ECLI:CZ:US:2015:2.US.464.15.1
sp. zn. II. ÚS 464/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky FTV Prima, spol. s r. o., se sídlem Na Žertvách 24/132, Praha 8 - Libeň, zastoupené JUDr. Ondřejem Moravcem, Ph.D., advokátem se sídlem Resslova 1253, Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2014, č. j. 2 As 105/2014-44, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, jako vedlejší účastnice, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta jí podaná kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze (dále též jen "městský soud") ze dne 23. 4. 2014, č. j. 7 A 47/2012-81, jímž soud zamítl žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí vedlejší účastnice.
2. Vedlejší účastnice uložila stěžovatelce rozhodnutím ze dne 13. 5. 2009, č. j. HOL/3899/09, sp. zn. 2009/113/HOL/FTV, pokutu ve výši 50.000 Kč, podle ustanovení §60 odst. 1 písm. l) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, v tehdy účinném znění (dále jen "zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání"), a to za porušení ustanovení §48 odst. 4 písm. a) citovaného zákona. Žalovaná rozhodla o uložení pokuty poté, co dospěla k závěru, že v premiéře dne 22. 9. 2008 v 20:28:50 hod. na programu Prima televize označením sponzora Rama, produkt Classic Idea! Multivita (sponzor upoutávky, mutace 1) stěžovatelka porušila povinnost zřetelně zvukově, obrazově či zvukově-obrazově oddělit reklamu od ostatních částí programu.
3. Dotčené rozhodnutí nejprve městský soud rozsudkem ze dne 14. 10. 2010, č. j. 7 Ca 222/2009-40, zrušil pro nepřezkoumatelnost, neboť z napadeného rozhodnutí nevyplynulo, jakým způsobem vedlejší účastnice splnila upozorňovací povinnost ve smyslu ustanovení §59 odst. 1 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání. Ke kasační stížnosti vedlejší účastnice Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 30. 5. 2012, č. j. 6 A 26/2010-123 (dále též "první rozsudek"), tento rozsudek městského soudu zrušil, a to poté, kdy věc byla předložena rozšířenému senátu za účelem vyřešení zásadní právní otázky - způsobu, jakým má být splněna podmínka upozornění dle ustanovení §59 odst. 1 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání v případě, že se jedná o porušení zákazu neoddělené reklamy odvysíláním reklamy, namísto sponzorského vzkazu (viz usnesení rozšířeného senátu ze dne 3. 4. 2012, č. j. 6 As 26/2010-101; dále též "usnesení rozšířeného senátu"). Městský soud v Praze v následném řízení žalobu jako nedůvodnou zamítl rozsudkem dne 29. 11. 2012, č. j. 7 A 47/2012-144. Tento rozsudek městského soudu byl ke kasační stížnosti stěžovatelky opětovně zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2013, č. j. 6 As 1/2013-31 (dále též "druhý rozsudek"), a to z důvodu, že městský soud zcela pominul vypořádat se se žalobními body týkajícími se záměny provozovatelů vysílání a nedostatků úvah vedlejší účastnice při posuzování kritérií pro uložení sankce.
4. Dalším (v pořadí třetím) rozsudkem městský soud dospěl k závěru, že předmětný spot naplňuje kritéria reklamy, podmínka pro uložení pokuty spočívající v předchozím upozornění dle ustanovení §59 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání byla splněna, není dán důvod předkládat Soudnímu dvoru Evropské Unie předběžnou otázku výkladu Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/13/EU a skutek není na místě posuzovat podle příznivější právní úpravy ve znění novely zákona č. 132/2010 Sb. Zároveň neshledal, že by rozhodnutí bylo nesrozumitelné a nepřezkoumatelné, kdy navíc tyto námitky byly uplatněny opožděně a jsou proto nezpůsobilé vést ke zrušení napadeného rozhodnutí. Soud tedy dovodil, že z napadeného rozhodnutí je zřejmé, k jakým kritériím dle ustanovení §61 odst. 2 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání při ukládání pokuty vedlejší účastnice (žalovaná) přihlédla a jaká kritéria dle ustanovení §61 odst. 3 cit. zákona považovala za rozhodná při stanovení výše pokuty.
5. Rozsudkem napadeným nyní projednávanou ústavní stížností Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatelky jako nedůvodnou. V odůvodnění Nejvyšší správní soud nejprve vyzdvihl, že městský soud správně nepokračoval v argumentaci k opakované polemice stěžovatelky se závěry závazně vyslovenými Nejvyšším správním soudem v dřívějších rozhodnutích, a to především ve vztahu k otázce, zda předmětný obchodní spot a jemu předcházející upozornění naplňují kritéria reklamy. Totožné platí též o posouzení podmínek pro uložení pokuty spočívající v předchozím upozornění dle ustanovení §59 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání či nutnosti položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie. Proto se ve svém přezkumu Nejvyšší správní soud soustředil pouze na posouzení toho, zda došlo k namítané záměně provozovatelů televizního vysílání v textu napadeného rozhodnutí správního orgánu, a zda byla naplněna zákonná kritéria pro uložení pokuty. K prvé otázce Nejvyšší správní soud přisvědčil stěžovatelce, že došlo k částečné záměně stěžovatelky a jiného provozovatele televizního vysílání a v tomto ohledu je tedy rozhodnutí vedlejší účastnice nesrozumitelné. Zároveň Nejvyšší správní soud odmítl (na rozdíl od městského soudu), že by tuto námitku stěžovatelka vznesla opožděně, neboť byla uplatněna již v podané žalobě, při ústním jednání došlo jen k její přípustné konkretizaci. Přesto soud neshledal, že by tento důvod postačoval ke zrušení napadeného rozhodnutí městského soudu, neboť výrok rozhodnutí by byl stejný i za situace, kdyby k dotčené vadě řízení vůbec nedošlo. Vytkl přitom, že v provedeném správním řízení bylo postaveno na jisto, že stěžovatelka se odvysíláním reklamního spotu dopustila porušení povinnosti podle ustanovení §48 odst. 4 písm. a) zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání a uložení pokuty podle ustanovení §61 odst. 1 písm. l) tohoto zákona tedy bylo důvodné, kdy vedlejší účastnice řádně zohlednila kritéria pro stanovení výše pokuty a tato pokuta byla vyměřena v přiměřené výši (lze ji hodnotit jako výchovnou, plnící především preventivní funkci).
II.
6. Uvedené rozhodnutí dle stěžovatelky porušilo její práva na přístup k soudu, zákonného soudce a na spravedlivý proces, zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále stěžovatelka namítá porušení principu nulla poena sine lege zakotveného v čl. 39 Listiny. Porušení svých práv stěžovatelka spatřuje předně ve skutečnosti, že se Nejvyšší správní soud odmítl vypořádat s částí námitek podané kasační stížnosti, o kterých mylně usoudil, že již byly řešeny předešlým rozhodnutím Nejvyššího správního soudu. V této souvislosti především vytýká, že se ani v jednom ze svých rozhodnutí soudy nevypořádaly s otázkou, zda byla splněna podmínka předchozího upozornění ve smyslu ustanovení §59 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání, kdy Nejvyšší správní soud sice ve svém prvním rozhodnutí "dotvořil" odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí vedlejší účastnice, když namísto vedlejší účastnice uvedl, v čem spatřuje typovou podobnost jednání stěžovatelky, pro které byla upozorněna na porušení zákona, s jednáním, za které byla stěžovatelka v posuzované věci pokutována, nikterak se však nezabýval opakovaně vznášenou námitkou, že vydání tohoto upozornění na porušení zákona nepředcházelo deliktní jednání stěžovatelky. Nikterak tedy neřešil, zdali toto podkladové rozhodnutí ve smyslu ustanovení §75 odst. 2 soudního řádu správního bylo vydáno v souladu se zákonem a zdali tedy stěžovatelka byla včas seznámena s podstatou obvinění, které proti ní bylo vzneseno. V tomto postupu stěžovatelka spatřuje též zásah do práva na řádnou obhajobu. Stěžovatelka dále obsáhle namítá, že Nejvyšší správní soud, ačkoliv je soudem poslední instance, nepoložil předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie, přičemž se řádně nevypořádal s návrhem stěžovatelky na takový postup. V této souvislosti upozorňuje, že svou námitku směřovala nikoli vůči procedurálním otázkám, které jsou směrnicí č. 2010/13/EU o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států upravujících poskytování audiovizuálních mediálních služeb (dále jen "směrnice o audiovizuálních mediálních službách") neřešeny, nýbrž vůči pojmu reklama a sponzorský vzkaz, který naopak touto směrnicí upraven je. Závěrem stěžovatelka namítá, že skutková podstata správního deliktu, za jehož spáchání byla potrestána, není zákonem vymezena s dostatečnou určitostí tak, aby stěžovatelka mohla předem rozpoznat, zda zamýšleným jednáním bude skutková podstata deliktu naplněna.
III.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a vyžádaného spisu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního tak může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je ústavně konformní [viz např. za všechny příklady nález sp. zn. II. ÚS 262/06 ze dne 23. 8. 2007 (N 132/46 SbNU 237); veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná též z: http://nalus.usoud.cz/].
10. Podstatu nyní projednávané ústavní stížnosti tvoří námitky stěžovatelky týkající se splnění zákonných parametrů pro uložení pokuty dle zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání za porušení povinnosti zajistit, aby reklamy a teleshopping byly rozeznatelné a u provozovatele rozhlasového vysílání zřetelně zvukově, u provozovatele televizního vysílání zřetelně zvukově, obrazově či zvukově-obrazově oddělené od ostatních částí programu.
11. Ústavní soud předně připomíná, že z hlediska ústavně zaručených základních práv a svobod v nyní posuzovaném případě výrazně vystupuje aspekt svobody projevu (jehož se okrajově stěžovatelka též dovolává), neboť i reklama a její prezentace představují realizaci svobody projevu. Zároveň je však nutno vytknout, že Ústavní soud ve své judikatuře odlišil projevy z hlediska svého obsahu na projevy komerční a politické (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 2051/14 ze dne 3. 2. 2015) s tím, že komerčním projevům je poskytována nižší míra ochrany než projevům s veřejným přesahem. Platí přitom, že projev by v zásadě neměl být považován za komerční, pokud se týká věcí veřejných, respektive by mělo být zkoumáno, zda cílem projevu je spíše přispět k veřejné debatě, byť s možnými vedlejšími komerčními důsledky, anebo jde o skrývané, ryze komerční cíle; vždy je však třeba zkoumat charakter příslušného projevu jako celku (nikoliv jednotlivé výroky izolovaně), a to s ohledem na cíle, které daný projev sledoval [nález sp. zn. I. ÚS 823/11 ze dne 6. 3. 2012 (N 44/64 SbNU 521)]. Takto komerční sdělení mnohdy nejsou výkonem svobody projevu, nýbrž práva na svobodné podnikání. S ohledem na nyní posuzovaný případ je přitom zjevné (a účastníky řízení nezpochybněné), že dotčeným reklamním sdělením nebyla realizována možnost participovat v celospolečenské diskusi, nýbrž daná reklama sledovala výhradně komerční cíle.
12. Přesto nadále platí, že i v tomto případě musí být pro její omezení naplněna kritéria stanovená v čl. 17 odst. 4 Listiny, tzn., že restrikce komerčního projevu musí vycházet ze zákona, musí sledovat Listinou chráněné zájmy a musí se jednat o zásah přiměřený. Zákonným předpisem, na jehož základě došlo k vyměření pokuty stěžovatelce rozhodnutím vedlejší účastnice, bylo tehdy účinné ustanovení §48 odst. 4 písm. a) zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání. Účelem tohoto ustanovení (a též veřejným zájmem ospravedlňujícím zásah do svobody projevu) bylo, jak ve svém rozhodnutí podotkl již Nejvyšší správní soud, upozornit diváka, že místo očekávaného programu (zpravodajského, zábavného, sportovního apod.), bude odvysílán spot propagující určitý výrobek a zároveň nabádající k jeho zakoupení. Jak také uvádí odborná literatura, požadavek striktního oddělení reklamy a teleshoppingu od ostatního vysílání, a tedy i vyloučení vlivů zadavatele na ostatní části vysílání, je považován za předpoklad nezávislosti sdělovacích prostředků, svobody projevu a také zamezení skryté reklamy (Helena Chaloupková, Petr Holý: Zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání a předpisy související, 2. vydání, Praha 2009, s. 167). Přiměřenost daného zásahu v konkrétním případě stěžovatelky pak byla dostatečně odůvodněna v rozhodnutích obecných soudů, kdy i v nyní napadeném rozhodnutí Nejvyšší správní soud uvedl, že vyměřenou pokutu lze hodnotit především jako výchovnou a preventivní, která odpovídá míře a závažnosti porušení zákona ze strany stěžovatelky. Jelikož se Ústavní soud s tímto hodnocením ztotožňuje, neshledal, že by vedlejší účastnice či obecné soudy nepřiměřeně zasáhly do práva na svobodu projevu stěžovatelky; zde ostatně Ústavní soud připomíná též judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, která rovněž stanovila, že komerční projev obecně požívá menší ochrany než ostatní kategorie projevu, přičemž v případě komerčního projevu postačí, pokud opatření přijaté státem je "v zásadě ospravedlnitelné a přiměřené" (viz rozhodnutí ze dne 20. 11. 1989 ve věci Markt Intern Verlag GmbH a další proti Německu, stížnost č. 10572/83, nebo rozhodnutí ze dne 23. 6. 1994 ve věci Jacubowski proti Německu, stížnost č. 15088/89). Za této situace se tedy Ústavní soud soustředil na posouzení toho, zda-li obecné soudy svými postupy nezasáhly do stěžovatelčina práva na spravedlivý proces a na přístup k soudu, jak stěžovatelka tvrdí v ústavní stížnosti.
13. Takto se Ústavní soud předně zabýval otázkou, zda-li se obecné soudy s přihlédnutím k opakovanému projednání její věci náležitě vypořádaly s veškerými námitkami stěžovatelky. Zde musí Ústavní soud předně uvést, že dle ustanovení §104 odst. 3 písm. a) soudního řádu správního je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem. Smyslem citovaného ustanovení je zamezit bezúčelnému řetězení kasačních stížností v případech, kdy Nejvyšší správní soud v dané věci svůj závazný právní názor na věc již jednou vyslovil, čímž je zabráněno podávání opakovaných kasačních stížností [srov. též nález sp. zn. IV. ÚS 136/05 ze dne 8. 6. 2005 (N 119/37 SbNU 519)]. Zároveň však Ústavní soud ve shodě s odbornou literaturou zdůrazňuje, že toto ustanovení je nutno vykládat ve světle co možná nejširšího přístupu k soudu (tzn. restriktivně) tak, že kasační stížnost není možno podat pouze z týchž důvodů. Neboli je nutno přihlédnout ke skutečnosti, že smyslem a účelem ustanovení §104 odst. 3 písm. a) soudního řádu správního je pouze to, aby se Nejvyšší správní soud znovu nemusel zabývat věcí, u které již svůj právní názor na výklad hmotného práva závazný pro nižší soud vyslovil, a to v situaci, kdy se nižší soud tímto právním názorem řídil (viz též Potěšil, J. a kol. Soudní řád správní: komentář. Praha: Leges, 2014, s. 1003). Pokud však soud nižší instance při novém projednání věci řeší otázky odlišné (typicky pokud při původním projednání svůj přezkum omezil na otázky procesní a nyní se věnuje již podstatě věci), je proti tomuto jeho novému rozhodnutí kasační stížnost přístupná, neboť v opačném případě by účastník řízení byl zbaven možnosti obrátit se s ochranou svých práv ke kasační instanci, tj. k Nejvyššímu správnímu soudu. Jak ostatně konstatoval ve své judikatuře též Nejvyšší správní soud, jestliže krajský soud v novém rozsudku (poté, co jeho předchozí rozsudek byl ke kasační stížnosti žalovaného zrušen) opětovně zrušil napadené rozhodnutí, nyní ovšem z důvodu, jímž se v předchozím rozsudku nezabýval, je další kasační stížnost přípustná [navzdory důvodu nepřípustnosti upravenému v §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.]; nepřipustit ji by znamenalo odepřít žalovanému přístup k soudu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 1. 2011, č. j. 8 Afs 27/2010 - 94).
14. Po prostudování ústavní stížností napadeného rozhodnutí však Ústavní soud dospěl k závěru, že tyto zásady vztahující se k opětovnému projednání věci před kasačním soudem Nejvyšší správní soud neporušil. Naopak se podává, že v rozhodnutí pečlivě odlišil, které právní otázky již byly náležitě vyloženy v jeho předchozích rozhodnutích, a které naopak byly meritorně posouzeny až ve třetím rozsudku městského soudu (viz především body 21-23 napadeného rozhodnutí). U těchto přitom reagoval na kasační námitky stěžovatele a s nimi se též náležitě vypořádal.
15. Pokud proto stěžovatelka v ústavní stížnosti opakovaně namítá, že se Nejvyšší správní soud nikterak nezabýval námitkou týkající se nezákonnosti dříve vydaného upozornění na porušení zákona vedlejší účastnicí ve smyslu ustanovení §59 odst. 1 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání, musí Ústavní soud uvést, že především ve svém prvním rozsudku se charakteru tohoto upozornění věnoval Nejvyšší správní soud velmi obsáhle (a to především s odkazem na závěry rozšířeného senátu), kdy obecná východiska vztažená k tomuto upozornění aplikoval též na případ stěžovatelky. V tomto i druhém rozhodnutí (viz především bod 17) přitom Nejvyšší správní soud konstatoval, že stěžovatelka byla řádně upozorněna v souladu s ustanovením §59 odst. 1 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání a v době vysílání nyní posuzovaného spotu tedy znala vytyčené meze a postup vedlejší účastnice k typovým skutkovým okolnostem, a musela si tak být jako profesionál vědoma, že další obdobné jednání může být postiženo sankcí. Ústavní soud přitom nemůže souhlasit se stěžovatelkou, že by Nejvyšší správní soud nikterak neposoudil nezákonnost vydání tohoto upozornění, neboť se podává, že tyto své úvahy soud náležitě rozvinul v rámci posouzení otázky, zda-li stěžovatelka byla či nebyla řádně upozorněna na porušení zákona; pokud by totiž vydání tohoto upozornění soud nepovažoval za zákonné, nemohl by dospět ani k závěru o předchozím řádném upozornění ze strany vedlejší účastnice. Zde ostatně nyní rozhodující senát Nejvyššího správního soudu vycházel též ze závěrů rozšířeného senátu, dle něhož jednání, na jehož závadnost byl provozovatel upozorněn, a další jednání, za něž je již sankcionován, nemusí být ve všech skutkových aspektech totožná, neboť to by nepochybně vedlo k faktické nemožnosti sankcionovat řadu skutků ve své podstatě obdobných, avšak lišících se od sebe drobnými, nevýznamnými nuancemi (např. vícero obsahově shodných či jen nevýznamně odlišných verzí téhož reklamního spotu vysílaných v různých časech, lišících se sice například určitým grafickým, dějovým nebo jiným dílčím aspektem, ale ve svém celkovém vyznění a působení na diváka velmi podobných). Ústavní soud se přitom ztotožňuje s rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu, že tento výklad by odporoval smyslu a účelu zákona a umožňoval by jeho snadné obcházení, což nelze připustit. V této souvislosti též zdejší soud upozorňuje, že naopak výklad předestřený stěžovatelkou by se vyznačoval přílišným formalismem, který by nectil účel a smysl dotčených ustanovení zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání, přičemž takovýto formalistický výklad práva Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně odmítl.
16. S ohledem na shora řečené tedy nemůže Ústavní soud přisvědčit stěžovatelce, že by nebyla řádně upozorněna na své protiprávní jednání, čímž by došlo k porušení jejího práva na obhajobu. Naopak se podává, jak již bylo řečeno shora, že v době vysílání inkriminovaného spotu stěžovatelka musela znát postoj vedlejší účastnice k typově podobným spotům, které dříve sama vysílala, takže pokud chtěla předejít uložení sankce za porušení tehdy platných dotčených ustanovení zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání, mohla (a ve vlastním zájmu i měla) na předchozí stanoviska vedlejší účastnice reagovat. Pokud tak neučinila, musela být zpravena o možnosti udělení pokuty, jejíž uložení a výši (viz především kritéria rozvedená v nyní napadeném rozsudku Nejvyššího správního soudu) nelze považovat za rozporné se zákony či ústavním pořádkem.
17. V této souvislosti musí Ústavní soud odmítnout též námitku stěžovatelky o neurčitosti sankcionovaného jednání, jež by mělo ústit v porušení principu nulla poena (respektive nullum crimen) sine lege. Zde se podává, že mnohé právní normy obsažené v právním řádu jsou poměrně neurčité, neboť jistá míra neurčitosti je nezbytnou vlastností každé právní normy; teprve neurčitost vylučující seznání normativního obsahu právní normy za pomoci obvyklých interpretačních postupů ji však činí rozpornou s ústavním požadavkem právní jistoty. Jak již dříve Ústavní soud vyřkl, jazyková správnost, jednoznačnost, přesnost, ustálenost a zřetelnost jsou náležitostí právních termínů a právní stylistiky, samozřejmé lpění na těchto požadavcích se však nesmí zvrhnout v nepřiměřený požadavek mající za potřebné kdekterý pojem v právním předpise použitý v tomtéž předpise definovat s mylným předpokladem, že takový postup je nezbytný pro odstranění jeho údajné neurčitosti [nález sp. zn. Pl. ÚS 28/12 ze dne 23. 4. 2013 (N 63/69 SbNU 187; 176/2013 Sb.)].
18. Uvedené se plně projevilo též při aplikaci dotčené právní normy, neboť subjektu, kterému byla určena (tj. především provozovatelům rozhlasového a televizního vysílání na jedné straně a vedlejší účastnici na straně druhé) její pravý význam a účel musel být znám, přičemž by v zásadě nebylo možné a ani prospěšné, aby zákonodárce dotčenou normu blíže konkretizoval. Ústavní soud rovněž připomíná, že aby se předešlo překvapivosti sankčního postihu (tedy označení protiprávního jednání), považoval zákonodárce za důležité, aby byl protiprávně konající subjekt nejdříve na toto své jednání upozorněn tak, aby měl možnost k nápravě. Jak přitom konstatoval ve výše citovaném rozhodnutí i rozšířený senát Nejvyššího správního soudu, v tomto upozornění musí být skutkovými okolnostmi dostatečně konkrétně popsáno jednání provozovatele a uvedeno, které povinnosti podle tohoto zákona byly porušeny, a stanovena konkrétní lhůta k nápravě. Uvedený postup plně respektuje požadavek na předvídatelnost sankčního postihu, takže Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovatelce ani stran těchto námitek.
19. Pokud stěžovatelka dále namítá, že Nejvyšší správní soud porušil její právo na zákonného soudce tím, že nepodal předběžnou otázku k Soudnímu soudu Evropské unie, musí Ústavní soud připomenout svoji předchozí judikaturu, dle níž je svévolným postupem, který porušuje pravidla spravedlivého procesu a zasahuje do práva garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny, postup obecného soudu, který jako soud poslední instance aplikující normy unijního práva zcela opomněl zkoumat, zda by měl vznést předběžnou otázku k Soudnímu dvoru, případně její nepoložení řádně neodůvodnil [viz nález sp. zn. II. ÚS 2504/10 ze dne 11. 9. 2012 (N 154/66 SbNU 311)]. Uvedené však nelze zaměňovat s nutností položení předběžné otázky vždy, kdy to navrhne jedna ze stran řízení.
20. V nyní posuzovaném případě se podává, že při předchozím projednání věci Nejvyšší správní soud posuzoval nesoulad vnitrostátní úpravy s právem Evropské unie (viz především body 28-30 usnesení rozšířeného senátu a bod 16 druhého rozsudku), kdy osvětlil, proč není nezbytné položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie; v nyní napadeném rozhodnutí se tedy touto právní otázkou již zabývat nemusel, neboť byla vyřešena již při předchozím projednání. Proto musí Ústavní soud konstatovat, že obecné soudy dostály podmínkám stanoveným pro posouzení nezbytnosti položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie, přičemž s jejich závěry se Ústavní soud plně ztotožňuje. Pouze okrajem pak Ústavní soud také upozorňuje, že ve skutkově podobném případě stěžovatelky již dříve konstatoval [kdy posuzoval též otázku přednostní aplikace účelově stejných ustanovení §48 odst. 4 písm. a) zákona o rozhlasovém a televizním vysílání, ve znění účinném do 31. 5. 2010, a §48 odst. 1 písm. a) citovaného zákona, ve znění účinném od 1. 6. 2010 - viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 3687/11 ze dne 28. 5. 2013], že čl. 19 směrnice o audiovizuálních mediálních službách stanoví, že "televizní reklama a teleshopping musí být snadno rozeznatelné a odlišitelné od redakčního obsahu. Aniž je dotčeno použití nových reklamních technik, musí být televizní reklama a teleshopping zřetelně odlišeny od ostatních částí pořadu obrazovými nebo zvukovými nebo prostorovými prostředky." V odst. 83 preambule směrnice je pak konstatováno že "k zajištění úplné a odpovídající ochrany zájmů spotřebitelů, jimiž jsou televizní diváci, je podstatné, aby televizní reklama podléhala určitému počtu minimálních pravidel a norem a aby členské státy měly pravomoc stanovit přísnější a podrobnější pravidla a v některých případech rozdílné podmínky pro subjekty televizního vysílání, které spadají do jejich pravomoci." Sankční postih skryté reklamy tedy není nijak v rozporu ani s právem Evropské unie.
21. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, napadeným rozhodnutím porušeny nebyly. Rozhodnutí obecného soudu totiž nijak nevybočuje z judikatury Ústavního soudu a jeho odůvodnění vyhovuje požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecnému soudu z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jeho rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
22. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. července 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu