ECLI:CZ:US:2015:2.US.503.15.1
sp. zn. II. ÚS 503/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Vladislavy Hausové, Daniela Hause a Martina Hause, t. č. všichni Vazební věznice Ostrava, zastoupených Mgr. Michalem Miturou, advokátem, se sídlem Místecká 329/258, Ostrava - Hrabová, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 12. 2014, sp. zn. 1 To 717/2014, 1 To 718/2014, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení a Krajského státního zastupitelství v Ostravě jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 2. 2015, stěžovatelé napadli usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 5. 12. 2014, sp. zn. 1 To 71,7/2014, 1 To 718/2014 (dále jen "usnesení krajského soudu"), kterým byla ke stížnosti příslušného státního zastupitelství zrušena prvostupňová rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě, jimiž byli stěžovatelé vzati do vazby podle §68 odst. 1 z důvodů uvedených v §67 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a bylo nově rozhodnuto, že se berou do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), b) trestního řádu.
Stěžovatelé namítají, že krajský soud dostatečně neposoudil, zda dosud zjištěné skutečnosti opravdu nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, spáchali stěžovatelé, jak to vyžaduje ustanovení §67 trestního řádu. Jakkoli se totiž usnesení o zahájení trestního stíhání zdá být rozsáhlé, po podrobnějším přezkumu je patrné, že ve vztahu ke stěžovatelům je založeno pouze na domněnkách a ničím nepodložených tvrzeních policejního orgánu, a to zejména pokud jde o subjektivní stránku vytýkaného trestného činu. V usnesení rozebíraná ICQ komunikace je vytrhnuta z kontextu. Jejich společnost STARCOM INTERNATIONAL s.r.o. aktivně a úspěšně podniká v různých oblastech již téměř 17 let. Riziko ovlivňování svědků se pak jeví nízké, když k trestné činnosti mělo docházet od roku 2011 do října 2013 a trestní stíhání stěžovatelů bylo zahájeno až v říjnu roku 2014. K riziku útěku stěžovatelé poznamenávají, že jejich rodiny žijí v České republice. V těchto směrem není napadené usnesení řádně odůvodněno.
Z uvedených důvodů jsou přesvědčeni, že byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2 a 5, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhují, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
II.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává podle svého §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout ze své ustálené judikatury, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, a nikoliv běžné zákonnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ve své ustálené rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně vyjadřuje princip sebeomezení, který v případě posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazebně stíhaných umožňuje zásah Ústavního soudu pouze tehdy, když jsou závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 161/04, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Ústavnímu soudu nepřísluší pozice další instance v systému obecného soudnictví. Sama skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Výklad konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu ve smyslu §67 trestního řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, zda má znaky trestného činu, zda jsou zřejmé důvody k podezření, že daný trestný čin spáchal obviněný, zda existuje důvodná obava, že se obviněný zachová způsobem uvedeným v §67 trestního řádu a zda účelu vazby není možno dosáhnout jinak. Rozhodování o vazbě přitom nelze pojímat jako rozhodování o vině a trestu obviněného.
Stěžovatelé považují odůvodnění napadeného usnesení za nedostatečné, avšak Ústavní soud se k tomuto jejich hodnocení nepřipojuje, neboť v něm je odkazováno na zcela konkrétní skutečnosti, na kterých je výrok v něm obsažený založen. Jestliže jsou stěžovatelé přesto nespokojeni, pak je Ústavní soud nucen uzavřít, že poněkud pomíjejí, že rozhodnutí o vazbě nejsou rozhodnutími ve věci samé, a naopak jsou činěna v situaci, kdy veškeré skutečnosti ještě nejsou postaveny najisto; tomu nutně musejí odpovídat požadavky kladené na jejich preciznost, přesnost a podrobnost. Z odůvodnění napadeného usnesení je přitom zřejmé, že krajský soud argumenty obhajoby, uváděné nyní i v ústavní stížnosti, zvažoval (srovnej zejména jeho str. 5 a 6), a pokud jim nepřisvědčil, učinil tak nikoliv snad na základě své libovůle, nýbrž proto, že skutečnosti svědčící o nutnosti uvalení vazby, v usnesení popsané, převážily.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. května 2015
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu