ECLI:CZ:US:2015:2.US.440.15.1
sp. zn. II. ÚS 440/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Z. P., zastoupeného JUDr. Antonínem Tunklem, advokátem, se sídlem Komenského 6/V, Dačice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 202/2014-28 ze dne 4. 12. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 2. 2015 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 202/2014 se podává, že napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatele směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 41 A 89/2013 ze dne 10. 9. 2014, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Krajského úřadu kraje Vysočina ze dne 8. 10. 2013 č. j. KUJI 68455/2013, sp. zn. OOSČ 648/2013 OOSC/223. Tímto rozhodnutím krajský úřad zamítl odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Městského úřadu v Telči, odboru dopravy, č. j. MěÚ Telč - 8800/2012/OD ze dne 31. 7. 2013, kterým byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupků podle §125c odst. 1 písm. d), k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o silničním provozu"), a to v souvislosti s porušením §5 odst. 1 písm. f) a §6 odst. 12 téhož zákona. Uvedených přestupků se měl dopustit tím, že se dne 10. 11. 2012 v 15:20 hod. na pozemní komunikaci č. III/40616 v katastru obce Mrákotín jako řidič motorového vozidla Peugeot 306, registrační značky X, se odmítl na výzvu policisty podrobit odbornému lékařskému vyšetření ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem, a současně na výzvu policisty nepředložil ke kontrole řidičský průkaz. Za to mu byla uložena pokuta 25 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu jednoho roku. V průběhu přestupkového řízení i řízení před soudy stěžovatel namítal, že o předmětném skutku bylo vedeno trestní řízení, které bylo ukončeno odsuzujícím rozhodnutím, takže opětovným projednáním před správními orgány došlo k porušení zásady, podle níž nelze pro tentýž skutek vést další řízení. Nejvyšší správní soud ve shodě se správními orgány a krajským soudem však totožnost skutků neshledal.
Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřuje v tom, že se správní soudy v jeho věci nevypořádaly s podanými důkazními návrhy, především návrhem na připojení úplného trestního spisu, který mohl prokázat skutkové okolnosti rozhodné pro posouzení trestného činu a přestupku ve vzájemné kauzalitě. Odkazuje přitom na nálezy Ústavního soudu ve věcech tzv. opomenutých důkazů. Stěžovatel se domnívá, že předmětnými řízeními, tedy řízením trestním a řízením správním, byla porušena zásada "ne bis in idem", neboť dle jeho názoru trestní řízení absorbovalo všechny skutky, které v souvislosti s dopravní nehodou nastaly. V průběhu trestního řízení byl stěžovatel přesvědčen o tom, že je trestán za vše, co spáchal a trest přijal jako spravedlivý. Následující správní řízení považuje za nespravedlivé, neboť byl za jeden skutek trestán vícekrát, o čemž svědčí trest zákazu činnosti řízení všech motorových vozidel, který mu byl udělen jak v trestním řízení, tak i v řízení správním.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost i obsah napadeného rozsudku z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a do jejich rozhodovací činnosti je oprávněn zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s právy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Stěžovatel kritizuje způsob, jakým Nejvyšší správní soud posoudil uplatnění zásady "ne bis in idem" v souvislosti s uložením sankcí za správní delikt. Z jeho námitek je přitom zřejmé, že stejnou argumentaci uplatnil v kasační stížnosti, a že se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů kasačního soudu a v podstatně tak Ústavní soud staví do role běžné soudní instance, která mu ovšem nepřísluší. Právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolává, není možno vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení, či že by jednotlivci zaručovalo přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru. Je jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Stěžovateli nebylo nijak bráněno, aby se stanoveným postupem domáhal svého práva nejprve u Krajského soudu v Brně a poté i u kasačního soudu. Oba soudy se celou věcí náležitě zabývaly, svá rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž dostatečně objasnily, proč nepovažovaly námitky stěžovatele za důvodné. Nejvyšší správní soud v rámci řešení dané otázky provedl velmi podrobný rozbor nejen své judikatury, ale i judikatury Evropského soudu pro lidská práva, z níž mimo jiné vyplývá zákaz stíhání pro druhý trestný čin, pokud je založen na totožném či v podstatných rysech totožném skutku. Pojem "totožnost skutku" pak vyložil v souladu se závěry trestně právní teorie, na něž odkázal. Pokud porovnáním podstaty skutků, pro něž bylo vedeno přestupkové řízení, a skutku, v důsledku něhož byl stěžovatel pravomocně odsouzen v trestním řízení, neshledal, že by skutky posuzované v přestupkovém řízení byly totožné se skutkem, o němž rozhodoval trestní soud, nelze jeho řádně odůvodněnému závěru cokoli vytknout.
Podstatou skutků projednávaných ve správním řízení je jednání stěžovatele spočívající v odmítnutí podrobit se lékařskému vyšetření spojenému s odběrem krve [viz §5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu] a v nepředložení řidičského průkazu ke kontrole (viz §6 odst. 12 stejného zákona), zatímco trestní řízení bylo vedeno pro skutek, založený na tom, že stěžovatel řídil motorové vozidlo ve stavu vylučujícím způsobilost, řízení nezvládl a havaroval. Z toho je zřejmé, že skutková podstata přečinu a přestupku se nepřekrývá ani není jedna obsažena v druhé. Jak příhodně uvedl Nejvyšší správní soud, popsaným jednáním stěžovatel ohrozil zcela rozdílné zájmy, když v případě přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky je objektem zájem na ochraně života nebo zdraví lidí a majetku, v případě přestupků pak zájem na řádném výkonu veřejné správy a respektování autority úřední osoby při výkonu její pravomoci.
Ústavní soud tedy neshledal, že by výklad provedený Nejvyšším správním soudem byl zjevně svévolný či postrádal racionální základ. V podrobnostech proto odkazuje na ústavně konformní odůvodnění napadeného rozsudku.
Nelze přisvědčit ani dalšímu argumentu stěžovatele, že se soudy nevypořádaly s jeho důkazním návrhem. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, Nejvyšší správní soud vysvětlil, proč považoval provedení důkazu trestním spisem Okresního soudu v Jihlavě za nadbytečný. Nelze spatřovat porušení zásad spravedlivého procesu v tom, jestliže soud nevyhoví všem důkazním návrhům účastníků, pokud shledá, že z důkazů do té doby provedených lze na skutkový stav posuzované věci (pod aspektem aplikace té které právní normy) bezpečně usoudit a jestliže svůj zamítavý postoj odůvodní (srov. nález sp. zn. III. ÚS 150/93 ze dne 3. 11. 1994, N 49/2 SbNU 87). Za situace, kdy trestní soud projednával odlišný skutek, což je dostatečně zřejmé z výroku pravomocného trestního příkazu, který je součástí spisového materiálu, není ani dle názoru Ústavního soudu zapotřebí k objasnění otázky totožnosti skutků vyžadovat celý trestní spis. Nejde tak o opomenutý důkaz ve smyslu stěžovatelem citované judikatury Ústavního soudu.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu