladu s ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny (resp. čl. 6 Úmluvy).
Na základě v předchozím odstavci naznačeného omezeného přezkumu napadených rozhodnutí Ústavním soudem je možno konstatovat, že odvolacím soudem podané odůvodnění nařízení předběžného opatření požadavkům uváděným v judikatuře Ústavního soudu dostálo.
Jakkoli je možné hodnotit jako poměrně velmi stručnou právě tu část odůvodnění napadeného rozhodnutí, ve které vrchní soud uvádí, proč dospěl k závěru, že byly naplněny veškeré předpoklady pro vydání předběžného opatření dle ustanovení §74 občanského soudního řádu, nelze současně ztrácet ze zřetele, že stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvádí žádné relevantní skutečnosti, jež by podstatným způsobem zpochybňovaly správnost (tím méně pak ústavnost) odvolacím soudem učiněných závěrů. Jinými slovy, namítá-li stěžovatelka, že vedlejší účastnice nikterak nedoložila tvrzení, že stěžovatelka nemá kromě deponovaných finančních prostředků žádný (exekvovatelný) majetek, není možné přehlížet, že stěžovatelka v ústavní stížnosti s tímto tvrzením ve své podstatě nikterak nepolemizuje - např. v tom smyslu, že by přinejmenším tvrdila (byť i pouze obecně), že jiný (exekvovatelný) majetek vskutku má.
Přestože tedy Ústavní soud nepovažuje odůvodnění vrchního soudu za bezvýhradně přesvědčivé, z hlediska principu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů neshledává žádný "silný" důvod, na jehož základě by byla namístě kasace napadeného rozhodnutí odvolacího soudu; náležitě přitom zohlednil - ve své judikatuře konstantně akcentovanou - skutečnost, že se v případě předběžného opatření jedná o časově omezené opatření (§77 občanského soudního řádu), jež může být k návrhu (stěžovatelky) zrušeno (§77 odst. 2 věta první občanského soudního řádu) a jímž není ani (nezvratně) prejudikován konečný výsledek meritorního sporu.
Pro úplnost a pouze zcela na okraj - neboť stěžovatelka petitem ústavní stížnosti rozhodnutí krajského soudu nenapadá - je ve vztahu k námitce stěžovatelky v závěru ústavní stížnosti, že rozhodnutí prvoinstančního soudu není vůbec odůvodněno, možné připomenout, že se Ústavní soud problematikou odůvodnění usnesení o vydání předběžného opatření ve smyslu §169 odst. 2 občanského soudního řádu v minulosti vícekrát zabýval. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 1554/08 (N 12/52 SbNU 121) Ústavní soud shledal porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces v tom, že usnesení o vydání předběžného opatření nebylo odůvodněno [obdobně také nález sp. zn. III. ÚS 346/09 (N 194/54 SbNU 393)]. Uvedené nálezy byly ovšem vydány za účinnosti předchozí právní úpravy účinné do dne 22. 1. 2009, kdy relevantní část uvedeného ustanovení zněla: "Písemné vyhotovení usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu, jemuž nikdo neodporoval, nebo usnesení, které se týká vedení řízení, anebo usnesení podle §104a nemusí obsahovat odůvodnění." Za tehdejší právní úpravy obecné soudy při neodůvodňování vydaného předběžného opatření vycházely ze stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 19/2006, které bylo Ústavním soudem v uvedených nálezech i dalších rozhodnutích podrobeno kritice. Ani za účinnosti předchozí právní úpravy však Ústavní soud neshledal, že by citované ustanovení bylo samo o sobě protiústavní (srov. usnesení ze dne 29. 10. 2008 sp. zn. IV. ÚS 1069/08); naopak zdůraznil, že je třeba je vykládat v souladu s jeho smyslem a účelem. Ustanovení §169 občanského soudního řádu však doznalo od 23. 1. 2009 změn, když zákonodárce rozšířil okruh případů, ve kterých soud nemusí usnesení odůvodňovat mj. i na usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu na předběžné opatření. I tato novelizovaná část ustanovení §169 odst. 2 občanského soudního řádu byla opakovaně podrobena přezkumné činnosti Ústavního soudu v souvislosti s projednáním ústavních stížností spojených s návrhem na zrušení ustanovení zákona, podaných proti neodůvodněným rozhodnutím o nařízení předběžného opatření. Ani v těchto případech však Ústavní soud neshledal důvod k vydání zrušujícího nálezu (srov. např. usnesení ze dne 28. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 1058/11, ze dne 5. 5. 2011 sp. zn. III. ÚS 790/11, ze dne 9. 6. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2683/10, ze dne 3. 8. 2011 sp. zn. II. ÚS 1687/11 a ze dne 4. 10. 2012 sp. zn. III. ÚS 3135/11).
Ústavní soud proto stěžovatelčin návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 2015
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu