ECLI:CZ:US:2015:2.US.495.15.1
sp. zn. II. ÚS 495/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelů MUDr. Jana Schöttnera a MUDr. Jany Schöttnerové, obou zastoupených Mgr. Martinem Novotným, advokátem, se sídlem Jakubská 2, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2012, č. j. 33 Cdo 3003/2012-137, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 5. 2012, č. j. 72 Co 54/2012-108, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 25. 5. 2011, č. j. 29 C 246/2006-86, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 2. 2015, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 odst. 1 a článku 37 Listiny základních práv a svobod, v článku 1 odst. 1 Ústavy České republiky, a v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 25. 5. 2011, č. j. 29 C 246/2006-86, bylo stěžovatelům uloženo, aby žalobci JUDr. Petrovi Pasternakovi, advokátovi se sídlem Jáchymova 3/63, Praha 1 (dále jen "žalobce"), zaplatili společně a nerozdílně částku 1 696 560 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazených plateb za služby poskytované žalobcem stěžovatelům na základě smlouvy o právní pomoci ze dne 7. 4. 1994. Rozsudek soudu prvního stupně napadli stěžovatelé odvoláním, o kterém rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 5. 2012, č. j. 72 Co 54/2012-108, tak, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a uložil stěžovatelům nahradit žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně i náklady odvolacího řízení. Proti výroku o nákladech řízení podali stěžovatelé dovolání, které bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
3. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že sjednaná odměna byla z jejich strany v plné výši uhrazena, avšak vzhledem ke skutečnosti, že nikdy po žalobci nepožadovali písemné potvrzení, protože mu zcela důvěřovali, nebyli schopni v tomto směru unést důkazní břemeno. Právo stěžovatelů na spravedlivý proces bylo dle jejich názoru narušeno tím, že Obvodní soud pro Prahu 7 ani Městský soud v Praze neprovedly stěžovateli navržený důkaz daňovým přiznáním žalobce, které muselo přinést pravdivý obraz o příjmech žalobce v předmětném období. Stejně tak se dle stěžovatelů obecné soudy nevypořádaly s rozporem v tvrzení žalobce, který ve své účastnické výpovědi uvedl, že mu údajně nezaplacené odměny nechyběly, přesto si od stěžovatelů vzal půjčku a následně ji započetl vůči pohledávce z nezaplacené odměny. Stěžovatelé se taktéž domnívají, že soudy neposoudily výše popsanou situaci správně, když nedošlo z jejich strany k zohlednění skutečnosti, že stěžovatelé byli ve smluvním vztahu slabší smluvní stranou, a to především proto, že byli na rozdíl od žalobce osobami práva neznalými. Jednoznačný zásah do svých práv pak stěžovatelé spatřují v rozhodovací praxi Městského soudu v Praze, pokud jde o náklady řízení, respektive aplikaci §150 občanského soudního řádu.
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud z níže uvedených důvodů k závěru, že návrh stěžovatelů je zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.
5. Ve vztahu k usnesení dovolacího soudu, jímž bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné, ústavní stížnost neobsahovala jakákoliv ústavně relevantní tvrzení. Ústavní soud proto jen připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12 a v něm citovanou judikaturu), což v projednávaném případě nezjistil.
6. Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu, nebyla přípustnost dovolání podle §237 zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") dána již proto, že napadený výrok, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, není rozhodnutím ve věci samé, a také ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř. přípustnost dovolání v dané věci rovněž nezakládají, neboť rozhodnutí o nákladech řízení není mezi tam taxativně vyjmenovanými případy.
7. Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že právní úprava dovolání doznala s účinností od 1. 1. 2013 podstatných změn v souvislosti s přijetím zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění o. s. ř. Na rozdíl od současné právní úpravy před nabytím účinnosti citovaného zákona bylo dovolání ve smyslu §237 odst. 1 o. s. ř. přípustné pouze proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé (mimo případů uvedených v §238, §238a a §239 o. s. ř.), nikoli tedy proti výroku o nákladech řízení.
8. Ústavní soud proto neshledal důvodu, pro který by řádně odůvodněný závěr Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání směřujícího proti výroku o nákladech řízení bylo možno označit za svévolný či excesivní, neboť Nejvyšší soud při svém rozhodování vycházel z tehdy platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky a při interpretaci podústavního práva šetřil jeho podstatu a smysl.
9. Ústavní soud tedy ohledně části ústavní stížnosti směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2012, č. j. 33 Cdo 3003/2012-137, nemohl dojít k jinému závěru, než že je návrh stěžovatelů v této části zjevně neopodstatněný, neboť k tvrzenému porušení jejich ústavně zaručených práv postupem Nejvyššího soudu nedošlo. Na výše uvedeném nic nemění ani (byť alarmující) skutečnost, že dovolací soud vypravil citované usnesení k doručení skutečně až dva roky po svém rozhodnutí ve věci.
10. Pokud jde o část ústavní stížnosti směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 5. 2012, č. j. 72 Co 54/2012-108 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 25. 5. 2011, č. j. 29 C 246/2006-86, v tomto rozsahu je ústavní stížnost podána opožděně.
11. Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost možno podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. V projednávané věci přitom není možné odvíjet lhůtu pro podání ústavní stížnosti od data doručení usnesení dovolacího soudu, neboť stěžovatelé uvedené rozsudky ve věci samé dovoláním nenapadli - dovolání směřovalo pouze do výroku o nákladech řízení. Jinými slovy, vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatelé podali dovolání pouze ohledně nákladů řízení, je nutno lhůtu pro podání ústavní stížnosti, pokud jde o věc samou, odvíjet od data doručení rozsudku odvolacího soudu, tedy ode dne 18. 6. 2012. Je proto zřejmé, že pokud byla ústavní stížnost sepsána 12. 2. 2015 a doručena Ústavnímu soudu dne 16. 2. 2015 (údaj o předání k poštovní přepravě na obálce nelze dohledat), stalo se tak po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty. Dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti, podmiňující vedle dalších požadavků možnost jejího věcného projednání, je nepřekročitelná a její marné uplynutí zákon neumožňuje jakkoliv zhojit. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost v této části podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání uvedeným zákonem.
12. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2012, č. j. 33 Cdo 3003/2012-137, jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, v části směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 5. 2012, č. j. 72 Co 54/2012-108 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 25. 5. 2011, č. j. 29 C 246/2006-86, jako návrh opožděný podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu